Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Zážitek na celý život

    vydáno  •  Cestování

    Tento článek bude hlavně o dovolené v Turecku, konkrétně u města Didim, z které jsem si odnesla zážitky, na které, doufám, už nikdy nezapomenu. Sice jsme tam byli před rokem, ale moc dobře si na tu dovolenou pamatuji.

    Bazén, © JMkolo83

    Vše to začalo v listopadu 2018, kdy jsem se dozvěděla, že koncem května bychom s mamkou, Jasmínkou a Jardou mohli někam letět na dovolenou, avšak to zatím nebylo jisté. Postupem času se z nejistoty začala stávat jistota, teď už nám chyběl pouze čas odletu. Bohužel jsem začala zjišťovat, že se to s mnoha věci kryje. Krylo se to samozřejmě se školou, protože v této době žádné prázdniny nebyly, se školním výletem, na který jsme původně měli jet do zábavního parku do Německa, ale nakonec zbytek třídy jel do Science centra v Brně, takže mě to tolik nemrzelo. Bohužel se to krylo i s dalšími dvěma akcemi. Ta první byl florbalový turnaj ve švédském Falunu, kam jsem chtěla jet, ale nemohla jsem, protože to bylo v době začátku naší dovolené. Jako poslední se to krylo se zahradní slavností, ta se sice kryla s turnajem, ale na ten jsem stejně nemohla.

    Ze začátku, jelikož zahradní slavnost se konala v den odletu, mi bylo řečeno, že kdyby byl odlet až večer, tak bych tam možná mohla na začátek jít. Zahradní slavnost je na mé bývalé škole takové vystupování žáků školy. Na školní zahradě se postaví pódium, na kterém žáci vystupují. Loni jsem tam mohla vystupovat dvakrát. Asi dva dny před odletem nám řekli, že odlet bude ráno, takže mi bylo jasné, že se nezúčastním ani začátku zahradní slavnosti, což mě nejdříve moc mrzelo.

    Odlétali jsme ve čtvrtek. Když jsme přijeli do hotelu, tak jsme si dali sraz s kamarády, se kterými jsme tam měli jet, ale v tu chvíli se zjistilo, že každý je v jiném hotelu. Už večer se na naší třídní skupině objevily různé fotky a videa ze zahradní slavnosti. Z toho jsem zjistila, že se na akci vyskytly nafukovací balónky, kterých se bojím, takže mě nakonec tolik nemrzelo, že jsem tam nemohla být, ale v tu chvíli jsem ještě nevěděla, co se mi stane na této dovolené.

    Zhruba do soboty vše probíhalo celkem normálně, většinu času jsem trávila v bazénu. Tedy až na pár lidí, kteří si na páteční schůzce s delegátem stěžovali na vybavenost hotelu, a že to tu vypadá jinak než na fotkách apod. V sobotu mě to v tom jednom bazénu přestalo bavit, a tak jsem šla s mamkou na chvíli k bazénu s klouzačkami. Mamka se tam chvíli vybavovala s nějakým pánem a poté jsme šly nazpátek k bazénu. Ten den jsme naučili Jasmínku plavat v kruhu dále od břehu, takže se už nebála. Byl to ten nejkrásnější okamžik celé dovolené.

    V neděli jsem chtěla jít znova na klouzačky, ale mamka jít nechtěla. Nakonec jsem mamku přemluvila, ať tam jde alespoň na chvíli. Asi deset minut jsme tam byly a poté mamka potkala zase toho pána. Byla to celá rodinka se dvěma dětmi. Mamka se jich tedy zeptala, jestli by mě nepohlídali, protože já jsem tam chtěla ještě být, ale mamka chtěla jít jinam. Takže zbytek dne mě jako by hlídala ta rodinka. Já jsem se s těmi kluky docela skamarádila, byli dva - jeden asi stejně starý jako já a ten druhý o rok mladší. Celý zbytek dne jsem tam s nimi byla a jezdili jsme na klouzačkách.

