Jelikož každý den znamená od rána až do večera, pojďme si aspoň některé jeho části nastínit. Teď na podzim vesničan potmě vstává a potmě se vrací domů, poněvadž to velké, převelké město (takto vesničan definuje cokoliv nad tisíc obyvatel) je kus cesty a auto se samo nerozmrazí. Když se mu tento úkon nakonec podaří, musí ještě překonat silnici připomínající tankodrom, a pak má, dá se říct, vyhráno, neb svým příchodem do školy či do práce opět ukáže světu, že je plnohodnotným členem moderní společnosti.

Otisk mého psa na namrzlé trávě

„No jo, ale o víkendu přeci vstávat nemusí, tak si může přispat, ne?“ slyším už teď někoho z vás namítat a tato slova se mi zarývají pod kůži jako tříska z improvizovaně stlučeného houpacího křesla. Asi jste doposud neslyšeli o sousedovi Vrtákovi. Vrták, Brousič nebo Stloukač – nazvat je můžeme různě, ale společné mají, že je nezastaví žádné počasí a disponují nejen širokou škálou nářadí, nýbrž také nespočtem věcí, které potřebují v sobotu v sedm ráno opravit. Jedno se musí vesničanům nechat, a to, že pracovití jsou až hrůza. Někteří ani nemají na vybranou, neboť jejich odkládání práce by mohlo znamenat za týden odklízet pošlé slepičky. Ne nadarmo se říká, že na vsi se vstává se slepicemi. Chtě nechtě, i když žádné slepice ani nevlastníte.

Zvířeny je tu jako v encyklopedii. Člověk to bezpečně pozná podle toho unikátního farmářského odéru, který vám vítr čas od času zanese až přímo pod nos, když si na terásce popíjíte ranní kafíčko a čtete zpravodaj o tom, že se tu zase nic neděje. To tu takhle občas vyháníte kunu zpod kapoty, hejno holubů ze stodoly, ježka z misky vašeho mazlíčka, sršně z kůlny (běda, když je zastihnete nevhod), nebo všechny najednou během jednoho měsíce. Mým osobním oblíbencem byla labuť, která jednoho dne přilétla k nám na zahradu a syčela na našeho psa. Tehdy jsme museli zavolat záchranou stanici, ale nepřijela speciální četa jako v mých představách. Byl to jen nějaký pán, který labuť chvíli pronásledoval po zahradě, pak přes ni přehodil deku a odvezl ji jen kilometr za vesnici na rybník.
Zkrátka, troufnu si odhadovat, že tu potkávám víc zvířat než lidí.

„A neříká se, že jsou na vesnici všichni jedna velká rodina?“ napadá vás zase. Tak si pojďme zauvažovat. Řekněme, že kdybych byla ochotna kvůli této humorné myšlence popřít existenci své skutečné rodiny, jak bych přišla k tomu, kdybych musela jít třeba zítra na pohřeb svého osmdesátiletého bratra? Role rodičů a prarodičů by byly hned obsazené a lidí v mém věku bývá ve všech Zapadákovech a Horních Dolních jako šafránu. Je tu naopak velká komunita spoluobčanů, jejichž nejlepší zábavou je utahovat si ze mě a mého, jen asi o pět kilo lehčího psa.

Pojďme si uvést některé nejoriginálnější poznámky:

• Starý pán: „Proč si toho psa neosedláš?“
• Silničář 1: „Dobrej, co to máte za psa?“
• Silničář 2 (skákajíc mi do řeči): „Ať ukousne Dušanovi zadnici!“
• Kluk (k druhému klukovi): „Ty [velice sprosté slovo], to je ale medvěd!“

Člověka takové nevlídné prostředí občas těžko snáší, to asi uznáte i vy. Někdy je načase si vyhodit z kopýtka. Když pak vesničana napadne na chvíli vyměnit své starosti za ty městské, vypraví se i do civilizace. Protože má ovšem vesnický komplex, než se dostaví na místo určení, je jeho frustrace velkými baráky a víceproudovými silnicemi již tak vysoká, že by to mnohdy raději zabalil a zase se schoval do své monterkové kukly.

Problémem je, že ty mladší vesničany na zadních sedadlech škodovek z roku 80 naopak města fascinují. Pletí záhonků, drnkání na valchu a výrobu zavařeniny musí častěji prostřídat za vycházky s kamarády. Problémem ale je, že potom musí škemrat o odvoz někoho staršího, nebo absolvovat sáhodlouhý proces dojíždění hromadnou dopravou. Nejkratší výprava obvykle vypadá takto: chůze pět kilometrů pěšky, čekání na vlak, jízda vlakem, výstup z vlaku, kilometr chůze, přestup na autobus, výstup z autobusu, další chůze, přestup zpět na vlak, výstup, jízda MHD v určeném městě. Tomuto procesu ještě obvykle předskakuje měsíc sekání latiny a ukládání úspor do prasátka.

Toto putování i přes jeho náročnost nakonec stojí zato, ačkoliv většinou nemá za cíl zničit Vládnoucí prsten v Hoře osudu nebo najít smysl života. Cestovatel se spokojeně vrací do Horní Dolní, Konce Světa či Řitky nad Bludnou řekou a z okénka vlaku si všimne hvězd nad jeho rodnou osadou. Pomyslí si, že takový luxus lidé z města nikdy mít nebudou. Když vyleze z vlaku, ještě přepočítá všechna souhvězdí, a nakonec se vrátí domů ke krbu, který s radostí sám roztopí. A to je na nás vesnických balících nejhorší – máme to tu prostě až moc rádi.

Vesnická obloha

Poznámka

Aby si někteří něco nedomýšleli; ne, můj pes neležel celou noc v mrazu. Časně ráno vylezl z boudy a lehl si, takže jinovatka pod ním roztála. Obrázek mi přišel legrační, navíc jsem svého pejska zmiňovala, tak mě napadlo, že sem fotku připojím. A ano, uvědomuju si, že na poslední fotce nejsou hvězdy, ale kdybych se skutečně pokusila fotit hvězdy, vy byste viděli jen černý čtverec.

Vesnicím zdar!