Už před 2 lety jsem šíleně moc chtěla pejska. Tatínek ho ale nechtěl, že by to byl jen potížista. Nakonec jsme samozřejmě... nechte se překvapit.

Na mé narozeniny mě rodiče vzali k jedné paní. Ta chovala pejsky, převážně jorkšírské teriéry. Vůbec jsem to netušila, každopádně když jsme přijeli, byla jsem radostí bez sebe... Bylo tam 5 překrásných maličkatých štěňat. Všechno to byly fenky. Byly krásné, roztomilé a tak maličké! Hned jsem si je zamilovala. Jenže jsem si je bohužel nemohla vzít všechny!

Tak jsme si je všechny vzali na klín a začali je hladit a rozmazlovat. Najednou jedno usnulo. Ale ještě pořád jsme nevěděli, které z nich bude naše. A pak... bílá náprsenka na černém kožíšku. „Tohle je náš pes.“ Slavnostně jsem prohlásila. Vypadalo to jako maličký zázrak, byla tak roztomilá!

A o pár týdnů později jsme tam vyrazili znovu. Tentokrát už pro dvouměsíční fenku. Náprsenku měla pořád, ale ještě jsme úplně nevěděli, jak se bude jmenovat. Tak jsem navrhla: „A co třeba... Lilinka?“ „Ano!“ odpověděla maminka a vzápětí se ozvalo „Písk!“ Jak budoucí Lilinka zaštěkala. Ještě to ale neuměla.

Potom jsme jeli zpět domů. Tam už byl pelíšek, obojek, vodítko a mističky. Žrádlo jsme dostali od paní. Lilinka postupně rostla, až jí bylo 2 a půl měsíce. Tak jsme vyrazili na její první procházku. Krásně to zvládla, šla hned vedle mě.

Našemu miláčkovi zázrakovi jsou najednou 3 měsíce. My jedeme k veterináři nechat Lilinku naočkovat. No a co pak? Pak jí byl konečně jeden rok. Byli jsme u veterináře ji načipovat a pak jsme vyrazili k babičce. Když jsme dorazili, začala jsem ji učit povel: „Sedni, Lili, sedni!“ A Lilinka sedla. Já jsem ji dlouho chválila a pak jsme to zkusily znovu. „Lili, sedni.“ A znovu si sedla.

Po hodině výcviku jsem si řekla, že už sedni umí. A opravdu! Když jsme se vrátili domů, řekla jsem „Sedni!“ a ona sedla. Nyní bude z Lilinky skoro dvouletá slečinka. Snad se vám příběh líbil a já jen doufám, že ano. Buďte zdraví a živí a mějte se krásně!