Alíkovina

Zamilovaná veršovaná pohádka

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny · Básničky
Zde si můžete přečíst další z mých básniček. Tahleta je trochu pohádková a pro toho, kdo má rád lásku a šťastné konce je jako stvořená. Přeji příjemné počteníčko.

ZAMILOVANÁ POHÁDKA

(Na konci dlouhých válek, které otřásaly krajem již mnoho let, objevila chudá děvečka v lese zraněného vojáka, slitovala se nad ním a tajně ho vzala k sobě domů. Svědomitě se o něj starala i o to málo co měla, se s ním ráda rozdělila. Každý večer seděla u jeho postele a mluvila na něj, ale on neodpovídal, jako by byl němý.)


Hledím na tvé ostré rysy,
žmoulám tvoje ruce zjihlé,
tak hezký musels bývat kdysi,
teď sotva si tě někdo všimne.

Po tolika letech strachu,
mohls hořím sbohem dát,
však nevím nevím milý brachu,
zda dokážeš někdy vstát.

Zašívám ti kabátek,
obvazuji tvoje rány,
je konec či začátek?
jak dlouho tu budeš s námi?

Přes noc ležím na podlaze,
krmívám tě ze své mísy,
stále ptám se v marné snaze,
zjistit odkud jsi a kým si.

Vždyť já skoro ani nespím,
celé noci probdím,
když nepřichází zázrak s štěstím,
tak se aspoň modlím.

(Jednoho dne se dívka, jako obyčejně vrátila ze služby. Když však vstoupila do světnice, zjistila, že voják zmizel. Marně se po něm sháněla, celou vesnici prohledala a lidí se ptala jestli ho někde neviděli. Zkrátka a dobře se vypařil.)

Proč já husa u sta hromů,
vojáka si brala domů!

Pět týdnů jsem ho tu měla,
co mi zbylo z toho?
vylít jako koule z děla,
neřek ani slovo.

(Mezitím mladý pán na zámku měl jiné starosti.)

U lavice muž se krčí,
v ruce pero svírá, mlčí.

Píše dopis svojí drahé,
píše zas a znova,
stále není to to pravé,
nenachází slova.

Přemýšlí jak se jí daří,
má jí poslat růže?
máčí pero v kalamáři -
zvrhne sklenku tuže.

Sklesle mokrý papír drží,
vedle růže voní,
ví, že už to nevydrží,
snad se zbláznil do ní.

(Podvedená mladá děvečka chodí od té doby jako tělo bez duše. Chřadne, bledne a sama neví proč. Kdyby jen tušila, že se zanedlouho stane něco co jí změní život.)

Něco k snědku na tržnici,
zašla jsem si koupit,
tu však slyším po pravici,
dusot koňských kopyt.

Ohlédnu se,
co nevidím,
jezdec ke mne míří,
sklopím oči,
moc se stydím,
cítím jak se blíží.

„Zbytečná to byla cesta,
nevěřil bych tomu,
když mě nechce má nevěsta,
pojedu zas domů.“

Otevřu ústa vyděšená,
nevěřím svému úžasu,
ač jsem jej nikdy neslyšela,
poznala jsem ho po hlasu.

Usměji se na něj chabě,
„můj voják je tedy hrabě?“

Já zmatená jsem rázem celá,
náhle se dám do pláče.
„Víš, nechtěl jsem abys mě měla,
ráda coby boháče.“

Pak mě pozval na svůj zámek,
já nabídku přijala,
z nás dvou se stal šťastný párek,
už jsem u něj zůstala.

(Možná se tento příběh stal a možná taky ne, ale vyloučené to nění, protože náhody se dějí a láska existuje.)

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (7)

Příspěvek z 29. května 2017 v 17:12.
linda123456 v něm napsala:

pekne pokracuj:-D

Příspěvek z 15. května 2017 ve 14:29.
Gattina v něm napsala:

Moc hezké!

Příspěvek z 13. května 2017 v 17:16.
kiloj v něm napsala:

Hezká básničkaR^R^
Moc pěkná:)