Když řekneme toto slovo, nikdy nebudeme vědět co přesně znamená. Nedokážeme jej nadřazeně popsat. Může si každý řídit svůj život sám, nebo je už od kolébky daný osudem? To nikdo neví. Každopádně, každý máme ten svůj. 

Měli bychom se zajímat o svůj osud a ne o osudy druhých. Máme si jít za svým snem a nebrat ohledy na okolí. Jenže jaký je smysl lidí, co se každý den na vlastní nebezpečí staví životu tváří v tvář a svádějí s ním nemilosrdnou hru osudu? Jaký je ten pravý důvod, proč se po pádu znovu postavit na nohy a jít s hlavou vztyčenou hrdě dál?

Každý život má miliony možností, jak ho lze prožít. Ale dokud něco nezkusíme, tak předem nikdy nebudeme vědět, který směr je ten správný. Určitě to zná každý sám. Rodiče nám mohou stokrát radit co máme dělat, ale my si to zařídíme dle svého. Buď to vyjde, nebo přijdeme zpátky domů s hlavou svěšenou a řekneme: ,,Měla jsi pravdu, mami." Proč neposloucháme starší? Každý si musí sám natlouct nos, aby se ze svých chyb mohl ponaučit.

Postavme se na vrchol kopce a rozhlédněme se okolo. Všude, kam se podíváme, je něco, v čem se skrývá smysl života. Stoletý dub, co se tyčí nad vršky všech stromů a prokazuje tím úctu našemu světu. Kolik kyslíku nám asi tento strom dal? Starý manželský pár objímající se v parku na lavičce. Život každého z nich má pro toho druhého smysl. Talentované dítě, které si každým dnem žije ve své hlavě sen o slavné budoucnosti. To je přece chvíle, která má smysl. Pejsek, co pobíhá po louce a chlapec mu hází klacek. To je chvíle, co stojí za to.

Smích, pláč, smutek, štěstí, láska. Pocity, které nás doprovází celý život. Ve dvaceti letech si uvědomíme, že už máme čtvrtku života za sebou a začneme plánovat. Jaké by asi bylo mít svoji vlastní rodinu, vychovávat svoje dítě, česat svoji holčičku do školky. Jaké by bylo, kdyby váš manžel přišel domů z práce a zavolal by: ,,Rodino jsem doma!" A vy byste mu do předsíně běžely dát pusu na tvář.

Každý den, každý okamžik, každou vteřinu se dějí v našich životech věci, které za něco stojí, které nám v našich životech dávají sílu. Potkáváme lidi, kteří se stávají naším smyslem. Lidé, které míjíme každý den a nikdy si nepředstavíme, že i oni prožívají své životy. Možná, že se právě tito lidé, nenápadně vstupující do našeho života, jednou stanou naším smyslem a neodmyslitelně se v našich životech zapíší.

Na světe je mnoho nespravedlnosti. Lidský svět je vlastně jen klubko smotané z lidských příběhů a osudů, které se navzájem proplétají. Můžete si klást tisíc otázek, ale žádná z milionu odpovědí, nebude ta pravá. Nikdy nepochopíme život, když se na něj budeme dívat zpříma. Pochopíme jej, až se na něj budeme dívat zpětně.