Alíkovina

Život je (krásný) těžký

vydáno  •  Sport
Rozhodla jsem se napsat tento článek, protože před nějakou dobou jsem byla tlustá, hnusná a v šílených depkách. V článku se dozvíš víc a můžeš se dozvědět, jak to se mnou skončí .

Barbora Špotáková, © MAFRA

Tak dovolte, abych se vám představila. Je mi 14 let a bydlím na vesnici na Moravě. Vždycky jsem byla ten typ holky, co neměla moc kamarádů, hlavně kvůli tomu, že byla mentálně mnohem vyspělejší než její vrstevníci, protože vyrůstala vlastně mezi dospělými lidmi. Nikdy také nebyla krásná, hubená, vysoká a oblíbená. Prostě taková jaká chce být většina dívek. 

Od té doby co jsem začala chodit do školy, tak jsem byla takové to páté kolo u vozu. Vždycky si mě vybírali mezi posledními, ale když šlo o vědomosti, tak jsem byla mezi prvními, dokážete si někteří představit, jak jsem se asi cítila. Měla jsem z toho velké deprese, ale bála jsem se to někomu říct. Další rána přišla ve čtvrté třídě, kdy mi bylo něco přes deset let a začala jsem si uvědomovat, že jsem jiná, že když ostatní měřili cca okolo 145 cm a já 160 cm, tak to bylo velice nepříjemné.

Za chvíli mi začali velice rychle růst prsa, chloupky a v neposlední řadě ani ne v jedenácti jsem dostala menstruaci. Připadala jsem si jako kdybych byla sama proti všem. Ve čtvrté třídě jsem měla i dost sebevražedné myšlenky, jako útect z domova a někde se nenápadně zabít. Ale tato myšlenka mě přešla, protože jsem věděla, že by mě našli. Chtěla jsem se předávkovat prášky a napsat dopis na rozloučenou. Naštěstí jsem ani jednu z těchto věcí neudělala. Už ve čtvrté třídě jsem byla tlustá. A to, že mi ve škole a pak i doma pár lidí říkalo, že jsem tlustá jako prase mi nějak na sebevědomí nepřidávalo. 

Od páté třídy začali školní olympiády a já jsem byla brána neprávem jako ten šprt co jezdí na olympiády a denně se učí. Ne já taková nebyla, já jsem měla to štěstí a mám, že mně stačí poslouchat v hodinách a doma se nemusím učit vůbec a příprava do školy mi týdně zabere ani ne 40 min a to beru jen domácí úlohy. V páté třídě už jsem měla kamarádku, ale pořád jsem prostě cítila, že to nejsem já a že mi něco velkého chybí. 

V šesté třídě mi přišlo, že jsem už diametrálně odlišná než ostatní, jiní coby mí spolužáci teprve přicházeli do pubertálního období, já jsem popravdě už končila. Odjakživa sleduji sporty zejména atletiku a biatlon, ale v šesté třídě, jsem se do pasivního sportu zamilovala. Dávalo mi to útěchu, že nejsem sama. Na konci šestky jsem se rozhodla, že při výšce 163 cm váha skoro 80kg není vážně normální. Tak jsem se rozhodla něco s tím udělat. 

Denně jsem cvičila, jezdila na kolečkových bruslích, jedla zdravě a do konce prázdnin jsem zhubla na 65 kg. Pak jsem bohužel přes zimu nabrala na 70 kg. Tím, že jsem nevynechala a nevynechám ani jeden díl světového poháru v biatlonu nebo diamantové ligy v atletice, začala jsem si tak snít, jaké by to bylo dělat nějaký sport. Představovala jsem si jak vyhraji olympiádu, jak budu krásná, hubená, oblíbená, vysoká... Bohužel nic z toho se mi nějak nedařilo. Vlastně mi přišlo, že nežiji svůj život, ale život který si vysnili mí rodiče. 

V úterý 12. května jsem našla odvahu říct našim, že bych chtěla zkusit dělat atletiku, musím říci, že to bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě doposud. Našla jsem tam super holky, super trenérku a víte co? Začala jsem trošku opět hubnout teď vážím něco okolo 64 kg a plánuji ještě deset shodit. Smířila jsem se s tím, že vyšší nebudu, když už tři roky nerostu, oblíbená asi na základce taky ne, protože mi přijde, že je tam jen banda blbců, co se nezajímají jaká bude jejich budoucnost. 

Krásná a hubená... no doufám, že když zhubnu a začnu si trošku věřit, protože mé sebevědomí je teď na bodě mrazu, tak to třeba vyjde. Třeba za pár let se objeví kluk nebo muž který bude mít podobné názory na život. Teď si představuji opět, jak budu olympijská vítězka asi v hodu oštěpem, jak budu vystudovaná doktorka, jak budu mít manžela, čtyři děti a budu spokojená. S kamarádkou jsem teď spokojená, kterou mám ve škole, ale obě víme, že není to, to „nej“ kamarádství, protože jsem každá diametrálně odlišná a jedna z mála věcí, která nás spojuje je to, že máme obě dvě jedničky ve škole. 

Školní rok 2014/2015 byl pro mě neuvěřitelně těžký. Ono se řekne, jet na olympiádu, ale když se musíš naučit 50 stránek zpaměti. Když musíš být tak dobrá, jak to po tobě chtějí učitelé... Je to šíleně těžký, já pořád závidím těm, co mají jedničky a dvojky, jsou dobří, že se dostanou na vysoké školy, ale nejsou pod takovým nátlakem jako my jedničkáři. Dám vám radu, nesuďte lidi na první pohled, on je většinou mylný. 

Tento článek jsem napsala těm, co mají podobný osud jako já a nevědí si v něm rady. Já říkám, nemám nikdy nic zadarmo, nemám talent na sport, nemám moc kamarádů, život se se mnou nemazlil, ale jedno vím, že pokud budu tvrdě dřít, tak se cíle dočkám, ale kdy a v jaké podobě to bude, to nevím... Teď je konec prázdnin a za chvíli začíná škola, kdo ví jak bude probíhat tento školní rok, kdy půjdu do osmé třídy. Ale popravdě se nebojím školy jako takové, ale bojím se kolektivu, chtěla bych tam moc zapadnout, ale myslím, že se to nestane. Ale teď díky atletice to i přežiji, protože holky jsou tam fajn a já jsem moc moc ráda, že tam chodím - jen malá připomínka, holky jsou tam od 14 -18 let, tím pádem jsou v kategorii, která mi plně vyhovuje.

 A poslední motto na závěr: Neboj se žít, lituj jen toho co jsi nezkusil nebo k čemu jsi se neodvážil.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (1)

Příspěvek z 28. září 2016 ve 21:14.
fyrefli v něm napsala:

Se máš

Se máš že ti to dobře dopadlo boužel nemám tak hezký osud jako ty je mi 12 měřím 161cm a vážím 55kg no jak víš jsem tlustá ale nejde mi zhodit.