Jsem Žid, mé jméno je Petr a je mi 70 let, když mi bylo 12 let, byl jsem odvezen do Terezína. Od dětství jsem žil v Československé republice, moje dětství bylo velice šťastné, měl jsem milující rodinu, spoustu přátel a šťastné vzpomínky. Nikdy by mě nenapadlo, že o všechno přijdu během chvilky.

Jednoho dne nás odvezli do koncentračního tábora Terezín. Ihned po příjezdu do Terezína mě násilně odtrhli od mojí rodiny. Byl to ten nejhorší zážitek v mém životě. Pocit beznaděje, strachu, nespravedlnosti a to, že nemůžu pomoci své rodině, mě sráželo na kolena. V té době jsem netušil, že tohle budou mé jediné pocity v koncentračním táboře.

Po izolaci od mé rodiny mě odvedli ke skupince dětí, které byly stejně jako já násilně odtrhnuty od svých rodičů nebo byly do tábora transportovány ze židovských sirotčinců či přišly o rodiče. Na starost nás zde měla Hana, která pracovala v koncentračním táboře jako opatrovnice už dva roky. Hana byla velice milá, hodná mladá žena, kterou si děti brzo oblíbily. Jednoho dne mi Hana řekla: „Každý den se bojím, že mě odvezou do Osvětimi. Mám pocit, že už ani nežiju.“ Jako malý kluk jsem její slova nechápal. V Terezíně nebylo lehké se zabavit a přijít na jiné myšlenky, protože zde nebyly k dispozici žádné hračky, a dokonce ani knihy.

Nečekal jsem, že existuje ještě něco horšího než Terezín, ale to jsem se hodně spletl. Byl jsem deportován do vyhlazovacího tábora Osvětimi. Právě zde jsem prožil pravé peklo, v zimě se zde netopilo, omrzliny zde byly na denním pořádku. Roku 1945 jsem byl nucen absolvovat „pochod smrti“. Nakonec nás osvobodila spojenecká vojska.

Můj příběh vypadá, že skončil šťastně, ale mně to tak nikdy nepřipadalo. Přišel jsem o rodinu, přátele a prožil jsem si pravé peklo na zemi. Až teď chápu slova Hany, že má pocit, že skoro nežije. I přes to všechno jsem se stal ošetřovatelem a pomáhal v nemocnicích.