Domů jsem prakticky dosprintovala a pořád jsem bulela jako malý dítě. Proč nejsem pro Jonáše šťastná? Proč mu neřeknu, že je to v pohodě, což taky je. Jednoduchá odpověď: miluju ho. A tohle je zlomené srdce. Tenhle pocit. Do teď jsem netušila co to je. Je to takový divný pocit, jako když vás někdo dusí, a ani nevíte, co budete dělat.
Už jsem vůbec nevnímala okolí. Prostě jsem běžela a běžela, někde po cestě jsem do něčeho šlápla a někde zakopla a spadla. Ale nemohlo mě to míň zajímat. A tak jsem dorazila ke dveřím naší malé farmy. Otevřu dveře. Vejdu. Zavřu dveře. Podívám se před sebe. Děda. Naštvaný děda.
„Viktorie?! Co to má znamenat?!“ vykřikl podrážděně. Co se stalo? Vím, že jsem někde našlápla do nějaké louže či co... ale kvůli tomuhle by děda nevyváděl. „Tohle oblečení je pro tvůj věk úplně nevhodné! Zostudíš celou rodinu!!! Jak tohle můžeš vůbec nosit?!“ řval z plných plic. Sakra. Zapomněla jsem si vyměnit oblečení. Vzal mě za ramena a vedl mě do koupelny. „Okamžitě si to sundáš a všechno mi ihned podáš!!“ pokračoval v mé lekci.
Tak jsem tak udělala. Sundala si všechno, převlíkla se do šatů a pak ještě víc depresivněji koukala do ohně, jak se moje dnešní oblečení pálí. Dědovi to samozřejmě nedalo a prohledal celý můj pokoj. Všechno zničil, vyhodil nebo spálil. A tak se stvořil nejhorší den mého života. A nepomáhala tomu šklebící se Natálie.
„Dědo, já ti to říkala, že Viky má něco zalubem! Chovala se poslední dobou tak hrozně divně...“ řekla mile Natálie. „Natálie, já nepotřebuju tvoji odpornou psychologii, vypadni!“ řekla jsem a jo, tady jsem udělala chybu. Vzpomínáte, když jsem vám řekla, že Naty je dědův andílek? Tak mi sebral mobil, sluchátka, všechno, co mě baví a dokonce i make-up!
Tak jsem tady. Sama, v rozházeném pokoji, bez všeho, co miluji. Ani teta tu není, aby se mě zastala. Jsem bez Jonáše, bez opory, bez naděje a bez lásky. Všechno, co potřebuji. Také potřebuju kamaráda. Ti všichni ve třídě, ti kamarádi, jsou jenom ambiciózní známí, co se se mnou baví, aby si ukousli kousek slávy. K čemu je mi sláva a popularita, když jsem právě ztratila Jonáše? K čemu mi je sláva a popularita, pokud mě děda nenávidí?
Teď už nebrečím. Řvu. Mám panickou ataku. Já vážně nevím. Svět je tak prázdný a já v něm nechci být. Prostě nechci. Zabalím si věci a uteču, než si mě někdo všimne.
A to jsem udělala. Dědovi naštěstí nevadily legíny, které mi nechal stejně jako tepláky. A pak jsem všechno vybalila. Nic z toho nepotřebuju. Vzala jsem si růžové tričko, černou mikinu a tmavě hnědé tepláky. Do kapsy u mikiny jsem si strčila peníze, víc nepotřebuju. Jdu pryč. Od všeho. Od všech. A budu sama, což mi prospěje.
Vylezla jsem oknem. Máme silnou římsu, takže jsem nic neponičila a se svým štěstím jsem dokonce nic nerozbila. Pak jsem se zase rozběhla. Prostě jsem běžela. Nevěděla jsem kam ani kdy skončím a pak mě to napadlo.
Mám ještě pár ušetřených peněz, konkrétně asi tři tisíce, což mi optimálně zaplatí autobus nebo vlak do Itálie, musím se rozhodnout. Adresu domu umím zpaměti, teta mi pohledy ukazovala snad tisíckrát, takže jedu. Jedu pryč. Jedu za svobodou. Jedu za mými rodiči.
