Za devatero horami a devatero řekami se nacházel hrad, ve kterém žila princezna Lacko5. Měla krásné fialové šaty a správcovskou korunu, dlouhé vlasy a také u sebe nosila neustále svůj mobil.

Jak už asi všichni víme, princezna si musí někdy vybrat svého prince. V zemi, kde bydlela princezna Lacko5, však bylo princů mnoho, takže musela zavést nějaké úkoly, co musí princové ucházející se o její ruku splnit. Vybírání mělo proběhnout tak, že se před hradem sejdou všichni princové a Lacko5 zadá úkoly, které musí splnit. Na splnění těchto úkolů budou mít pouze týden, takže si princové musí pospíšit, aby to vůbec stihli.

Deník princezny Lacka5

7:00 ráno, úterý

Dnes už nadešel den, kdy má princezna zadat úkoly. Klidně spala ve své velké posteli, která byla až tak velká, že by si na ni mohlo lehnout až 5 lidí. Právě měla krásný sen, ale probudila ji její služka, Kika44. „Vstávejte, princezno, dnes máte zadat princům úkoly!“ „Počkat, to je dnes?!“ Princezna úplně zapomněla vymyslet úkoly, takže začala panikařit. „Pročpak jste tak vystresovaná, princezno?“ zeptala se Kika. „Ehm... Nic! Můžeš klidně jít, už vstávám.“

Jelikož služka musí poslouchat princeznu, tak odešla podle jejího rozkazu. „Jaký úkol jim tedy dám?“ říkala si princezna, ale najednou se ozval křik princů, kteří se dohadovali, koho z nich si princezna vybere. „To budu já!“ vykřikl princ Miroslav. „Ne, to já!“ Takhle se princové dohadovali, dokud princezna nepřišla. „Ticho! Nebudu si vás vybírat jen tak, dostanete úkoly, které musíte splnit!“

Najednou byli všichni ticho. Princezna si vzpomněla, že zapomněla úkoly vymyslet! „Ehm... Počkejte chvilku!“ začervenala se a rychle utíkala do svého pokoje. Snažila se honem něco vymyslet, ale z toho, jak byla vystresovaná, vymyslela jen to nejlehčí. „Tak co třeba... Všichni se podívají na všechny díly Spongeboba a navrhnou mi nové šaty. Ti, co splní všechny úkoly, půjdou se mnou na piknik do lesa!“

Princové šli domů a začali úkoly plnit. Princezna si oddychla a myslela si, že už má od princů klid. Byla už unavená, tak se rozhodla jít na chvíli spát...

5:00 ráno

Princeznu probudil hlasitý městský rozhlas. „Městský rozhlas oznamuje všem princům, kteří se se teď perou o ruku princezny Lacko5, aby okamžitě vyšli ze zámecké zahrady zpátky domů!“

Rychle se šla podívat ven. Jediné, co viděla, byl dav princů, kteří se prali o nejkrásnější květinu pro ni. Po chvilce dívání se z okna zjistila, že se jí vlastně žádný princ nelíbí. „Co teď?“ řekla si pro sebe. „Když řeknu králi, že se mi žádný nelíbí, naštve se... Už to mám!“ Zničehonic ji napadlo, že by mohla z království utéct. Vzala si jídlo, které měla po ruce, SpongeBob CD, SpongeBob komiks, SpongeBob figurku, ... No, prostě vše, co měla ráda, a mohla vyrazit.

Bleskurychle utíkala k zadnímu vchodu zámku s koňským sedlem v ruce, osedlala koně a začala klopýtat do lesa. Kůň utíkal tak rychle, jako kdyby hrál v nějakém akčním filmu. To však princezně vyhovovalo, protože chtěla být co nejrychleji daleko od svého domova.

Když si kůň klopýtal kolem rybníku, spadla princezně z brašny figurka. Zastavila tedy koně a šla pro ni. Když se sehnula, aby chytila svoji oblíbenou figurku, uslyšela za sebou někoho zvolat: „Jedem, ty sudokopytníku!“ Rychle se podívala, kdo s jejím koněm jede pryč, ale jediné, na co přišla, bylo, že ta neznámá osoba (či zvíře?) vypadala jak hroch... Kdo to asi bude?

