Je mi 15 roků, já sám jsem zapřísáhlý nekuřák a je mi jedno, co si o mně ve škole ohledně (ne)kouření kdo myslí. Vyzní to možná zvláštně, ale opravdu je to jejich problém a ty, kteří s tím mají jakýkoliv problém, k životu potřebovat nemohu. Nemám to rád ani já, ani ségra, ani celá má rodina.

Místům, kde se kouří, se snažíme vyhýbat (vyjma koncertů, tam to musíme přetrpět), a v místech, kde se kouřit nesmí (např. zoologické zahrady), má mamka kuřáka velmi laskavě osloví s informací, že se zde kouřit nesmí. Ne vždy daný člověk cigaretu típne. Někdy jsou u toho oslovení přítomny i jejich děti, které velmi dobře slyší, že je něco zakázané a jejich rodiče to ani po oslovení nerespektují. Jednoduše řečeno, ani to s nimi „nehne“. Myslí si něco víc, cigarety však z lidí lepší lidi nedělají.

Ve svém okolí mám 2 lidi, kteří byli kuřáci a již nekouří. Je to málo, ale já se s lidmi, kteří kouří jednu za druhou, normálně opravdu ani neznám.

Začal bych u mého dědy, kterému je 68 let. Ptal jsem se ho, od kdy cigarety kouřil. Říkal mi, že od té doby, kdy začal pracovat jako kamioňák. Nechal se strhnout partou lidí, se kterými byl v kontaktu. Je to smutné, když člověk nedokáže být sám sebou.

Když jsem byl maličký, děda vykouřil denně cca 1–2 krabičky cigaret (tehdy to bylo 20–40 ks). Pamatuji si to velmi mlhavě, že kouřil a pak najednou přestal. Aby mohl přestat, musel sám chtít, bez toho to nikdy nedokážete. Rodiče už neměl, aby mu to mohli přikázat (což vede často nechtěně k opaku a většímu skrývání se před rodiči). Byl tedy sám, měl dvě dospělé dcery (nekuřačky) a ten den, kdy si to uvědomil, přišel v jeho cca 46 letech. Chvíli to ale trvalo.

Když to totiž nikomu neřekl, tak se to prý vůbec nedařilo. Pořád byl hecován okolím. Až když o tom začal mluvit otevřeně, tak se to teprve povedlo. Žádal tak své okolí o pochopení a respekt. To pro něj prý bylo nejdůležitější. Tzn. nechtěl, aby mu ti lidé ty cigarety pořád nabízeli, když šli sami kouřit, a když mu bylo hloupé o tom mluvit a nechtěl být před nimi za blbce, tak to prostě nešlo. Ale pak už to šlo samo, když s nimi o tom hodil řeč.

A když měl takové ty stavy, kdy mu hlava zkoušela říkat, že potřebuje cigaretu, tak napsal kamarádovi, jestli by nešel na kolo. Prostě to zahnal sportem a svými koníčky. Ušetřil tak i hroznou hromadu peněz, a tak si mohl bez problémů dovolit i větší výlety.

Druhým člověkem je má sousedka. Tam to bude kratší příběh. Sousedka (dospělá, 40 let) začala cca ve 36 letech kouřit jen s ženami v práci (opět případ, kdy se nechala strhnout davem ) a pak začala občas i večer na terase. Naštěstí bydlí daleko natolik, abychom to cítili. Přišel však covid. Nijak se s rodinou neomezovali, a tak to pochytili z plna hrdla mezi těmi prvními. Měli však tak hrozný kašel, že říkala, že by to nikomu nepřála, ani tomu největšímu nepříteli. Sám jsem ji slyšel a nebylo to nic příjemného. Znělo to jako od tuberáků.

Když už kašel ustupoval, byl večer a šla si zapálit. V tu chvíli se jí udělalo natolik špatně, že si říkala, co to sakra je. Asi po týdnu to zkusila znovu a znovu jí z toho bylo hrozně zle, že stačil jediný nádech. Od té doby nekouří vůbec, v práci jsou s tím v pohodě, protože to všichni vědí, a ona je hrozně ráda, že už nekouří, ačkoliv vlastně ani sama od sebe původně přestat nechtěla.

Hodně je to o vašem okolí a o jeho přístupu k dané problematice.

Jak to vnímáte vy, přijde vám lepší říct narovinu svému okolí, že chcete přestat kouřit, anebo byste to raději nikomu neříkali?