Začalo to v 6 hodin večer. Vzbudila jsem se z gauče a podívala jsem se z okna. Přes vánoční světla jsem zahlédla davy lidí, které se na sebe mačkaly a tlačily se dopředu. Vypadalo to, jako by ti lidé byli ve frontě. Vyšla jsem z bytu ven. Šla jsem po dlouhé chodbě. Úplně dole jsem otevřela dveře a sledovala jsem, jak na sebe všichni křičí a nadávají si navzájem. Šla jsem se podívat blíže.

Byla to fronta do nakupního centra. Všichni chtěli koupit dárky na Vánoce. „Nepředbíhej!“ rozzuřeně zavolal vysoký muž. „Vždyť nepředbíhám, tohle je moje místo!“ okřikl ho nazpět nízký muž. „Však je to jen obchod!“ zavolala jsem na ně, ale hned jsem toho litovala. Všichni na mě začali hledět a já jsem si myslela, že se na mě vrhnou. Radši jsem utekla dovnitř na chodbu.

Jdu po schodech nahoru... Zabouchla jsem si dveře. Byla jsem sama doma a neměla jsem u sebe telefon. Vyšla jsem znovu ven a podívala jsem se, jestli jsem nenechala otevřené okno. Jedno okno otevřené bylo. Avšak bydlíme ve třetím patře, takže jsem nahoru vylézt nemohla. Sáhla jsem do kapsy a ucítila jsem papír. Byly to peníze. Přesneji řečeno 500 Kč. To by mi mohlo stačit na koupení hodně dlouhého žebříku.

Začala jsem se tlačit davem dopředu. Asi po 20 minutách jsem dorazila do cílové stanice –⁠ supermarket. Rychle jsem bežela do části supermarketu se jménem Žebříkový ráj. Koupila jsem nejdelší žebřík, který používají hasiči a s tíhou jsem ho nesla... no, spíš táhla po zemi. Byl příliš těžký. Chtěla jsem vyjít hlavním vstupem, ale davy lidí mě nepustily. Musela jsem jít zadním východem pro zaměstnance. Naštěstí mě nikdo neviděl.

Když jsem dorazila k domu, tak jsem žebřík nachystala a vylezla jsem nahoru do pokoje. „No a co teď s tím žebříkem?“ řekla jsem nahlas. V tu chvíli jsem uviděla auto mé mamky. Vystoupila z auta a vykřikla: „Co tady dělá ten žebřík?!“ Vyběhla nahoru a začal výslech. Řekla jsem, že nevím, kdo tam ten žebřík dal, a šla jsem si lehnout do pokoje. Po tahání žebříku jsem byla velmi unavená.