Začalo to minulý rok. Na sociální síti mi napsal nějaký muž. Neustále mi lichotil, choval se ke mně mile a začali jsme spolu "chodit". Jenže asi o dva týdny později se na to přišlo.

Dostala jsem od rodičů zákaz, přesto jsem mu napsala podruhé. Opět se na to přišlo. Tehdy mi nařídili, abych si zašla k psychologovi. Moc mi to pomohlo. Ale co jsem neudělala, napsala jsem mu potřetí.

Tehdy mi konečně řekl pravdu, lhal mi v mnohém. Nezlobila jsem se na něj, ale zjistila jsem, že my dva bychom si v budoucím životě nemohli rozumět. Podvede jednou, podvede znovu. Tak jsem se svěřila rodičům a nadobro s ním skoncovala.

Začala jsem taťku přemlouvat, aby mi koupil kytaru i přes to, že už mám poníka, o kterém jsem tady již psala. Ani on mě z depresí nedokázal vytáhnout tak, jako nyní moje kytara.

26. února 2014 se mi splnil sen. V noci okolo půl desáté přišel taťka s 3/4 akustickou kytarou. Měla jsem takovou radost. Kytaře jsem začala říkat Angie, podle písničky od Rolling Stones.

Mám ji opřenou o skříň vedle postele v pouzdře a střežím ji jako oko v hlavě. Obvykle hraji až 4 hodiny. Bolí mě z toho prsty, ale to mě neodradí, ba naopak, čím víc mě budou od strun bolet, tím budu lepší. Až to přebolí, asi kytaru už nikdy nedám z ruky.

Ráno vstávám do školy s tím, že odpoledne budu trávit se svojí milovanou Angie. Je to opravdu ta nejlepší kamarádka. Svými slovy (tóny) dokáže člověku pofoukat i tu nejbolavější ránu na duši. Nevyměnila bych ji za žádného kluka na světě!

Když se mě někdo zeptá, jestli mám vztah, odpovím ano, se svojí kytarou. I když mě z ní bolí prsty, věnuji jí skoro všechen svůj volný čas. Upřímnost hraná strunami je daleko čistší, než upřímnost člověka, to je moje životní krédo.