Úzkostnou poruchu mi zjistili před třemi lety. Měsíc jsem ležela v nemocnici a nikdo nedokázal zjistit, co mi je, až se nakonec ukázalo, že mé fyzické problémy jsou důsledkem psychického trápení. A tak jsem skončila u psychiatra a brala antidepresiva.

Hlavním příznakem této nemoci je strach. Pořád se bojím. Někdy se bojím tak moc, že nemohu ani dýchat a jenom pláču a celá se třesu. Občas zažívám úzkostné záchvaty a panické ataky. Je mi nepříjemné mluvit s lidmi a nezvládám stres. Nedokážu s někým telefonovat, a když mám čelit nějakému problému, začnu se třepat a rozpláču se. A ostatní to často nechápou, protože pro ně jsou to jenom maličkosti, každodenní problémy.

A to je nejhorší, když přes to všechno, co uvnitř zažíváte, na vás lidé vyvíjejí tlak a chtějí, abyste fungovali normálně. Jako moji rodiče, kteří to nikdy nepochopili.

Pokud máte ve svém okolí někoho takového, snažte se mu pomoci. Ať už má jakoukoli formu úzkostné nebo jiné poruchy a ať se jakkoli trápí, nenechávejte ho v tom samotného. Život s úzkostnou poruchou dokáže být někdy hodně těžký. A spousta lidí o tom přitom nemá ani ponětí.