Alíkovina

Zářivé květy chryzantém - 27. kapitola

vydáno  •  Knihy
Zářivé květy chryzantém se objevují v nejponuřejší dušičkový čas, aby připomínaly život věčný. Zatímco Puk sháněl plán školy, Marina pádila s Juliánem zpátky do vílího pavilónu, aby pomohla dokončit přípravy na velkou narozeninovou párty. Její narozeninovou párty.

Chryzantéma, © Alík

Organizaci příprav řídily Phoebe a Hébe po celý říjen a nyní Hébe v tanečním sále proháněla šest primánů, kteří nosili z kuchyňky občerstvení a rovnali je na stoly přikryté bílými ubrusy.
Hébe přitom urovnávala vázy s květinami a ozdobně skládala ubrousky, aby si hosté mohli po jídle očistit ruce.
Do sálu právě vplul Buližník.
"Opatrně, neposkakujte s tím tácem. Ty chlebíčky na něm nejsou přilepené," napomínala ho Hébe. Když se otočila, Buližník si jeden obložený chlebíček vrazil do pusy a obcházel vychovatelku a odvracel tvář.
"A neujídejte," uslyšel vzápětí, neboť si Hébe té boule na jeho tváři samozřejmě všimla.

Marina běžela pomoci do malé kuchyňky, kde si často, hlavně večer, se spolužačkami vaří čaj a mlsá sušenky.
V kuchyňce byl zmatek, kterému velela Phoebe. Malé víly zdobily chlebíčky, rovnaly na podnosy dortíky a krekry, připravovaly ovocné šťávy.
"Týjo, jak se můžeš ztratit, když jdeš z divadla?" uvítala Marinu Médea.
Ale Marina neodpovídala. Čokoládové oči upírala na vysokou papírovou krabici, jež se stěží vešla na kuchyňský pult.
"To je dort," mávla Kydippé ledabyle nožem umazaným od humří pomazánky. "Od Aine."

Jahodový dort se smetanou a čokoládou

Šeřilo se a pozvaní hosté se začali scházet. Marina po poradě se spolužačkami pozvala všechny profesory, kteří je učí, pozvala také Arthose, i když je neučí. Pozvala členy divadelního souboru i redakci Rafael Expressu.
Třípatrový jahodový dort plný lahodného krému a pokrytý nadýchanou šlehačkou nesl dvanáct svíček a jen čekal na škrtnutí zápalkou. Hosté se mezi sebou tlumeně bavili, již dorazila i Flóra s Kelaíno.
Osm spanilých hráček syrinxového oktetu netrpělivě vyhlíželo svého dirigenta.
"To je divné," mračila se Sandra, která již léta v oktetu hrála, "Puk přece chodí vždycky včas."

"No, pane dirigente, kde se touláte," vyhrkla z legrace, když se Puk objevil ve dveřích.
Jindy usměvavý faun vkráčel s vážnou tváří, Sandřinu poznámku přeslechl, na nikoho se nepodíval a ihned zvedl ruku k dirigování. Překvapené hráčky rychle popadly své syrinx a sálem se rozezněla tichá hudba.

Tohle ale Marina neviděla, když se pod dozorem Médey česala, líčila a převlékala do květovaných letních šatů, do nichž jí babička ušila otvory pro křídla.
Dělala si hlavu s tím, zda přijde i Martin, jestli se mu třeba nemohla konečně zalíbit, když ji uvidí v těchto krásných šatech.
Když teď prošla chodbou s desítkami rozsvícených lamp, vstupovala do sálu za zvuků Nespoutané melodie, nevěděla, jak se má před tolika hosty tvářit.
Spěšně se rozhlédla a viděla, že redaktoři Rafael Expressu přišli, ale bez Martina.
Oktet hrál, svíčky na dortu hořely, jakoby chtěly rozpustit šlehačku podobnou sněhovým závějím.
"Sfoukni je a přitom si něco přej," pobídla zasmušenou Marinu Aine.

Marina se rozhlédla, na každém ulpěl její čokoládový zrak. Celý týden vymýšlí své přání... Celých sedm dní.. Je to velké přání, největší, které si v srdce nosí...
Marina pohlédla na Aine a Arthose...
Nadechla se a -
"Ty máš plíce jak měchy od dud," ohodnotil Nick, když Marina na první pokus všechny plamínky sfoukla.

Buližník okamžitě popadl porcovací nůž a vrhl se k dortu, Médea ho však zastavila: "Nejdřív gratulace, cpát se budem potom."
"Umřu hlady, ještě jsem nevečeřel," ospravedlňoval se bratranec.

Za okny tančily plameny luceren. V tuto noc, kdy duše procházejí branami světů, lucerny zahánějí duše zlé a dobrým duším ukazují cestu domů.
Světélka plamenů se chvěla, poskakovala a v sále nastalo ticho.
Všichni profesoři hleděli na Aine a na Flóru a Flóra a Aine se domlouvaly očima a Marina cítila, že spolu promlouvají v myšlenkách.
Kdybych jim tak rozuměla, povzdychla si neznatelně, ale to už se k ní vydala Aine s malým dárečkem. Po Aine jí gratulovali ostatní a poslední s dárkem nejobjemnějším sevřel Marině ruku Arthos. Sálem se ozval smích, když o půl metru vyšší astrolog na Marinu shlížel a říkal: "Přeji vám, Marino, ať se vám splní to šťastné, co vám hvězdy předpověděly."
Marina k němu zakláněla hlavu jako k nebi a pátrala, zda v jeho temných očích nejde vyčíst, co má Arthos vlastně na mysli.