    V pondělí jsem zase byla s nimi na klouzačkách. Když jsme se nechtěli klouzat, tak jsme na lehátkách hráli karty nebo jen tak odpočívali a jedli zmrzlinu. Dokonce jsem s nimi udělala věc, kterou bych jinak nikdy v životě neudělala. Když vypnuli vodu na klouzačkách, tak my jsme po nich lezli nahoru, stříkali si tam vodu, skákali z nich do vody a dělali další blbosti. Občas jsme se tam i trochu předháněli, takže jsme pak měli modřiny, ale nám to bylo jedno.

    Západ slunce v Turecku

    Přišlo úterý a já opět strávila celý den s nimi. Tentokrát jsme si také dali závod v plavání, který napoprvé vyhrál o kousek ten starší kluk, ale prý podváděl, takže jsme závod opakovali, a to už jsem oba kluky porazila, takže jsem vyhrála. Ten den jsem šla s nimi i na oběd. Na večeři jsem šla normálně s mamkou, Jasmulkou a Jardou. Ze začátku vše probíhalo normálně, tedy až na to, že jsem si spletla olivu s nějakou extrémně pálivou papričkou nakrájenou na kolečka, takže jsem to ochutnala a strašně mě to pálilo. Po chvíli jsme slyšeli někoho, jak zpívá anglicky: „Všechno nejlepší k narozeninám“. To by takový problém nebyl, kdyby v ruce nenesla asi dvacet nafukovacích balónků svázaných k sobě.

    V tu chvíli jsem okamžitě vstala ze židle, odběhla kus dál a začala brečet. Nevěděla jsem, co dělat, protože mi bylo jasné, že ti lidé jen tak hned neodejdou. Pomalu jsem se celá ubrečená začala vracet k našemu stolu a schovala jsem se pod stůl, kde jsem brečela. Vůbec jsem neměla přehled o čase, takže jsem netušila, kolik je hodin ani jak dlouho už pod stolem jsem. Prostě po chvíli jsem vylezla z pod stolu a přitulila se k mamince. Stále jsem brečela. Mamka mě uklidňovala a Jarda zase jen nadával, proč se bojím nafukovacích balónků, že to není normální apod. Bohužel také mi řekl, že ten jeden balónek schválně propíchne prstem, abych se jich přestala bát. Já se toho strašně lekla a maminka mu strašně vynadala. Stále jsem byla u maminky, ale už jsem brečela jen trochu, a u vedlejšího stolu seděla jedna rodinka, myslím, že to Češi nebyli a ti měli asi dvouroční holčičku.

    Ta holčička se na nás s mamkou začala koukat, tak jsme si s ní trochu začali hrát a mamka na ni dělala různé obličeje atd. Ta holčička měla krásnou růžovou mašli a asi to byla právě ona, kvůli které jsem přestala brečet, protože jsem nechtěla, aby to viděla tak malá a roztomilá holčička. Pak jsem se tedy úplně uklidnila, sedla si zpátky na své místo a dojedla večeři. Ještě ten večer mi mamka řekla, že naše třída se rozpadá. Byla jsem z toho smutná, protože já jsem patřila mezi ty, kteří šli na gymnázium, takže jsem za to mohla. Usínala jsem s pocitem smutku a byla jsem na sebe naštvaná. Myslela jsem si, že úterý bude hezčí a toto pustím z hlavy, v tu chvíli jsem nevěděla, co mě další den čeká.

    Po snídani jsem šla opět ke klouzačkám za tou rodinou. Dopoledne jsme se klouzali a zase blbli. Tentokrát jsem s nimi šla i na oběd. Odpoledne jsem tam s nimi opět byla. Taková bílá skluzavka byla pomalá, proto nahoře stál plavčík a ukazoval, kdy už může jet další člověk. Přede mnou toho odpoledne jel asi čtyřletý kluk, který měl plovací kruh. Když mi pan plavčík ukázal, že mohu jet, tak jsem jela, ale mně to na té skluzavce jelo docela rychle, takže když už jsem byla skoro dole, tak ten kluk, který jel přede mnou, se teprve snažil dostat pryč od té skluzavky. Já jsem si jela a pak tam najednou vidím toho kluka přímo před tou skluzavkou, tak jsem se snažila do vody spadnout mezi ním a tou skluzavkou. No, nepovedlo se mi to. Narazila jsem do toho kluka a potopila jsem ho. Naštěstí, jak měl ten kruh a já mu trochu pomohla, tak vyplaval zase zpátky nad hladinu a nikomu se nic nestalo. Nakonec jsme se tomu oba dva smáli.

