Posmutnělých lidiček, snících o trochu větším dobrodružství, než je cesta na nákup po mokrém chodníku, je tu spousta. Nejen s nimi se pokusím podělit o svůj zážitek a nabídnout jednu trošku detektivní, malinko pohádkovou, pro někoho možná i srandovní aktivitu.

Určitě to znáte - spěcháte ze školy, v hlavě horu jiných věcí, jen ne právě probíranou látku, když tu jste zastaveni profesorem. V mém případě naší milovanou dějepisářkou. Že prý když jsem z Hylvát, mohla bych si napsat nějaký ten referát o naší rychtě - až do tohoto okamžiku mému podvědomí úspěšně unikajícímu stavení. Nu proč vlastně ne, internet informacemi přetéká a dvě hodiny navíc mě rozhodně nezabijí.

Jenže ouha, milí zlatí, ani Google neví vše! Až na drobnou poznámku, kde se nachází, jsem nic nenašla. A zde je čas zbystřit - jde se do terénu, či tak říkajíc k jádru pudla (kamarád snad odpustí). Zjistila jsem, že kolem té budovy zvlášť v létě jezdím často. Je silně oprýskaná, stará a naprosto zapomenutá, jako si právě připadáte vy. Má však své kouzlo, jenž mě stihlo hodně rychle uchvátit a již nepustit. Pár obrázků a rozhovor s majitelem (pokud ho naleznete) však na samotný referát nestačí.

Teď přichází na řadu slibovaná detektivní práce. Onen baráček tu nějaký ten pátek bude, tak o něm též někde něco musí být. Ale kde? Kam jít? Lékárna, zverimex, nebo snad pekárna? Ani jedno.

Tímto bych vás ráda pozvala do tajemného místa jménem ARCHIV. Běhá z názvu až mráz po zádech? Také jsem se před první návštěvou necítila nejlépe, ale ono stepovat celí prokřehlí před vchodem a přemýšlet, zda nekoušou, vážně moc dlouho nejde. A když už své nohy / kolečka / tlapky konečně dotlačíte před cíl, odejít by bylo silně nehrdinské.

Naštěstí se za přepážkou nachází velmi usměvavá a příjemná paní. Nosí mi knížky všeho druhu, až pomalu nejsem ani vidět. Alespoň na mě nikdo blbě nekouká. Mohu říci, že je to piplačka, sedět a hledat v záplavě písmenek ten jediný odstavec, který se náhodou zmiňuje o tom, po čem vaše srdce prahne. Listování občas přeruší udivené zamručení, to když se zjistí překvapivý fakt. Kdo by to byl řekl, bydlím v blízkosti zámku!

Hodiny letí, na ulice padá první světlo z lamp. Hra stínů všude kolem probouzí fantazii a celá ta historie je jaksi blíž. Pozornost klouže kamsi do dáli. V představách se probouzí dávné bitvy a setkání. Bohužel se již zavírá. Nechávám si okopírovat potřebné stránky, abych mohla v pátrání pokračovat i doma. Ještě vyzvednout něco z knihovny a šup zpátky k tlustým bichlím, nad kterými nakonec i usínám. Tento den se však nestal ojedinělým.

Od té doby si noční dostaveníčka s historií dávám docela často. Člověk se dozví spoustu zajímavých věcí a získá i skvělé tipy na letní stanování. Kdo nezažil vyprávění legend spojených s opuštěným mlýnem a nějakou zapomenutou bitvou při plápolajícím táboráku, nepochopí.

A kdo ví, možná že jednou večer při svíčce, až se budete probírat spoustou papírů, zašustí i vám pod rukama pravý pergamen a z přítmí škádlivě mrkne Guillaume le Maréchal (dobře, ten možná ne, protože pochází z Anglie, ale někdo jiný určitě ano).