Co bych dělala, kdyby se lístky kupovaly jen přes internet? No, nic. Udělala jsem to. Koupila jsem si ten lístek. Jedu do Itálie. Sice nemám peníze, konkrétně jenom nějakou pětistovku, ale jedu tam. Uvidím je. A nebude to ve snu.

Dorazila jsem přímo na zastávku. Autobus nejede, ale vlak doopravdy jede a dokonce i bez přestupu. No jaké mám štěstí? Teď čekám. Zpoždění má být deset minut a mělo by to přijet za půl hodiny. Dělám dobrou věc? Ne. Dělám něco co mi změní život? Ano. Zničí mi to život? Možná.

Vlak dorazil. Musím se chovat hrozně dospělácky, aby mi věřili, že mi „je“ přes patnáct. Nemám přímo místenky, takže hledám prázdná místa. A našla jsem. Třetí vagón, páté kupé, sedadlo sto padesát dva. Tohle bude zábava. Teda ne pro mě. Ale třeba pro Naty, která se tak hrozně snaží udělat mi ze života peklo.

„Dobrý den, jízdenky prosím,“ probudil mě z mého snění průvodčí. Na telefonu jsem mu ukázala zakoupený lístek. „Věk?“ zeptal se. A sakra. „Sedmnáct,“ zalhala jsem. „Nevypadáš na sedmnáct. Jméno? Ověřím si tě,“ řekl nevěřícně. Znám někoho, komu je sedmnáct? Ano. „Natálie Novotná“ odvětila jsem. Právě jsem využila cizí identitu. Můžu za to jít do vězení. „A dejte si pozor, ať si nerozkliknete profil mé tety ehm teda matky, máme stejné jména,“ usmála jsem se. Teď jsem Naty. Jsem sedmnáctiletá perfektní dívka. Jsem perfektní, nic nesmím zkazit. Průvodčí se nevěřícně podíval na displej telefonu. „Nejmáš náhodou blond vlasy?“ tázal se. Pomoc. Co mám říct?! „Ano, mám, ale teď je mám obarvené,“ průvodčí se zase nevěřícně podíval. Pak odešel. O jeden problém míň.

Asi po dvou hodinách cesty si přisedl nějaký starší pán. Moc jsem to neřešila, celé kupé nevlastním, ale trošku mi vadilo, že si ze všech pěti volných míst musel sednout vedle mě. Nic ale nedělal, po chvíli usnul.

V polovině cesty znova přišel průvodčí. Tentokrát to byla žena, které jsem se zase musela zpovídat. Zase jsem Naty. Nikdo jiný.

Pak vlak zastavil. Nudná dlouhá cesta. Hodně jsem spala. A teď jsem vystoupila. Itálie. Řím. Konečně. Rodiče. Pocit štěstí.

A teď jsem tady. Procházím se po Itálii, když neumím ani slovo Italsky, a snažím se najít moje rodiče. Jediný problém je, že adresu vím, ale nevím, kde je ta ulice. Někoho se zeptám. Jak?

Najednou se mi před očima objevila paní. „Ciao, ti sei perso?“ zeptala se. Co sakra řekla? „Ciao, mama mia italiano!“ vypadlo ze mě. Co jsem to sakra řekla. Paní pochopila, že italština není moje silná stránka. Začala mluvit anglicky. „Ztratila ses?“ tázala se. „Ano,“ odvětila jsem. „Kam potřebuješ? Pizzerie?“ odpověděla mile. „Ne, já... Hledám tenhle barák“ napsala jsem adresu na papír, protože nechci, aby se paní naštvala kvůli mé výslovnosti. Paní se usmála. „Pojď se mnou, ukážu ti ho. Je jen kousek odtuď,“ pověděla mi.

Tak jsme šly. Někdy jsme si povídaly, někdy mlčely. Hlavně jsme šly. Jsme kousek od mých rodičů. Hodím všechno za hlavu. Dědu, Jonáše, Natálii... „Moc se omlouvám,“ omluvila jsem se. „Doufám že jsem vám nezpůsobila moc problémů.“ Paní mávla rukou. Usmály jsme se na sebe.

Po chvilce jsme se zastavily. „Jsme tady, užij si to,“ řekla paní anglicky a odcházela. Ještě jsem si poděkovala, ale pak jsme šly jinými cestami. Momentálně stojím tady, před barákem, který nejspíš patří mým rodičům. Po několika letech je znova uvidím. Chvilku jsem ale jen stála. Vážně to chci udělat? Překopat si celý život? Ano. Jdu do toho.

Zaklepala jsem. Celá jsem se třásla, ale to mi zrovna moc nevadilo. Někdo otevřel dveře. Nebyla to moje matka. Ale byla dívka. Mladá. Blonďatá. A nevypadala jako Italka.

„Ahoj, můžu ti pomoc?“ zeptala se. Podle přízvuku to byla Češka. „Dobrý den, nebydlí tu rodina Novotných?“ řekla jsem česky, abych jí naznačila, že se nemusíme trápit s angličtinou. „Jsi si jistá, že jsi u správného domu? Žádní Novotní tu nikdy nebydleli...“ Stála jsem jako sloup. To není možné. Vždyť mám odsud všechny ty pohledy. „A nebydlí tady ještě někdo, kdo se jmenuje Novotný?“ zeptala jsem se. „Ne, jsem jediná Češka, co bydlí tady v Římě,“ řekla suše. Pak mi zabouchla dveře.

Výborně. Jsem sama v městě, co je stokrát větší než Praha, a moji rodiče lhali. Už jsem to nezvládla. Našla jsem telefoní budku a zavolala tetě.

„Zlato, kde jsi? Hledáme tě po celém městě?!“ Vykřiklo z telefonu. Zvedla to po prvním zvonění. „Já... Promiň,“ začala jsem brečet. Z toho všeho. Z toho, jak jsou moji rodiče pryč. Z Jonášova odmítnutí. Z Natálie. Z dědy. Pak jsem to pomalu vysvětlovala. Jak jsem odjela do Itálie a ty „menší“ detaily.

„Přijeď zpátky, Viky. Prosím,“ přemluvila mě. Jedu zpátky. A to je konečné. Bože, jsem nerozhodná.