Andrej Arseňjevič Tarkovskij se ve svém filmu rozhodl ztvárnit stejnojmennou krátkou povídku amerického spisovatele Ernesta Hemingwaye, na rozdíl od jiných filmových zpracování této povídky Tarkovskij ve svém scénáři zůstává naprosto věrný literární předloze. Jelikož je tento 19minutový snímek velmi krátký, pokusím se vyhnout spoilerům a prozradím jen základní informace, abych případného diváka neochudil o filmový zážitek. Děj se zasazen někam zhruba na přelom 19. a 20. století na Divoký západ, ve filmu ani v literární předloze to ovšem není zmíněno, jedná se pouze o můj odhad. Ve filmu se setkáme pouze s pár postavami, mezi něž patří majitel hostince, jeho přítel, dále pak černošský kuchař, dva nájemní vrazi, Švéd, kterého nájemní vrazi chtějí zabít, dále se ve filmu objeví tři vedlejší postavy, jež na pár vteřin vejdou (a pak zase odejdou) do hostince, ve kterém se odehrává první z dvou částí filmu.

Na filmu se mi líbí zvláštní poetika, která je prosáklá skoro všemi filmy Andreje Tarkovského, za zmínku potom stojí cynické hlášky nájemných vrahů, dále pak poselství filmu (a také povídky), že někdy nemá cenu neustále utíkat před nepříznivým osudem, neboť mu stejně neutečeme, ale naopak pro klid duše může být lepší osudu čelit se stoickým klidem. Filmu se nedá vytknout téměř nic, snad jen jedna školácká chyba, která se dá odůvodnit velmi malým finančním rozpočtem. Jedná se o moment, kdy z kuchyně vyjde černošský kuchař, jenž je natřený černou barvou jen z jedné strany obličeje, jeho týl je totiž úplně bílý. Na druhou stranu je pochopitelné, že pro mladé studenty filmové školy bylo velmi obtížné najít v ulicích Moskvy černošského herce, který by byl ochotný hrát v jejich filmu.

Na závěr bych chtěl ještě zmínit, že sám budoucí slavný režisér si ve filmu zahrál vedlejší roli návštěvníka hostince.