Stalo se to v neděli na svatého Valentýna. Byli jsme se jako vždy projít s našim velkým pejskem Jůlinkou, neboť náš druhý pejsek Barunka je menší, starší a chůze ve velkém sněhu ho unavuje.
V křoví začalo něco šramotit, když jsme šli dál, vylezl z něj maličký srneček. Jak se nás ale lekl, přeplaval řeku na druhý břeh, kde se zasekl na zahradě našich sousedů a nevěděl, jak se dostat zpět. Běhal pořád dokola vyplašený, mokrý a zmrzlý. Několikrát i narazil do plotu. Já a můj spolužák jsme ho sledovali, bylo nám maličkého strašně líto, a tak jsme přemýšleli, jak mu pomoct.
Nakonec jsem šla vrátit našeho velkého pejska zpátky na dvorek a běželi jsme přes sněhovou vánici k nedalekému mostu, abychom se dostali na druhou stranu a mohli zachránit maličkého toho srnečka. Sousedka nebyla doma a on se plašil čím dál víc.
„Co teď?“ řekli jsme si a nadále vymýšleli plán, jak maličkému kamarádovi pomoct. Napadlo mě naházet chleba a mrkev na sousedčinu zahradu. Chviličku to trvalo, ale pak maličký znovu přeplaval řeku. Vrátili jsme se domů s nadějí, že se srneček zachránil a vše bude v pořádku. Cestou jsme si všimli, že přeběhl na zahradu vedle nás. V tu chvíli jsme se začali hrozně bát, aby na něj náš velký pes nepřišel a nechtěl se k němu dostat.
Když jsme došli domů, napadlo nás zkontrolovat přes plot zahradu, zda tam stále není. Došla jsem k řece, kde pomalu končil plot, a všimla jsem si srnečka zaseknutého v plotě.
„Chuďátko maličké, jak ti teď mám pomoct? Takhle tě tu nemohu nechat.“ Ať se snažil sebevíce, nedokázal se z plotu vysvobodit a začal i hlasitě naříkat. Zavolala jsem na spolužáka, ať běží pro pomoc a vezme s sebou pilu, abychom to slaboučké zvířátko zachránili. Uklidňovali jsme ho tím, že nejsme lovci, pytláci ani nic podobného, nemáme žádné zbraně a že se nemusí ničeho bát. Nikdo nám bohužel nepřišel na pomoc, což mě dosti zamrzelo.
Byla jsem celá vyklepaná a srnče také. Dívalo se na nás vystrašenýma očičkama. Než přišel spolužák s pilou, začala jsem zpívat a klekla jsem si, aby se tolik nebál. Začal při mém zpěvu trochu usínat. Ale nechtěl se vzdát jen tak bez boje. Snažil se dostat z plotu sám, plakal a volal svou maminku, avšak ta byla až příliš daleko na to, aby své mládě uslyšela, a my nechtěli, aby umřel nebo aby ho našli lovci a zabili. Chvilkami to vypadalo, že srnče svůj boj o život vzdá a začalo si lehat, ale povzbuzovali jsme ho, ať se nevzdává a bojuje dál. Hlídali jsme, zda mládě stále dýchá. Chvilku to vypadalo, že už je náš boj marný, ale mláďátko nás nepřestávalo překvapovat a po chvilce pokračovalo dál.
Snažili jsme se ho dlouho do noci vyprošťovat, mrzli jsme, ale život malého uličníka nám byl přednější než nějaký mráz. I přesto nám nikdo nepřicházel na pomoc, a tak jsme si museli s maličkým čumáčkem poradit sami. Řezali jsme do kůlů od plotu, ale srneček stále ne a ne se dostat ven, spíše se ještě více v plotu zamotával. Zase chtěl svůj boj o život vzdát. Nakonec jsme nařízli dřevěné prkno pod ním, když se srneček uklidnil. Po chvilce se konečně dostal z plotu ven. Vyběhl na kopeček, ze začátku lehce kulhal, ale pak se na nás otočil, jako by nám chtěl za jeho záchranu poděkovat, a odběhl zpátky do lesa.
Když odcházel, měli jsme v očích slzy štěstí a sledovali jsme, jak si vykračuje domů. Spolužák mi radostí skočil kolem krku, div se nerozbrečel, a pak jsme se vrátili domů s nadějí, že se srneček vrátí zpět ke své rodině a bude žít poklidný život a že se zase někdy setkáme. Kdo ví, třeba nám přivede ukázat své první parůžky nebo dokonce i svou vlastní rodinu.
Závěrem bych ráda poděkovala za vaši pozornost a chtěla bych poprosit vás všechny, abyste si vážili tvorů i rostlin kolem nás. Ne jen těch, co máme doma, ale i těch venku. Na obrázku je můj kamarád Bambi ze šumavské obory.