    Když už byly skluzavky vypnuté, tak jsme s kluky hráli karty. Když v tom jsem uviděla, jak nějaký pán někam nese asi padesát svázaných nafukovacích balónků. Snažila jsem se schovat pod lehátko, nic lepšího jsem neviděla. Kamarádi si toho samozřejmě všimli. Takže se mě hned začali ptát, co to dělám atd. Já jim řekla, že se tedy bojím nafukovacích balónků, a zeptala se jich, jestli mě viděli včera na té večeři. Oni odpověděli, že ano a že si mysleli, že jsem nějaká nemocná nebo tak něco. Poté se mě začali ptát, proč se jich bojím a takové ty otázky, na které se ptají skoro všichni, když to zjistí. Já jim řekla, že nevím, proč se jich bojím, ale pravděpodobně proto, že mi prý jako malé praskl v autě u hlavy. Také jsem jim řekla, že nevím, od kdy se jich bojím, ale že na mých osmých narozeninách jsem se jich ještě nebála. Ten pán kolem jen prošel, takže to bylo celkem v pohodě, horší už bylo to, kam ty balónky nesl.

    Areál hotelu

    Po chvíli jsme se rozloučili a já šla do našeho pokoje a oni do toho svého. Na pokoji jsem se připravila na večeři. Mamce tento den bylo špatně, takže na večeři nešla. Po chvíli jsme tedy bez mamky vyšli na večeři. Zde nastal ten největší problém celé dovolené. Když už byl vidět vchod do jídelny, tak jsem nad ním spatřila pověšené ty nafukovací balónky, který ten pán někam nesl. A kolem vchodu stáli pracovníci hotelu a dětem rozdávali vyfouklé balónky. Vše to bylo, protože ten den se konala tzv. turecká noc. Zůstala jsem stát dále, ale na ten vchod jsem stále viděla, samozřejmě, že jsem začala brečet. Jasmínka a Jarda si v klidu šli na večeři. Já tam stála sama a lidé na mě koukali jak na nějakého blázna. Nakonec jsem si sedla na trávu do bobku, opřená o zeď, a rukama si zacpávala uši. Takhle jsem tam byla a před jídelnou byly ty veselé děti, které si tam hrály s těmi balónky, které dostaly.

    Bohužel tam někomu dva balónky praskly. Já tam jen seděla a brečela. V jednu chvíli tam přišel Jarda, abych s ním tam šla, ale kvůli tomu, co mi řekl předchozí den, jsem s ním raději nešla. Takhle jsem tam nějakou dobu seděla a brečela, pak si mě všimli ti mí kamarádi, kteří šli z večeře, lépe řečeno si mě všiml jejich taťka. Poté ke mně šel a v tu chvíli si toho všimli i ostatní členové této rodiny. Všichni kromě toho staršího kluka ke mně šli. Ten mladší kluk měl v ruce jejich dva nafouklé balónky, které dostali. Naštěstí mu ten starší kluk řekl, že s nimi ke mně chodit nemá, tak si je předali. Začali se mě ptát, co se děje ,a tak jsem jim řekla, že se bojím jít na večeři, to, že mamka nejde, protože je jí špatně, a i to, že všichni říkají, že ty balónky neprasknou, ale zde dva praskly. Šli jsme do takového baru, který byl dále od jídelny, tam jsme si sedli a jen tak si povídali. Dozvěděla jsem se, že ty balónky, které tam visí, prý neprasknou, pouze se vyfouknou, že je měli na oslavě babiččiných narozenin. Po chvíli nám mamka těch kluků řekla, že už kolem toho vchodu nestojí ti lidé, kteří dětem rozdávali nafukovací balónky.

