Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Zážitky z mého sportovního tábora

    vydáno  •  Tábory · Prázdniny · Volný čas venku

    Dnes vám popíši mé zážitky z vůbec prvního tábora, na který jsem jela s tím, že tam předem nikoho neznám, a celkově to byl teprve můj druhý tábor. Předloni jsme s kamarádkou byly na koňském táboře, loni jsem s tou samou společností jela na sportovní. Tábor byl od soboty do soboty.

    Společenka, © JMkolo83

    Na táboře se spí v karavanech, já z loňského roku věděla, že tam jsou dva tábory vedle sebe, ale každý je samostatný. Také jsem věděla, že pokud budeme v tom stejném jako loni, tak tam je jeden karavan po dvou (to letos byla ošetřovna/marodka, snad chápete), docela dost po čtyřech lidech, možná nějaký po pěti, to teď nevím, jeden po šesti lidech (tam jsme s kamarádkou byly loni) a jeden po sedmi. Jelikož to loni v tom karavanu pro šest lidí bylo utrpení (karavany jsou speciálně přestavěné, aby se do nich vešlo více lidí, takže tam je minimum volného místa), tak jsem tam jela s tím, že rozhodně nechci být v tom po sedmi a šesti lidech.

    No, ale jelikož na celém sportovním táboře bylo pouze 7 holek, tak nás všechny daly do toho největšího karavanu (jedna holka asi po dvou dnech tábora odjela, ale moc to nepomohlo). Zbytek prvního dne jsme hráli vybíjenou, která mě bavila, ale pak jsem zjistila, že jsem si buď zapomněla nebo ztratila baterku, takže jsem byla nervózní, protože zaprvé ta baterka nebyla moje, takže kdybych ji ztratila, tak by to byl problém, a zadruhé proto, že tam jsou noční hlídky a záchody jsou kousek dál v lese, takže se ta baterka hodí. Tu baterku jsem si opravdu zapomněla, takže celý tábor jsem byla bez ní.

    Druhý den jsme dopoledne šli střílet paintball nebo airsoft, už přesně nevím, nebo něco takového. Poté jsme ještě před obědem hráli hru po týmech (do kterých nás rozdělili předešlý den). Tým, kde jsem byla, se jmenoval Počkej si. Hra spočívala ve sbírání fáborků různých barev, které byly různě bodované, a mě to hodně bavilo, protože jsme u toho museli hodně běhat a ke konci i hodně hledat. Odpoledne jsme šli hrát hry do haly, která se nacházela ve škole. Škola byla u místa příjezdu autobusu, což je od tábořiště kousek, odhaduji cca 300 metrů. Těšila jsem se na noční hlídku, o kterou jsem loni přišla, ale tuto noc hlídaly děti z horolezeckého tábora, s kterými jsme byli v jednom společném tábořišti.

    V pondělí odpoledne jsme měli jet do aquaparku, ale já tam nakonec jet nemohla, takže jsme ještě s dalšími třemi účastníky a jednou vedoucí zůstali v táboře. Nejdříve jsme se šli projít do blízkých Lázní Libverda, pak jsme si v táboře povídali nebo hráli karty. Právě tento večer odjela ta jedna holčička. Po večeři jsme ještě hráli hry na šikovnost – kolik dokážeme postavit hracích kostek na sebe za minutu, aniž by spadly, a za jak dlouho dokážeme se zavřenýma očima naskládat sirky zpět do krabičky, ale hlavičkami na jednu stranu. To mě bavilo, jenže jsem jednu sirku dala opačně, což mě mrzelo. Konečně nadešel čas, kdy jsme v noci hlídali my. Večer jsme se po trojicích rozepsali na hlídky, já byla s někým napsaná na tu první. Na postel vedle sebe jsem si připravila teplé oblečení a když mě vedoucí cca o půlnoci přišla vzbudit, tak jsem se oblékla, ale byla jsem se líná obouvat, takže jsem šla v kroksech. No, moc dobře to bez baterky a v kroksech nedopadlo, ale to nevadilo, pak jsem šla zase v klidu spát.

