„Za domácí úkol dnes máte připravit si referát o vesmíru!“ pronesla učitelka. „Ach jo, to zas bude,“ zamručel David. „Souhlasím,“ přidal se Marek. „No jo, to jsou ti kluci, nic kromě fotbalu je nebaví,“ zasmála se Sára. „Zapomnělas na videohry,“ bránil se Tom. „To jsou celí chlapi, prostě nesnesou kritiku,“ dodá Ela. „Hele, jestli chceme stihnout ten referát a ještě jít ven, tak bychom už měli jít!“ říká David. A tak šli domů na oběd. Domluvili se, že budou čekat ve 13:45 u lesa.

Když tam Ela přišla, všichni už tam dávno byli a vynadali jí, proč jde tak pozdě. Ela se jen zašklebila, ale nic neřekla. „Dáme si závod k našemu bunkru, a kdo bude poslední, půjde do vyhnanství, co vy na to?“ navrhl David. Věděl, že mu prohra nehrozí, protože je nejrychlejší ze třídy a taky už vyhrál pár závodů. „No, ten závod není špatný, ale bez toho vyhnanství,“ řekla Sára. „To je škoda,“ křičel David, když už byl v zatáčce. Zalapal po dechu a dodal: „Určitě bych poslední nebyl.“ A tak se rozběhli i ostatní, když dobíhali, byli připraveni na Davidovy připomínky, ale když se skrz husté křoví dostali do jejich bunkru, viděli Davida tak, jak ho neznají. Stál s otevřenou pusou a ani se nehýbal. „Ale copak se to stalo našemu statečnému Davčovi?“ rýpla si Sára. „Kámo, co je? Viděl si strašidlo?“ zeptal se zvědavě Marek. „Ne, to není možný, to není možný,“ opakuje stále dokola David. Všichni se ptali Davida, co se stalo, ale on řekl jen, ať se podívají na stůl. Všichni se ke stolu nahrnuli. Ela vzala papír, který tam ležel, do ruky a četla: „Davide, Elo, Marku, Sáro a Tome, byli jste vybráni pro objevení jiné planety. Do vesmíru se dostanete lehce, vlastně ani dostat se na tu planetu nebude nějak zvlášť těžké. Stačí zapálit tuhle svíčku a společně ji sfouknout. Ale pozor, musíte ji sfouknout všichni. Ten, kdo to neudělá, se do vesmíru nedostane a o téhle zprávě si nebude nic pamatovat. Nebude to bolet, ani to nebude dlouho trvat, dýchat můžete normálně. Přeji hodně štěstí.“

Když Ela dočetla, všichni byli udivení, jenom aktivní Tom ne. „Myslím, že víte, co máme udělat,“ říká Tom při vytahování sirek. Všichni byli proti, ale po dlouhém vysvětlování, proč by měli jet, letět či co, se rozhodli, že se na tu planetu podívají. Shodli se, že to asi bude důležité. Tom zapálil svíčku, odpočítal 3, 2, 1 teď a všichni foukli. Plamínek zhasl a objevil se obrovský záblesk. Když se kamarádi probrali, byli už na jakési divné planetě. Povrch byl jako želé, měkký, lesklý a zbarvený dočervena. Všichni vykřikli: „whow!“ A šli dál zkoumat planetu. „Tím se řeší ten problém s referátem,“ řekla Sára. „A ty myslíš, že nám bude někdo věřit? Vždyť tomu nevěřím ani já sám!“ řekl Marek. Sára jen pokrčila rameny.

Jak tak procházeli krajinou, viděli tam zvláštní stromy. Rostly naopak, kmen nahoře a koruna půlkou v zemi. Potom viděli tělo slepice s hlavou křečka a domky z růžového mechu. Jak tak šli dál, viděli pořád to samé, vlastně až do teď. Byli tam maličcí mužíčci, měli 10 prstů, 4 oči a 5 tykadel větších, než jejich tělo. Zbarveni byli různě, podle nálady. Dvě základní barvy byly zelená a černá. Černá znamená smutek a zelená radost. Tihle mužíčci si říkají mimozemšťané. Okamžitě pozemšťany spatřili a šli k nim. Když k nim došli, začali mluvit: „My jsme přá-tel-ští. Moc dob-ře vás zná-me, sle-du-je-me každý váš krok. Kamarády už tohle nepřekvapilo. „My jsme taky přátelští,“ řekla Ela. „To je do-bře. Pojď-te o-chu-tnat naše sp-eci-a-li-ty,“ řekl vůdce mimozemšťanů. Kamarádi šli. „Tahle pla-ne-ta se na-zý-vá matlapatlšlatloseriolesk.“ Partu to udivilo. Mimozemšťan jim předložil jejich specialitu lusomarotesklder. Tom se do toho hned pustil a zachutnalo mu to, tak to zkusili i ostatní. Také jim to moc chutnalo.

Mimozemšťan na chvíli odešel, a když se vrátil, podal Davidovi amulet. David poděkoval a v tom se objevil zase ten záblesk. Když se kamarádi probrali, byli už v bunkru. Na stole ležel nový dopis. Tentokrát ho vzal Tom a začal číst: „Výborně, tyhle informace vám stačí, pokuste se je rozšířit. Pokud vám nebude nikdo věřit, nevadí, vy jste to zažili a amulet je vám toho důkazem.“ Jak Tom dočetl, dopis zmizel. „No, takže se nám to nezdálo,“ řekl Tom. „Kolik je hodin?“ ptá se Ela. „7:30,“ odpověděl David. „Tak to musíme do školy,“ řekla Sára. Všichni se rozeběhli domů pro věci a potom do školy.

Celý den probíhal v pohodě. Potom přišla hodina přírodopisu. Pan učitel Šmíd vyvolal Davida. David přišel před tabuli a začal: „Ve vesmíru je planeta matlapatlšlatloseriolesk, je jako želé. Je červená a lesklá. Žijí tam křečkoslepice a rostou stromy, ale naopak, kmenem nahoru. A žijí tam také mimozemšťané, kteří jsou přátelští. Jejich specialitou je lusomarotesklder. „Davide, že se nestydíš, vykládat mi tu takové hlouposti. Máš za 5 a ten, kdo to vymýšlel s tebou, si tu pětku může napsat taky,“ řekl pan Šmíd. „Ach jo, máme pětku,“ vzdychl Marek.„Mně to nevadí, protože jsme zažili něco, co se nestane jen tak,“ usmál se David. „Máš pravdu,“ usmál se i Marek. Všichni sice doma dostali vynadáno, ale výjimečně jim to nevadilo, protože měli amulet a ten dokazoval, že se jim to nezdálo.