Šla jsem spát. Jaká je pointa sedět u stolu s lidmi, kteří mi nevěří, když se můžu povalovat v posteli? Žádná.
Tak dobře. Spát jsem nešla. Nebo spíš šla, ale neusla. Jen jsem ležela a koukala na můj bílý strop nebo na hodiny. Dvě ráno. Zítra to bude zábava, jestli musím vstávat v šest, do školy dorazit v sedm a jít do parku. Sáhla jsem po sluchátkách a po mobilu. Sluchátka jsem si dala do uší a otevřela svůj telefon. Klepnula jsem na ikonku Spotify a naklikla můj playlist. Do uší mi začala hrát Olivia Rodrigo a její písnička Love is Embarrasing a dále jsem pozorovala bílý strop. Teď usnu.
Zavřela jsem oči. Pořád nic. Najednou se před naším domem rozsvítila lampa. To není možné. Děda přece spí, teta a Natka dobře vědí, že chodit venku v noci je nebezpečné. Kouknu z okna. Přijelo auto. Nejsem specialista na auta a moc mě nezajímají, ale tohle auto bych poznala na sto mil. Bylo to červené Mercedes.
To je divné. A taky nemožné. Nikdo ve vesnici Mercedes nevlastní. A proč by někdo přijel ve dvě ráno? Odložila jsem sluchátka a otevřela okno, abych měla lepší výhled. Zadívala jsem se na auto a najednou z něj vystoupili dvě postavy; muž a žena. Musím všechny vzbudit. Co když to jsou lupiči?!
Dole zazvonil zvonek. Řvala jsem na celý barák: „LUPIČI, LUPIČI!!!“, ale nikdo mě neslyšel. Zbývaly dvě možnosti: utéct a schovat se nebo otevřít dveře. Přiznávám, že jsem celkem vyděšená. Co kdyby mě napadli, nebo dokonce unesli?! Vzala jsem do ruky kus dřeva, co jsem našla u krbu, a šla ke dveřím.
Někdo pořád zvonil. Ne někdo, muž a žena, lupiči, nebezpečí. Vážně chci otevřít? A pak jsem to udělala. Otevřela jsem dveře. Chyba nebo něco, co změní můj život navždy?
„Viky! Tak rádi tě vidíme!“ vykřikla ta žena. Nebyla to ledajaká žena, byla to moje matka. Vedle ní stál můj otec. Oba vypadali spokojeně. Bohatě. Dokonce zářili štěstím, že mě vidí.
„Ani nevíš jak se nám stýskalo, holčičko naše...“ pronesl otec. „Teď, když už máme prostředky a moudrost, tak si tě chceme vzít zpátky. Chtěla bys?“ pokračoval. Chtěla jsem? Začali oba říkat něco dalšího, ale nerozuměla jsem jim. Já. Moji rodiče. Peníze. Pryč. Chci to? „Já nevím,“ přerušila jsem je, „Nevím jestli jsem schopná všechno hodit za hlavu a odstěhovat se do Itálie,“ zaváhala jsem. Obličeje mých rodičů se změnily. Vypadali naštvaně. A pak... se začali ďábelsky usmívat. „Jestli nebudeš s námi tak s nikým!“ vykřikli sborově.
Hyperventilovala jsem. Byl to jen sen. Byl to jen sen, byl to jen sen. Opakovala jsem si to, jako kdybych tomu sama nevěřila. Proč teď? Jasně, takovéhle sny jsem měla jako malá, ale teď už ne? Je mi čtrnáct ne pět. Musím být silná. Najednou se to stalo. Rozbrečela jsem se. Na jednu stranu byl ten sen... hezký. Viděla jsem je. Vím jak vypadají. Posadila jsem se. Bylo deset minut do šesté. Má cenu abych ještě ležela? Ne.
Postavila jsem se na nohy a otevřela jsem si okno. Žádní rodiče. Žádné auto. Žádné postavy. Okno jsem ale nechala otevřené, abych se mohla vydýchat.
Ještě jednou jsem si zkontrolovala pomůcky, úkoly a učebnice a uložila je zpět do tašky. Do tašky jsem ještě přibalila černé sponky, tmavě modré zvonové kalhoty a černé krátké tílko. Jasně, taky jsem si přibalila řasenku, tvářenku a spoustu jiných věcí, ale to není podstatné. Pak zazvonil budík. Tohle už není sen. A vím to.
Potom jsem si důkladně vyčistila zuby, udělala si osobní hygienu a oblékla se. Odhadem jsem měla dost času, jelikož bylo asi šest patnáct. Na sobě mám dlouhé bílé šaty, trochu ozdobené a s potiskem fialových květin. Taky jsem měla vlasy důkladně sčesané do úhledného hnědého drdolu, z kterého visela bílá stužka. Jasně, nebyla to mašle, ale co kdyby ji někdo našel v mém baťohu? Ve tříde si teď ze srandy děláme vybalování batohů, abychom zjistili, kdo je největší bordelář. Tašku jsem měla na zádech, jak jsem s doprovodem hlasitého skřípání schodů sešla dolů.
„Jak ses vyspala, Viky?“ zeptala se Naty. Jasně, že se teď snažila být milá. „Celkem dobře, ty?“ lžu. Nevyspala jsem se dobře, ba naopak, ale vážně jsem to chtěla sdílet s Naty? „Nevím, tak nějak normálně, ale zdálo se mi...“ přestala jsem poslouchat. Nezajímalo mě to. Určitě to byly samé krásné sny, narozdíl ode mě. Teta mi podala talíř s dvěma volskými oky a jedním toustovým chlebem. „Díky, teto,“ projevila jsem slušnost. „Nemáš zač, zlato," usmála se. Moje teta má nejkrásnější úsměv. Natálie jen zakroutila očima a ládovala do sebe svou porci snídaně. Vážně mě zajímalo, co si zrovna ona myslí? Ona s těmi roztomilými ďolíčky, růžovými šaty a mašlí... a dost! Nebudu na ni myslet. Je hrozná, ale bohužel jsem jediná, koho neomámila.
„Kde je děda?“ zeptala jsem se po chvilce. „Zlato, je zase ve stodole. Už jsem mu několikrát říkala, ať se takhle ráno nedře, vlastně ať se šetří pořád, ale nikdy mě neposlouchá,“ odpověděla starostlivě teta. Musím přiznat, teta má pravdu, děda by se v sedmdesáti pěti letech neměl tak dřít. Zvlášť, když má nějakou srdeční nemoc, kterou si léčí. Ale čert ví, co všechno ty léky zvládnou.