    Takže jsme tam šli a nešli jsme vchodem, protože já jsem prostě pod těmi balónky nedokázala projít. Tak jsme šli okolo mezi lidmi a v podstatě tam měl každý nafouknutý balónek, raději jsem šla se zacpanýma ušima a polozavřenýma očima. Sedli jsme si dovnitř, kde skoro žádný balónek nebyl, takže já jsem byla docela v pohodě. Když jsem si šla vybírat jídlo, tak jsem potkala Jasmínku, která mi ukázala svůj vyfouknutý balónek. Pomyslela jsem si, že jí ho Jarda nafoukne, takže je budou muset někam v pokoji přede mnou schovat. Ale byla jsem ráda, že Jasmínka má radost. Pak jsem se tedy najedla a ta rodinka jen tak tam seděla se mnou, protože už po večeři byli. Chudák ten starší kluk dostal za úkol mi přinést meloun, no, moc radost z toho neměl. Když jsem se najedla, tak jsme se vrátili stejnou cestou, jako jsme přišli, a já si znova zacpávala uši a šla s polozavřenýma očima. Cestou k tomu stolu, kde jsme seděli předtím, než šli se mnou na tu večeři, jsme se stavili v obchodě, kde nám všem táta kluků koupil brambůrky. Já si vybrala octové se solí a k tomu ještě byly v modrém obalu, takže to bylo super, žádné lepší brambůrky jsem ještě nejedla. Pak jsme si opět sedli do toho baru a povídali si tam různé vtipy a hádanky apod. Já byla už celá veselá.

    Pak jsme se rozloučili a já šla na náš pokoj a oni do svého. To bylo asi v devět hodin. Mamka hned věděla, že jsem s nimi byla, sice nevím, jak to zjistila, ale to je jedno. Takže jsem to celé řekla mamce a pak jsme si jen spolu povídaly, protože Jasmínka a Jarda ještě na pokoji nebyli. Když přišli Jasmínka s Jardou, tak jsme šli spát.

    Středa byla poslední den naší dovolené, tak jsem samozřejmě byla zase s kamarády na skluzavkách. I tento den jsem se nevyhnula nafukovacím balónkům, a to konkrétně třikrát. Poprvé, když jsem byla u mamky na lehátku pro oblečení na oběd, tak jsem si s ní chvíli povídala a celou dobu jsem seděla na lehátku vedle nějaké tašky. No, když jsem zjistila, co v ní je, tak jsem se dosti lekla. Samozřejmě že v ní byl nafukovací balónek. Když jsem to zjistila, tak jsem se lekla a rychle od mamky utekla na oběd. Podruhé to bylo někdy odpoledne, když jsem hledala boty do vody a mamka mi řekla, v jaké tašce jsou. Já ji otevřela a místo toho, abych v ní našla ty boty, tak z ní vyletěl nafukovací balónek, jak jinak než že jsem se lekla, Jasmínka začala křičet, že jí ten balónek uletí a ztratí ho, a mamka šla honit nafukovací balónek. Dopadlo to tak, že já jsem si z té tašky vzala ty boty, mamka sice ten balónek dohonila o pár lehátek dále, ale praskl jí, když ho zvedala, takže Jasmínka dostala záchvat breku, že praskl, ale já věděla, že minimálně ještě jeden máme, ale je vyfouknutý, sice jsem netušila, kde k tolika balónkům Jasmulka přišla, ale nevadí.

    Poté jsem šla do moře a dále to neřešila. A to třetí bylo večer na pokoji, když jsem byla u mamky na posteli a kousek dál byl takový balkon, před jeho dveřmi visely záclony až na zem. Jarda šel na balkon a odhrnul tu záclonu, pod kterou byl schovaný nafouknutý nafukovací balónek. Jasmínka si toho okamžitě všimla, takže si ho vzala, mamka Jardovi nadávala a já se přitulila k mamince. Jak jinak než že mě Jasmínka začala tím balónkem strašit. Skákala po té posteli, na které jsme s mamkou ležely, a balónkem mi máchala kolem hlavy. Jarda to neřešil, ten se věnoval svému na balkoně, mamka začala na Jasmínku řvát a já tam jen ležela. Dopadlo to tak, že maminka mě musela pustit, Jasmínce ten balónek sebrat, ta začala brečet a já jsem si tam celá vystrašená jen tak ležela. Mamka ten balónek musela někam schovat, asi někam, kam Jasmínka nedosáhla. Pak už vše bylo v klidu, tedy až na to, že Jarda neustále na něco nadával.

