S mými rovnátky se znám už poměrně dlouho. Původně jsem je vůbec neměla mít, ale zhruba v prosinci minulého roku mi byl zjištěn předkus. To znamená, že má horní čelist je o něco více vysunutá dopředu než dolní. Od té doby mi přijde, že u svého zubaře téměř bydlím, ale pěkně od začátku.

Po pár foceních mého chrupu, rentgenu a otisku (ten se vzhledem k mému věku neuskutečnil, takže tady o něm nebudu ani psát) mě čekalo nasazení gumiček mezi dva zuby na každé straně na týden. Ty sloužily k tomu, aby se mezi zuby vytvořila malá mezírka, do které se následně rovnátka vejdou. Jejich nandávaní bylo celkem nepříjemné, ale ne bolestivé. Po týdnu mi gumičky vyndal a ještě tu hodinu nasadil rovnátka. Nejdříve mi do nově vytvořených mezer nasadil nějaký kus kovu. Následně potřel každý zub nějakým speciálním lepidlem a nasadil na lepidlo zámečky. Zámečky v sobě drží drátek, který stahuje zuby požadovaným směrem. Nakonec upevnil drátek gumičkami barvy, kterou jsem si vybrala, aby drátek nespadl.

Prvních pár hodin po nasazení jsem nic necítila a mluvit jsem se s rovnátky naučila téměř okamžitě, akorát mi připadalo, že si v mé puse někdo založil železářství. Druhý den ráno jsem se probudila s tupou bolestí, která trvala asi pět dnů. Během tohoto období, které mimochodem začíná znova po každém utahování, nejím nikdy nic jiného než jogurty, kaše a ochucená mléka.

Abych ale nebyla jenom negativní, rovnátka slouží jako skvělá spižírna. Když do ní ráno k snídani dáte housku s mákem, věřte mi, že večer i po několikanásobném vyčistění svými všemi třemi kartáčky, čtyřmi mezizubními kartáčky a dvěma ústními vodami tam najdu ještě pár semínek máku. A jedna malá rada na závěr. Nikdy si nedávejte světle modré nebo růžové gumičky, protože poté, co si dáte kari, budou svítivě žluté (vlastní zkušenost).

P. S. Berte tento článek s trochou nadsázky, protože já mám svoje rovnátka docela ráda. :)