    Jelikož jsme tuto noc hlídali, tak holky byly ke konci a už zůstávaly vzhůru, tak mě docela brzy vzbudil řev/smích lidí, kteří si spolu venku povídali. No, co jsem měla dělat, už mě vzbudili a já věděla, že už neusnu. Tak jsem se oblékla, sedla si k jinému stolu než oni a četla si, u toho mi byla šílená zima. Nějak jsem to přežila, dopoledne po zdržení někoho, kdo tam přijel kontrolovat, myslím, že měl i kameru, jsme vyrazili do lesa, kde jsme hráli dvě hry opět po týmech.

    První hra byla podobná jako ta s těmi fáborky, akorát to byly papírky se zvířátky a mělo to pár háčků. První byl, že jsme to hráli v lese, takže se tam moc dobře neběhalo a navíc cestou tam to bylo do kopce, ale bylo to krátký, takže jsme to všichni přežili. Jo, to ovšem nebylo na této hře to nejhorší. Horší bylo, že ty papírky byly na zemi a my je museli zvedat pouze pusou. Poprvé jsem se s tím dosti prala, pak už mi to šlo lépe, ale stále to pro mě bylo dosti obtížné. Navíc běhat s papírky v puse z kopce v lese nebylo moc příjemné, ale nakonec jsme to nějak zvládli a náš tým Počkej si skončil na druhém místě.

    Pak přišla další hra, opět po týmech, a já ji znala už z loňského tábora a těšila jsem se na ni. Šlo o to, že v lese byly rozmístěné básničky a jeden člen družstva zůstal u vedoucích, ostatní běhali v lese, učili se ty básničky, kterých bylo šestnáct, pak přiběhli za tím, kdo zůstal u vedoucích, naučili tu básničku toho člověka a ten ji šel říct vedoucím. Stejně jako loni jsem se učila všechny básničky, což mě bavilo. Jeden tým byl hodně pozadu, ale s druhým týmem jsme byli zhruba stejně, až pak nám oběma chyběly jen dvě básničky, které nikdo nemohl najít. Já jsem se snažila lidi z týmu podporovat tím, že jsem do lesa křičela, že je určitě najdou a že to vyhrajeme. Ovšem to jsem ještě netušila, že to mega pokazím a my nevyhrajeme. První básničku jsme měli tak nějak na stejno, pak už oběma týmům chyběla pouze jedna. Můj tým ji sice našel první, ale já byla totálně neschopná se ty dva řádky naučit, stále jsem tam prohazovala asi dvě slova. To jsme ještě měli náskok a já stále doufala, že vyhrajeme. Ovšem pak z lesa přiběhl člověk z toho druhého týmu a já věděla, že mám poslední pokus. Nedala jsem to, kluk z druhého týmu se to naučil, na první pokus to řekl správně, pak už jsem slyšela jen radostné křičení a viděla, jak skáčou, takže na nás zbylo zase druhé místo.

    Byla jsem z toho hodně smutná, brečela jsem, a i když mi všichni říkali, že to je jedno, tak mně to jedno nebylo. Já cítila vinu za to, že jsem to celému týmu pokazila. Sice mě tam jeden kluk utěšoval, ale já se pořád cítila jako největší hlupák na světě a mrzelo mě, že jsem to takhle pokazila. Mimochodem i loni jsem u té poslední básničky pořád něco prohazovala, ale to jsme měli velký náskok a vyhráli jsme. Tu básničku si pamatuju dodnes. Odpoledne jsme byli zase v tělocvičně a k večeru si se mnou o tom promluvila jedna z vedoucích, což mi docela pomohlo, takže jsem začala dělat, že mi je to už jedno, ale upřímně mě to trápí dodnes.

    Já při první hře v lese na táboře, © Hlavní vedoucí tábora

    Byla středa, přes dopoledne se nestalo nic pro mě zajímavého, ale odpoledne jsme šly všechny tři tábory dohromady (cyklistický, na kterém až na hlavní vedoucí byli samí kluci, horolezecký a náš sportovní) na vyhlídku Ořešník. Půlku cesty tam jsem se bavila s pár kluky z cyklisťáku. No, tipovali mě na starší, než ve skutečnosti jsem, a přemlouvali mě, ať příští rok jedu na cyklistický tábor. No, zatím tam v plánu jet nemám, ale tak ještě uvidíme. Jinak jsme si spolu normálně povídali, ale pak jeden kluk něco řekl, co nebylo zrovna nejpříjemnější, a nebudu raději psát, co to bylo.

