Obejmula jsem tetu a vyrazila jsem do školy. Bylo kolem šesti čtyřiceti, ideální čas na cestu do školy. Chodím zásadně pěšky, protože si chci udržet nějakou kondici.

Cesta do školy je vždycky taková smutná a osamělá, zvlášt když poslouchám smutné písničky. Zrovna tohle je čas, kdy se nemusím stydět, že brečím a řvu texty svých oblíbených skladeb nahlas. Jasně, někdy zavyje pes, přiznávám, že nejsem dobrá zpěvačka, ale slibuji, že když přijdu přímo do města, ztichnu.

Trochu mě bolí záda ze všeho učení, co nesu, ale dá se to přežít. A navíc už jsem stála před školou.

Vešla jsem dovnitř. Školník mě už zná, a tak nemá komentáře, že přicházím moc brzo, že škola se otvírá až v sedm dvacet, ne dřív. Chvilku jsem ho přemlouvala, obzvlášť na konci minulého školního roku, ale už nemá žádné připomínky a za to jsem ráda.

Vešla jsem na záchody. Nebyly moc luxusní – je to škola – ale alespoň to tu v tuhle dobu nesmrdí. Převlékla jsem se do svého „normálního“ oblečení. Pak jsem nanesla na sebe trochu voňavky, řasenky, linek, ještě míň stínů a trochu víc nahnědlé tvářenky. Pak jsem zase popadla tašku a zamířila pryč ze školy. Špatný začátek, ale nakonec to bude dobrý den. Určitě.

Zbývající čas do začátku školy jsem odseděla v parku a znovu poslouchala muziku. Dělám to dost často. Prostě jsem seděla jak šiška a okolo třičtvrtě na osm jsem odešla zpátky do školy.

Vešla jsem do třídy a všechny hlavy se otočily. Tohle bylo kam patřím. Na oko veřejnosti. Vrátil se ten starý dobrý pocit. Nedokážu to popsat, je to jako slunečný den se spoustou zmrzliny, smíchu a zábavy. Jsem tu. Můžete se se mnou bavit. Vaše oblíbená Viky.

Všichni na mě zamávali. Nebo mě pozdravili. Můj nejlepší kamarád Jonáš mi vlítl do náručí. Jonáš je fajn a hodně se mi líbí. Vědí to všichni, teda kromě Jonáše samotného. To mu ale nikdy neřeknu, nechci abych si zničila naše přátelství.

„Jaký byl víkend, lví královno?“ řekl a než se začnete divit, ano, lví královna. Jonáš měl úchylku dávat lidem přezdívky, nejčastěji podle různých pohádkových postav. Asi chápete od které odvodil moji. Podle ambice a popularity. „Celkem dobrý, až na Natku,“ odvětila jsem. „Nech mě hádat, takže za A) něco na tebe zase hodila, za B) pomlouvala tě, a ta nejmíň pravděpodobná možnost, nechala tě,“ v tomhle bodě se mi Jonáš už vysmíval. Jasně, jsem taky ubrečená jako teta a často si stěžuji a svěřuji se ostatním lidem, ale nejsem tak předvídatelná, ne? „A a B. Přece si nemyslíš, že by mi dala pokoj,“ zasmála jsem se s ním. Ano, právě jsem řekla něco jiného než jsem chtěla říct, ale nedokážu na něj být zlá. Vždyť se mi líbí, nebo ne?

Vyučování začalo. Nic zajímavého se nedělo, jenom jsem totálně zkazila písemku z chemie, dokonce už i na pětku, ale to je tak všechno. Mohla bych sice mluvit o tom, jak mě všichni chválili, zbožnovali a tak dál, ale to by vás omrzelo. Prostě jsem byla já a ne nějaká poupravená verze. Byla jsem já.

Ze školy jsem šla s Jonášem. Samozřejmě jen na kraj města, neukážu mu svůj dům. Povídali jsme si o spolužácích a samozřejmě i o Natce. A pak se na něco zeptal. Celkem to se mnou otřáslo. „Hele, královno?“ „Ano?“ zajímalo mě, co ze sebe vymáčkne. „No, um, mluvil jsem s Laurou a ehm, zmínila se o jisté populární hnědovlasé holce z naší třídy, která mě údajně miluje. No a říkal jsem si jestli... jestli to nejsi to ty, že ne?“ vyhrkl ze sebe. Co jsem měla odpovědět? Nechci mu lhát, ale z jeho otázky nebylo poznat jestli to tak cítí taky nebo ne. Nečekala jsem, že to přijde tak rychle. Nebudu moct jednou vyprávět svým dětem jak dlouho se to táhlo a až potom jsme se zamilovali. Bohužel to byly jen dva roky, co se Jonáš přistěhoval. A ne, neplánuju si s ním děti, ani svatbu ani potencionální jména.

Chvilku jsem mlčela. Zastavili jsme. Jonáš se na mě pořád díval a žádal odpověď. „No popravdě..., asi jo,“ vymáčkla jsem ze sebe. Jonáš vypadal, jak kdybych mu oznámila moji smrt. „Lví královno... já...“ odmlčel se. „Viky nezlob se, ale já už jsem ve vztahu,“ bylo vidět, že dělal, co mohl, aby se nerozbrečel. Já asi vypadala stejně. „Aha,“ podotkla jsem. Já jsem asi úplně blbá. Proč jsem mu to říkala? Proč jsem mu řekla jenom „aha“? „Kdo je ta šťastná?“ snažila jsem se přerušit hrobové ticho. „Viky, opravdu se nezlob, ale... nejsem připraven si o tom popovídat,“ řekl Jonáš. Teď to oficiálně přišlo. Brečím. Naštěstí na kraji města, takže mě nikdo nevidí.

Jonáš odešel. Ani se mu nedivím, sama bych též utekla. A taky že jo. Utekla jsem domů. Odsprintovala.