Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Život s anorexií

    vydáno  •  Vztahy
    Hodně dívek řeší problémy s pár kily navíc. Já měla přesně opačný problém. A šlo to do extrémů.

    Mezi ploty 2008 - Psychiatrická léčebna Praha (31. května 2008), © Lukáš Bíba

    Moje váha byla vzhledem k mé výšce nejprve úplně normální. Občas jsem měla asi o půl kila navíc, než je běžná váha, ale vždycky jsem hodně rychle zase zeštíhlela. Takže by nikoho nenapadlo, že já, spíš baculatější, budu trpět anorexií. 

    Byla jsem zamilovaná. Byl krásný, milý, měl smysl pro humor. Ale nikdy neměl být můj. Dlouho jsem se neodvážila ho někam pozvat, až jednou. Tehdy jsme si domluvili schůzku v parku. Byla jsem nadšená. Vzala jsem si modré džíny s novým tílkem. Kamarádky mi vzhled pochválily a dokonce i bratr uznale pískl, když jsem běžela do parku. Sebevědomí se mi rázem o několik procent zvedlo a v hlavě mi ustal zmatek. Jenže, co se nestalo.

    Přijdu do parku a Lukáš (Ten kluk, co jsem s ním šla na schůzku) se na mě zašklebil. Se slovy, že netušil, jak jsem v džínách tlustá, odešel. To ne. V hlavě mám zase zmatek. Tlustá? Málem jsem ho měla, ale já husa jsem si vzala džíny! A když jsem se tak dívala do zrcadla, najednou jsem ty špeky vážně viděla. Před tím jsem si ničeho nevšimla, ale teď. 

    Musím ho získat zpátky! Nebudu za tu tlustou! Prostě ne! Byla jsem ochotná jít i přes mrtvoly, což se v podstatě málem stalo. Máma nám k večeři dala kuře. Dříve jedno z jídel, které jsem milovala. Teď jsem ale odmítla se slovy, že nemám hlad. Mamka si odvodila, že to je asi kvůli tomu klukovi z parku. Donesla mi do pokoje čaj a řekla, že se nemusím trápit, najdu si jiného. Ani ten čaj jsem nevypila.

    K snídani mi mamka chtěla vnutit aspoň rajče, málem mi ho narvala do pusy. Rajče je zelenina, to ještě není tak moc hrozné. Svačinu jsem ve škole dala kamarádce, čaj z termosky vylila a napustila si místo něj jenom vodu. K obědu jsem musela sníst bramborovou kaši. Měla jsem strašný pocit, jako kdybych, no, řekněme, těžkla s každým soustem. A tehdy jsem přišla na způsob, jak se toho pocitu zbavit. Zvracela jsem. A to poměrně často. 

    Snědla jsem minimum toho, co jsem sníst musela. Kvůli mamce a potom jsem šla na záchod strčit si prsty do krku. A kila ubývala. Jenže já si připadala tlustá pořád. Pak už jsem měla ruce jako hůlky a nohy to samé. Lukáš si mezitím ale našel jinou.

    Neměla jsem motivaci dál hubnout, ale jakmile jsem se do tohohle začarovaného kruhu dostala, bylo těžké přestat. Naštěstí jsem měla kamarádku. Tehdy jsem jí nenáviděla, když mi po jídle vlastním tělem bránila jít na záchod zvracet. Nenáviděla jsem jí za to, že mi až rvala do pusy svačiny a obědy. A nenáviděla jsem jí za to, že mě donutila společně s mamkou jít do léčebny. Chodila na návštěvy a já na ní řvala, že mě zradila. Jenže můj stav byl tak vážný, že jsem musela i do nemocnice, kde jsem bojovala o život. Dostala jsem se z toho díky léčebně.

    Za svůj život vděčím hlavně kamarádce, protože nebýt jí, už jsem dávno mrtvá. Tímto vám chci říct, že ať se vám jakkoliv nechce problémy s příjmem potravy řešit, musíte to udělat.

    Jo a jak to dopadlo s Lukášem? Když jsem ho po pobytu v léčebně potkala, řekla jsem jenom: Chtěl jsi mi ublížit, to se ti povedlo. Ale víš co? Přišla jsem na to, že každé tělo si svého obdivovatele najde. A ty to v mém případ nejsi.

    Autorka:

    Tento článek byl zařazený ke zveřejnění bývalým vedením Alíka, jeho úroveň tedy nemusí odpovídat současným redakčním standardům.

    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (0)

    O tomto článku zatím nikdo nediskutuje. Buď první!