    Cestou nazpátek šli napřed, takže jsem se už neměla s kým bavit. Původně jsme tam měli opékat buřty, ale vedoucí pak zjistili, že tam je chráněná krajina, takže jsme je tam opékat nemohli. Dopadlo to tak, že jsme je opékali v táboře a normální večeři jsme neměli, takže jsme přišli o tu nejlepší večeři, která měla být a na kterou jsem se celý den těšila, neboť měly být škubánky.

    V noci jsme měli opět hlídat, takže jsme si večer rozepsali hlídky a já byla zase napsaná na tu první. Nějaké děti tam ještě řešily, že jsou napsány někde, kde nechtějí, a chtěly být jinde. Ovšem to jsem ještě nevěděla, že tahle noc bude ta nejhorší. Večer k holkám přišli kluci, bylo asi deset lidí na docela malé posteli (já byla sama v té největší), to by mi ještě nevadilo, kdyby nedělali kravál. Lezli okny karavanu z jednoho karavanu do toho druhého, což bylo přes mojí postel, takže mi tam pošlapali věci, které jsem měla vedle sebe. Když jsem se jich ptala, co se děje, tak mi jen řekli, ať mlčím, upřímně řečeno jsem si chvilkami myslela, že je to jen sen, ale oni říkali, že to sen není, a taky že bohužel nebyl. Pár lidí porušilo pravidlo braní mobilů na tábor, takže si tam pouštěli Youtube a film a já nevím, co ještě, a u toho si povídali, jedli brambůrky, takže to byl dost velký kravál. Já v něm nemohla usnout, i když moje postel byla na druhé straně karavanu než ta jejich. Já tam jen ležela a nemohla jsem usnout, pak mě přišla vzbudit vedoucí na hlídku.

    Nemohla jsem najít teplé oblečení, které jsem si připravila na postel, takže jsem šla bez mikiny a nenašla jsem ani tenisky, které jsem si chtěla tentokrát vzít, takže jsem si vzala opět kroksy. Mezitím mi vedoucí řekla, že jeden kluk, s kterým jsem měla hlídat, má něco s nohou, takže nemůže hlídat. Dopadlo to tak, že ke mně dala ještě jednoho malého kluka, takže jsem hlídala s malými kluky. Když je šla vzbudit, tak jsem se vrátila do karavanu, jestli tam nenajdu tu mikinu, tu jsem našla, našla jsem i druhou tenisku, která mi chyběla, ale byla jsem se už líná přezouvat.

    Ani jeden z kluků neměl baterku, takže jsme tam chodili v naprosté tmě, pak jsme šli na záchody a tentokrát moje kroksy utrpěly ještě více než minule, takže byly celé špinavé. Když nám hlídka skončila, tak jsem se vrátila do karavanu a doufala, že už budou zticha – nebyli. Na chvíli jsem si lehla, jestli neusnu, a když jsem nemohla usnout, tak jsem šla do společenky (kde mimochodem měla být hlídka, ale nikdo tam nebyl), že si tam sednu a tak nějak v sedě se tam aspoň trochu vyspím. Po chvíli si mě tam všiml jeden kluk, který řekl, ať se jdu vyspat k nim, takže já stále v bundě a v rukou s Myškou Eliškou (je to můj nejoblíbenější plyšák, kterého s sebou tahám skoro všude a nejsem bez něj schopná usnout) jsem šla k nim, tam jsem si lehla na první postel, co jsem viděla, nějaký spacák si vzala jako polštář a usnula.