"Tak a nyní přípitek, máme dětské šampaňské, tak se snad nikdo neopije," tleskla Phoebe a Médea s vílami již nalévaly skleničky.
Zacinkaly skleničky sálem jako zvonkohra, hosté zdolali bublinkový nápoj a Marina s Phoebe porcovaly veliký dort. Bylo dost pro všechny.
Puk stále dirigoval, Marina za zvuků příjemné hudby po přípitku rozbalovala dárky.
V krabičce od Aine našla prstýnek s fialovým kamínkem.
"To je ametyst, kámen moudrosti," vysvětlovala jí Aine a Kydippé se hned ozvala: "To už budeš chytřejší než naši profesoři."
"To si piš," odvětila jí s úsměvem Marina, prstýnek si navlékla a profesorce tichounce špitla: "Děkuju."

2000 sv. roků od nás v souhvězdí Labutě leží oblast s mnoha hnědými trpaslíky

Když vybalila Arthosův veliký dar, spatřila atlas souhvězdí.
"Vy jste tedy Arthosi originální," kroutila nad astrologem hlavou Flóra.
Artos krčil rameny: "Já nevěděl co dát malé víle."
Ale Marině se atlas líbil, fotografie noční oblohy vyzařovaly mocné kouzlo. Uchvácena si je prohlížela.
"Ukaž," sebral jí nečekaně obrovskou knihu Vilda. "Týjo, můžu si to půjčit do komnaty?"
Marina přikývla a pak se obrátila, aby se podívala, co dělá Puk. Jen na chvíli přestal soubor hrát, když jí Puk blahopřál s malým dárkem. Nyní zase dirigoval a přitom se naprosto neuvěřitelně naštvaně mračil.
Jestlipak má Puk ty ofocené plány? ptala se v duchu Marina. A proč se mračí na Aine? Vždyť je to jeho maminka? To já bych se na svou maminku nikdy nemračila, kdybych ji našla... Kdybych našla tu šperkovnici...

"Marino, co vás trápí?" ozvala se vedle ní Aine a odpovědí byl Marinin pohled žalostné čokolády. Proto Aine navrhla jí i jejím spolužákům: "Dnes je noc dušiček, noc otevřených vílích kruhů a bran. Pro vás malé není venku bezpečno, ale když se mě budete držet, a pokud nás Flóra a Kelaíno doprovodí, vezmu vás branami na návštěvu do Jabloňových sadů mé dcery, vílí vědmy Mareny. Požádáme ji, aby každému z vás vyložila karty."
"Já s vámi půjdu raději také," ozval se rychle Arthos.
Primáni ohromením mlčeli. Aininu dceru krásnou vílu Marenu, profesorku osmého ročníku Rafaelovy školy provázejí tak neuvěřitelné a záhadné pověsti. A oni se s ní seznámí už dnes a ne až za sedm let.

Když se šli pořádně obléknout, aby během poslední říjnové noci venku neprochladli, přitočil se Puk k Marině a špitl: "Já budu zatím podle plánu..."
Marina mrkla: "Já bych taky radši-"
Puk zakroutil hlavou: "Já na to stačím sám, u Mareny se můžeš leccos dozvědět. Ale dávej si na ni pozor…"

Měsíc

Venku panovalo dusivé ticho. Měsíc plul k úplňku. K úplňku v dušičkové noci. A jen plameny stovek luceren kolem pavilónu a cest parkem zajišťovaly bezpečný průchod. Ale kdo vládne v místech, kam jejich světlo nedosáhne?
"Držte se pohromadě," přikázala jim Aine a s Flórou, Kelaíno a Arthosem je vedla po cestě.
Arthos kráčel vedle Mariny, pod dlouhým pláštěm ukrýval luk a toulec šípů.
Marinu ovládl divný pocit: Co měl Puk na mysli? Proč si mám na Marenu dávat pozor?
Marina se začala strachy chvět.
Les houstl, luceren ubývalo, až došli do míst, kde stála lucerna poslední. Profesorky zastavily, na kohosi čekaly. Arthos přehodil kolem Mariny svůj plášť a Marina, která stále vzpomínala na Pukova slova, se pod ním konečně cítila v bezpečí.
Ticho tlačilo tmu k zemi, tisícileté dryády kolem vzpínaly své větve a vlasy jim povlávaly ve vánku. Každý záchvěv vzduchu přinášel dávnou tesknotu.
A pak se v dáli les rozzářil, bělozlatá záře se přibližovala a už poznávali, že k nim pádí strážce brány starý jako sám čas - bílý jelen se zlatými parohy.

Jelen se zastavil před Aine, uklonil se jí a pokynul jim, aby ho následovali pralesem pokroucených dryád spících věkovitým spánkem.
Brzy došli ke kamennému oblouku, který se stříbrně leskl pod svitem měsíce. Za jelenem do oblouku vstoupili a ocitli se v sadu, kde kmitaly víly a roznášely nové a nové lucerny. Spadané listí šustilo a mezi ním svítila světla, kam oko dohlédlo.
Bezpečně kráčeli dál a dál. Věděli, že tam kdesi uprostřed sadu stojí hrad vílí vědmy Mareny, o níž se vyprávějí krásné i děsivé pověsti.

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (11)

Příspěvek z 31. července 2010 v 11:46.
ellll v něm napsal:

Jaké je adresa jejích stránek

Příspěvek z 26. července 2010 v 19:51.
Nelda01 v něm napsal:

nestiham

Nestíhám to číst sem teprve u sedmího dílu.

Příspěvek z 26. července 2010 v 19:28.
lola-17 v něm napsala:

prosim

jak mam napsat članek