Pomyslela jsem si, že to musím vyhrát, protože už delší dobu jsem se do Anglie chtěla podívat. Vždycky po tréninku jsem úplně mrtvá a vždycky si musím dobít energii. Jak jinak než čokoládou. Den před závodem jsem snědla hned dvě čokolády a několik tyčinek Mars. Nervy jsem měla nadranc, tak jsem přidala ještě čokoládovou zmrzlinu.

V den závodu se mi trochu točila hlava, ale spravil to asi litr vody. O výhru jsem soupeřila se sedmi děvčaty přibližně stejného věku. Zazněl výstřel a my jsme skočily do vody a plavaly kraula. Našim úkolem bylo přeplavat celou délku bazénu (mnohem větší něž ten u nás v Kosatce), dotknout se kraje, otočit se a plavat nazpátek. Už mi zbývaly jen dva metry od kraje a nejednou se všechno kolem mě zbarvilo oranžově.

Pomyslela jsem si, že někdo do vody nasypal barvivo, aby to nebylo tak jednoduché. Najednou mi začal docházet dech. Nastoupil pocit, jakoby mě někdo táhl za nohy na dno bazénu. Snažím se plavat nahoru, ale nejde to, nějak nemůžu ovládat tělo. Najednou mě někdo chytl kolem pasu a táhl mě z vody. Slyším helikoptéru, vítr se zvedá. Víc si z toho dne nepamatuji.

Za dva dny jsem se probudila v nemocnici a kolem mě pípali všelijaké přístroje. Vedle mě sedí moje máma a v tváři má zděšený výraz. Hned cítím, že se něco děje. Mamka se rozpláče a poví mi, že jsem dostala cukrovku. A musím se naučit píchat inzulín.

Byla jsem z toho v šoku. Zprvu jsem si inzulín brát nechtěla, raději jsem chtěla umřít, než být bez mého oblíbeného sladkého a tolik milovaného plavání. Později, když se mi to uleželo v hlavě, jsem se rozhodla, že si inzulin začnu píchat sama. Dnes to už naštěstí zvládám úplně sama.