    Myška Eliška

    Jo, bohužel jsem nespala až do rána. Asi o tři hodiny později mě tam vzbudili kluci s tím, že spím na jejich posteli a že u nás už jsou zticha, tak ať jdu do své postele. No, šla jsem tam, ale pro ně ticho znamená evidentně něco jiného než pro mě. Stále tam řvali, takže to dopadlo tak, že tentokrát i s brýlemi jsem šla znova do společenky. Tentokrát si mě všiml jiný kluk, který řekl, ať se jdu vyspat do jeho postele (jsem ještě nevěděla, kde bude spát on), kde byl teda pěkný nepořádek, to řekl, ať klidně hodím na zem, ale to se mi moc nechtělo, takže jsem toho nechala, tak jak to bylo, brýle někam dala, vlezla si do jeho spacáku a tentokrát už spala až do rána.

    Ráno mě kluci nemohl vzbudit (ještě se hádali o to, který mě bude budit, to jsem v nějakém polospánku zaslechla, ten jeden řekl, že mě už v noci budil, takže mě už budit nebude), byla jsem unavená. První, co jsem viděla, bylo, jak si jeden kluk hraje s nafukovacím balónkem (o kterém mě v noci přesvědčovali, že u nich v karavanu už není), takže jsem okamžitě zaječela a řekla, ať ho schová. Nakonec mě z postele dostalo až to, když zazvonili na nástup, a já nebyla vůbec převlečená.

    Brýle jsem nemohla najít, takže jsem bez nich šla do našeho karavanu, tam se rychle převlékla a i bez nich šla na ranní rozcvičku. Byla to docela hrůza, protože jsem skoro nic neviděla, ale přežila jsem to. Po snídani mi ten kluk, v jehož posteli jsem spala, donesl mé brýle, takže jsem už zase normálně viděla. Pak jsem si všimla, že mi ještě chybí Myška Eliška, takže jsem šla k nim, jestli tam náhodou není, načež se našla zahrabaná někde v tom spacáku, ve kterém jsem spala.

    Pak jsem se tak nějak dověděla, že ten kluk ještě s jednou holku spali v mé posteli, moc nadšená jsem z toho nebyla, ale tak už se stalo. Večer první den se mě ptali, jak moc se těch balónků bojím, protože jim to mamka při odjezdu řekla. Řekla jsem, že normálních hodně, ale u vodních jsem řekla, že nevím (jo, věděla jsem, protože u kámošky jsme s nimi hrály vodní bitvu a já u toho celou dobu ječela, ale to už bylo asi tři roky zpátky), takže řekli, že až s nimi budeme hrát hru, tak uvidím. Tu hru jsme hráli právě toto dopoledne.

    V klidu jsem si venku u stolu četla, když jsem viděla, jak děti různě přivazují vodní balónky. Nejdříve jsem se jich bála i dotknout, ale pak jsem to zkusila a bylo to docela v pohodě. Pak jsem se ale dozvěděla, že je budeme klacíkem propichovat a vodu z nich sbírat do ešusů. (Byla to hra na podobném principu jako fáborky nebo papírky se zvířátky). Vedoucí mi dovolili si jeden balónek před začátkem zkusit propíchnout. Já se docela bála, nevěděla jsem, jak na to, ale tak jsem do něho klacíkem tlačila, při tom jsem čekala na šílenou ránu, která pak přijde, a měla přivřené oči. Nakonec jsem ho propíchla a vůbec žádnou ránu to neudělalo. Měla jsem velkou radost, že jsem to dokázala, ovšem jsem se bála, že mi to bude trvat moc dlouho a týmu to znova pokazím.

    Od začátku jsme si drželi náskok, ale vždy, když jsem měla přijít na řadu, jsem byla nervózní. Všichni mi říkali, ať do těch balónků píchám, ať do nich netlačím, to jsem ovšem nedokázala. Nejhorší bylo, když mi někdo ešus předával nebo když jsem sama balónek propíchla a kousek toho plastu z balónku jsem měla na ruce nebo na oblečení. To bylo příšerné a měla jsem co dělat, abych tam nezaječela. Náš náskok jsme si udrželi až do konce hry, takže to znamenalo první výhru pro tým Počkej si. Měla jsem ohromnou radost, od začátku tábora jsme čekali na výhru, až jsme se dočkali, a k tomu ještě ve hře, při které jsem měla docela nahnáno. Byl to nepopsatelný pocit štěstí, který jsem v tu chvíli cítila. Pak večer nám vedoucí vynadala za to, co se v noci dělo, ale jinak se nic zajímavého nestalo.