    Magnetický mořský koník

    Ve čtvrtek nás čekala už jen cesta domů. Z celé dovolené jsem si odvezla mnoho zážitků a zkušeností, na které doufám nikdy nezapomenu. Domů jsem přijela s pocitem, že mé taneční schopnosti jsou už o něco lepší, protože jsme tam párkrát byly na takové dětské diskotéce, kde děti tančily podle instruktorek, s krásným zážitkem z ohnivé show, kde předváděli neuvěřitelné kousky s ohněm, s radostí, že jsme Jasmínku naučili plavat v kruhu, aby se nebála být uprostřed bazénu, s krásnými suvenýry, které mi maminka koupila, což jsou konkrétně tři keramické želvičky a jeden magnetický mořský koník. Toto vše je moc krásné, ale to nejdůležitější, s čím jsem se vrátila domů, jsou zážitky s těmi kamarády. Ať už to je to, že díky nim jsem sjela jednu prudkou skluzavku, na kterou jsem se trochu bála, jezdila po vodě, věděla jsem jak na pomalé skluzavce jet rychle, díky tomu mám zážitek s tím sražením kluka, hraní karet, společné obědy, to, jak se o mě celé dny hezky starali, to, jak mě kluci mezi sebe vzali, společné blbnutí na vypnutých skluzavkách, které bych jinak nikdy neudělala, závod v plavání, octové brambůrky, spousta nových vtipů a hádanek, které jsem předtím neznala, a spousta dalších věcí. Ale stále jsem tu neřekla ty nejdůležitější věci. Pro mě to nejdůležitější tvoří zážitky s nafukovacími balónky, zejména ten večer, kdy visely nad vchodem do jídelny. Díky těmto kamarádům jsem se na tu večeři dostala a najedla jsem se, raději ani nechci vědět, jak by to dopadlo, kdyby si mě nevšimli. Oni mě podpořili a pomohli mi, za to jim budu nadosmrti vděčná. To, že mě nenechali v problému a pomohli mi ho vyřešit, to je pro mě ta nejdůležitější věc, nejen na této dovolené, ale vždycky. Já je budu vždy brát jako kamarády, kteří mi pomohli, i když se už asi nikdy neuvidíme, bohužel. Nikdy ale na tuto rodinu nezapomenu, rodiče mají dva skvělé syny a ty mají zase skvělé rodiče. V neposlední řadě jsem z této dovolené odjela s dvěma ponaučeními. To první je: Strach ještě nikdy nic nevyřešil. Já se jen bála, ale nesnažila jsem se ten strach překonat, jen jsem seděla a brečela. Vyřešili ho za mě ti mí kamarádi. A to druhé je, že lidé, kterým na tobě záleží, tě nikdy nenechají v průšvihu, ale vždy ti pomůžou. To si vyložte každý, jak chcete. A v poslední řadě jsem kvůli této dovolené dostala pár špatných známek ve škole. Jelikož mi nikdo ze spolužáků neposílal, co ve škole dělali, tak jsem neuměla druhou světovou válku, ze které mě učitelka hned po návratu do školy zkoušela, a dala mi z ní test, tak jsem z ní dostala čtyřky, trojky a jednu dvojku, což mi zkazilo celý průměr z vlastivědy, a na vysvědčení jsem z ní dostala dvojku. A trojku ze slohovky, protože jsem psala o té dovolené, ale trochu více jsem se rozepsala a ani za dvě hodiny jsem to nestihla dopsat. Celou dovolenou hodnotím kladně a moc mě mrzí, že tu rodinku s největší pravděpodobností už nikdy neuvidím, ale nikdy na ně nezapomenu.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (6)

    Příspěvek z 31. července ve 22:32.
    jenisek98 v něm napsal:

    Nikdy by mě nenapadlo, že obyčejný balonek někomu může znepříjemnit život. Celý den přemýšlím kolik dalších „obyčejných“ věcí někomu jinému vadí. 5t.

    Příspěvek z 31. července ve 21:17.
    Vejunkaaa v něm napsala:

    Moc hezký a zajímavý, jednoznačně 5 tlapek:)

    Příspěvek z 31. července v 19:48.
    Penubra_Shade v něm napsala:

    Super článek dávám 5 tlapek. :-)