Jmenuji se Verča, dobře se učím, mám úplnou rodinu a za svůj život jsem ráda. Takhle nějak bych se vám mohla popravdě představit, ale neudělám to. Proč? Protože mě tomu naučili jisté události v mém životě.
Všechno začalo na základní škole okolo 3. třídy nebo 2. třídy. Sedmiletá holčička sedí v družině a hraje si s panenkou. Dneska dostala spoustu jedniček, to bude maminka koukat! Otevřou se dveře a na holčičku zavolá laskavý hlas maminky: „Verunko, už jsem tu! Pojď, pojedeme domů.“ Malá holčička se rozběhne ke dveřím, ale zarazí jí ušklíbání její spolužačky. „Verunko? Co je to panebože za oslovení? Jsi jako mimino, navíc si pro tebe musí rodiče chodit, protože netrefíš domů.“ Holčičce dojde až za nějakou dobu, že ona spolužačka byla zlá proto, že její mamka na ní neměla čas a oslovovala jí pouze Adélo.
Holčička udělá přijímačky do jazykové třídy a tudíž jde místo do 3.B do 3.A. Zkoušky naštěstí úspěšně složí i její kamarádky. Jenže nastane problém. Ve třetí třídě se holčičky známky začnou lišit od známek jejích kamarádek. Zatím co se jich hodně zhorší, holčička si udržuje stále jedničky. Naštěstí se pořád tak nějak může bavit se svojí nejlepší kamarádkou, která jí neignoruje jako ostatní. Ve čtvrté třídě se ale oddělí i od ní a tak nějak tápe mezi jinými spolužáky. Najít si nové kamarády je docela těžké, ale holčička se nakonec začne bavit s Anetou, která se učí taky dobře a tudíž je přátelství poklidné.
Jenže o holčičce se začnou šířit pomluvy od její bývalé party. Že prý se vytahuje nad ostatními, že si může dovolit koupit místo jedné knížky dvě a tak podobně. Holčička je zmatená, jaké dvě knížky? Objednala si přece jenom jednu a navíc si jí prohlížela až doma s Anetou! Pak se jednou bavili s paní učitelkou o dovolené a holčička tedy řekla popravdě, že byla s rodinou na týden v Bulharsku. To bylo hned pomluv, že se vytahuje!
Nejhorší to bylo v pátém ročníku. Nenávistné pohledy, bezdůvodné ignorování a pomluvy, pomluvy, pomluvy. Holčička, která už není tak docela holčička, ale spíše slečna, se rozhodne, že chce za každou cenu odejít a začne se připravovat na přijímačky do osmiletého gymnázia. Kamarádek moc není, jen se občas sem tam s někým zapovídá. Domů chodí slečna s pláčem a do školy se jí nechce ještě mnohem víc než normálně. Gymnázium je v obci docela prestižní záležitost, hlásí se tam vždy okolo 250 dětí a je ve městě a okolí pouze jedno, takže slečna ztrácí naději na odchod se základky.
Nakonec však......
Přijímačky hotovy. Slečna je přijata, umístila se na 1. místě. A ještě lépe, na novou školu se nedostaly její závistivé bývalé kamarádky. Do konce školního roku se začne bavit s holčinou, co jde na gymnázium též a z pomluv už si nic nedělá. Ať se tu třeba sežerou, ale ona už si s nimi nemusí dělat starosti.
Byla jsem vyčleněná z kolektivu a mrzelo mě to. Když se nás učitelka ptala, kam jsem jeli o prázdninách, mlčela jsem. Stejně tak jsem se nikomu nepochlubila s novým svetrem a dávala si pozor na každé slovo. Teď mám tu nejlepší kamarádku na světě, které můžu klidně říct: „Hele, mám nový svetr, co si o něm myslíš?“ a užívám si tohle opravdové přátelství.
Už si nemusím dělat hlavu s tím, jak ho udržet bez hádek ani se nebojím, že přijdu do školy a budou mě ignorovat. Ale pořád vím, že je ke mně od určitých lidí vysíláno hrozně nenávisti. Jen si ji tolik neberu k srdci.