    Já na lezecké stěně na táboře, © Hlavní vedoucí tábora

    Nastal pátek, poslední celý den tábora. Dopoledne ten, kdo chtěl, šel lézt na stěnu, zbytek hrál v tělocvičně nějaké hry. Já jsem šla lézt, zkusili jsme si vylézt šest stěn, z toho tři byly rovné a tři s nějakými převisy. Já na začátku šla na ty rovné, ty jsem vylezla bez problémů, pak jsem šla na ty křivé, ale ani jedna se mi vylézt nepodařila. Ani když mě starší kluci z lezeckého tábora, co náš jistili, podporovali a radili mi. Byla jsem ráda, že jsem si zase po dlouhé době zalezla a na to, že jsem rok chodila na lezení, mě překvapilo, že toho umím docela málo.

    Odpoledne jsme šli řekou, měli jsme si vzít nějaké kroksy do vody a mohli jsme si vzít i normální tenisky na souš. Já si naštěstí vzala i tenisky. Celou dobu jsem byla ke konci, protože jsem si dávala pozor, abych si nenamočila oblečení a taky kam šlapu. Jo, jenže stačilo si nevšimnout, že šlapu do proudu, a zničehonic mi jedna kroksa uplavala. Vedoucí se ji snažil dohonit, ale nepodařilo se. Prostě uplavala a dnes je bůhvíkde. To mě zpomalilo ještě více a ještě se dvěma menšími dětmi a jedním vedoucím jsem zůstala hodně pozadu. Zbytek nám utekl a my nevěděli, kde vylezli z řeky ven, takže jsme vylezli dříve, protože menší děti neměly boty a já měla jen jednu.

    Nevěděli jsme, kde zbytek je, nakonec jsme je našli a společně se vrátili do tábora. Večer vyhlásili celotáborovou hru, kterou jsem během celého tábora hrála, přičemž v týmové části jsme byli poslední, tudíž třetí, ale i tak jsme dostali zmrzlinu. A ve hře, kterou hrál každý za sebe a byla z výsledků ze soutěží na dovednosti a jak jsme se během celého tábora chovali, tak jsem byla druhá. Dostala jsem diplom a čokoládu. Ten den nás vedoucí nechali vzhůru až do půlnoci a noční hlídky byly zrušeny, což mě trochu mrzelo, ale alespoň jsem se vyspala a těšila se domů.

    Kroksa, která mi neuplavala

    Nakonec tu mám ještě jeden zážitek. Když jsem se mamky zeptala na pár otázek, které skončily u techniky, tak mi v metru dala mobil. Já na to koukala a pomalu jsem nevěděla, co to je. Jak se to ovládá, to už jsem skoro vůbec nevěděla. Všichni lidi v metru na mě divně koukali a já se snažila zvyknout si na pocit, že mám mobil zase v ruce. V tu chvíli mi to přišlo dost divné, mobil byl extrémně lehký, měla jsem pocit, že mi z ruky padá, a spoustu dalšího.

    Celkově hodnotím tábor pozitivně. Byl to skvělý týden s knihami a bez mobilu, plný zážitků, emocí a nových zkušeností. I když jsem s mamkou za celý ten týden nemluvila, tak jsem přežila. Letos určitě na nějaký tábor zase pojedu, teď se rozhoduji na jaký.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (6)

    Příspěvek z 13. února ve 12:29.
    nakousnutá_sušenka v něm napsala:

    Super článek!!

    Příspěvek z 28. ledna ve 22:25.
    JMkolo83 v něm napsala:

    Děkuju vám moc, jsem ráda, že se vám článek líbil$>

    Příspěvek z 28. ledna ve 20:12.
    jolandaj2 v něm napsal:

    :-DČlánek se mi líbil je hezký jen mi trvalo dlouho než sem ho přečetl:-D
    dal sem pět tlapek