Vím že ti to vadí ale vůbec nic s tím nenaděláš..........

Nesouhlasim

S prominutim? Nesouhlasim - jsem odchovanej počítačema - a přesto jsem za svoje dětství rád... Představte si dítě, introverta, které se přestěhuje na vesnici - změní školu, dostane se do "již zaběhnutého kolektivu", kde ho šikanují.
Opěvujete tu ty "krásné časy", kdy děti chodily s odřeninami? V mém případě by byly spíš možná od zlomyslných spolužáků. Počítač byl pro mě únikem z reality, byl tím příslovečným "světýlkem ve tmě" - ne že by mi rodiče nechtěli pomoct, ale jednoduše jsem jim (z obavy) nic o "problémech ve škole" neřekl... Na počítači jsem zažíval skutečná přátelství.
Měl jsem se zvednout - a začít chodit s kamarády ven? Když kamarádi nebyli, protože jsem se s nikým nebavil? Měl jsem s nimi sportovat, když jsem trpíval obezitou a nenáviděl jsem sporty? Lézt po stromech, když by to vedlo výhradně k výsměchu všech? Já si myslím, že je zatraceně dobře, že zde nějaký ten počítač je - protože to dává smysl dětem, kteří nenavazují vztahy tak "jednoduše" jako ostatní...

Z tohodle článku mi je smutno. Jasně, taky si ráda zahraju 1, 2 hry na počítači, pak mě to přestane bavit. Proč teda nejdu ven, říkáte si... Asi se budete divit, ale naši mi to zakazujou. Přesně tak. Přesně ti dospělí, který nadávají na dnešní dobu. A můžou za to úchylové apod. Já chápu, že se o mě bojí, ale... Snad to není důvod, proč mě držet 24 hodin doma... Když je jednou za měsíc přemluvím aby mě pustili, ještě mě nikdo nenapadl... Jojo, s kámoši by mě pustili... Jenže všechny kamarádky co chodí ven bydlí na druhým konci města... A všichni co bydlí tady, no... Buď jsou stejně staří a jsou přesně ten případ, co tady popisujete. Když jsem se jedný holky jednou zeptala, jestli půjdem ven, řekla mi, ať jí dám pokoj... Fakt, ty "typicky dnešních děcka" jsou na metr čtvereční dvě, ale sem tam se najde jedno, které ještě takové není. Jenže zdůrazňuji, SEMTAM... A právě proto, že je těch počítařáků tolik, pak mezi ně automaticky spadáme i my... Jedinec by se vám přesvědčit podařil, ale s komunitou nehnete...Takže jsou tři druhy dětí:
1. Ty typicky počítačové, radši se zastřelí než aby šli ven.
2. Ty s rodiči kteří jim dovolují dělat si co chtějí, a tím pádem to využijí a jdou třeba ven
3. Ti, kteří by rádi byli venku, ale kvůli převažujícímu typu 1 si o tom můžou jen nechat zdát

Já jsem typ 3 a chci víc volnosti... Moje rané dětství bylo plné smutku, depek a strachu, takže na dětství rozhodně dobré vzpomínky nemám Rozbrečela jsem se, když jsem ten článek četla, a když jsem tohle psala, tak ještě víc... Doufám, že si o mě neřeknete nic špatného... Jestli jo, tak to už není můj problém....