Kůň a.. Hroch?

„Ach,“ povzdychla princezna, „co já si teď bez koně počnu?“ Mezitím si sedla pod krásně rozkvetlou třešeň a snažila se vymyslet, co bude bez koně dělat. Najednou k ní přišla stařenka, která nevypadala moc mile. „Copak tu děláš tak sama, princezno?“ „Já jsem utekla ze svého hradu a ztratila jsem se. Vůbec nevím, kde jsem,“ odpověděla se slzami v očích. „Já bych ti mohla pomoct! Pojď se mnou, můžeš u mě chvilku pobýt...“ řekla podezřelým hlasem. Princezna vůbec nepřemýšlela a rozhodla se, že s ní půjde.

Když dorazily lesní pěšinkou do stařenčiny věže, princezna nemohla uvěřit svým očím. Věž byla krásná a vysoká, skoro jako z pohádky „Na vlásku“, kterou měla velmi ráda. S radostí vstoupila dovnitř a těšila se, že tu bude pár dní bydlet. Babička se však začala chovat podezřele. Nedovolovala princezně, aby šla samotná ven, a dokonce jí vzala i její mobil, což se princezně vůbec nelíbilo. A to kvůli jednomu důvodu – byla správcem nástěnek na stránce Alík.cz.

Stařenka princezně tvrdila, že to vše je pro její dobro, ale ve skutečnosti jí chtěla sebrat posvátnou správcovskou korunu. Ztratit správcovskou korunu by pro princeznu bylo strašné, proto vymyslela zákeřný plán...

Když stařenka spala, princezna jí rychle vzala její mobil značky Aligátor a napsala dvěma odvážným rytířům – Emě_P a lékařskému. Ema měla mohutnou pánvičkuP, která byla dokonce silnější než kladivo na chleba. Lékařský měl zase bohatou zkušenost s kopáním do zlobivců. Tyto dvě síly byly na osvobození jako dělané!

Další den ráno

Ráno princezna vstala, dala si vydatný jahodový čaj a znenadání uslyšela, že přede dveřmi někdo je. Byla to Ema a lékařský, oba připraveni. „Princezno, jsme tu. Vykopnu dveře, chvíli počkejte...“ řekla Ema a kopla do dveří co největší silou, až spadly a rozpadly se na tisíc kusů. Princezna rychle spustila své vlasy a začali utíkat od věže pryč.

Lék a Ema_P lezou po vlasech Lacka5

PánvičkaP ale není obyčejná pánvička, dokáže se v cokoliv proměnit. Vyčarovali si z ní velký kočár s koňmi, který byl velký jako třípatrový dům.

Když dorazili do hradu, přivítali je všichni obyvatelé města, sluhové, a dokonce i král. Za jejich odvážný čin pak dostali půl dortu z Ledničky, což je velmi vzácné jídlo, a oběma byl připsán 1 000 000 kaček. „Teď vám musím dát ještě půl hradu!“ řekl král. „Pane králi, nemusíte. Nám by to k ničemu nebylo...“ Najednou se začalo okno hradu rozbíjet na tisíc kousků. „Co to má znamenat?! Moje zlaté okno od prezidenta Alíkova Jáji1!“ litoval okna král, když z něho najednou vyskočily... Andrlák, Špunt_3b_sýr a Danielenl!

„Jejda... Dobrý den, králi! Nemluvili jste tu náhodou o půlce hradu? My bychom tu půlku rády vlastnily,“ řekla Andrlák. „Víte co, králi? Předejte jim prosím tu půlku království, jim by se hodila víc,“ poprosila Ema_P. „Tak tedy ano, půlka hradu je vaše.“ „Jupí!“ radovaly se Špunt s Andrlákem a Danielenl a začaly prozkoumávat hrad.

„My vám, králi, děkujeme za dary... a odcházíme. Nashledanou!“ „Já děkuji vám! Mějte se hezky!“ Ema_P a lékařský se rozloučili s králem a šli si koupit z katalogu dárků něco pěkného, když už měli tolik kaček. V obchodu oba dva usnuli z náročného dne a snili o tom, co bude dělat Andrlák, Špunt a Danielenl s půlkou hradu...