A tak se to stalo. Můj jednodenní výlet do Itálie. Den, ve kterém se i moje poslední naděje zhroutily. Den, kdy jsem měla potkat své rodiče, ale to bych nebyla já, aby se něco nezkazilo.

Seděla jsem zase ve vlaku. Zase dlouhá cesta a další přetvařování za Natku. Další podivní a milí lidé, které jsem se rozhodla ignorovat.

Cesta byla nudná a dlouhá. Samozřejmě ji nepopíšu celou, to bychom tu byli do večera. Zkraťme to tím, že jsem spala a koukala do blba.

A pak jsem dorazila na nádraží. Vystoupila jsem z vlaku a srdce mi bušilo jako o život. Co když mě nepřijmou zpátky? Co když budu navždy zklamáním? Každý krok byl jako utrpení.

Šla jsem podchodem. Z čtvrté koleje přímo ven. Moje myšlenky byly hrozně hlasité. Jako by vykřikovaly, přitom byly jenom v mé hlavě. A pak se to stalo. Vyšla jsem ven.

Začala jsem brečet. Na nádraží stála teta, děda i Natálie. To není možné. „Viky!“ vykřikla Natka. To bylo to předposlední, co jsem si myslela, že udělá. Poslední bylo, že by mě obejmula. Což se taky stalo. Ani nevím jak to vyjádřit, ale jako bych cítila příval štěstí. Teď už jsem nebrečela, spíš jakoby z mých očích tekly dvě řeky.

Přes (též brečící) Natky rameno jsem viděla vystrašenou tetu a dost nervózně vypadajícího dědu. Nejspíš se za mě styděl. „Jdi za ním. Měl strach,“ zašeptala Natka. Věnovala jsem jí zmatený pohled. Celý můj svět se obracel. Natka pokynula směrem k dědovi. Poslechla jsem ji. To bych nikdy neudělala, ale z nějakého důvodu bylo tohle jiné. Nebo alespoň se to tak zdálo.

Přešla jsem k dědovi. Bylo to... divné? Trapné? Asi něco z toho. „Ahoj Viky,“ prolomil ticho. Nevěděla jsem co říct. Vždycky jsem byla Viktorie. Viky pro mě bylo nové. „Ahoj,“ řekla jsem. Teda zašeptala. A pak se to stalo. Obejmul mě. Taky novinka. „Pojď domů. Prosím. Víme, kde jsi byla, Viky. Všechno ti vysvětlíme,“ naše konverzace se stala šeptem. Jako bychom nemohli mluvit a zároveň se styděli. Pak jsme všichni odešli domů.

Doma jsme si sedli v obýváku na takové dva gauče, které máme naproti sobě, uprostřed nich je malý dřevěný stůl a vedle je krb. Takže celkem příjemná atmosféra. „Viky?“ vrátila jsem se zpět do reality. Od té doby, co jsem seděla ve vlaku na cestu zpět, jsem dost zamyšlená. Ani nevím, kdo mě oslovil. Naty v klidu seděla vedle mě, teta mlčela a děda si odkašlal. „Byla jsi... u rodičů, že?“ zeptal se. Já jsem jenom kývla. „Jsi si jistý, že jí to chceš říct?“ zeptala se teta dědy. „Chci to vědět,“ řekla jsem. Nevím co, ale chci to vědět.

Děda kývl. „Když jsi byla malá, tak tvoji rodiče... Tvoji rodiče měli autonehodu,“ bylo vidět, že se to snažil říct, co nejrychleji, jako by ho to tížilo. A tak se to znova stalo. Zase brečím. To není možné. Jak by se to mohlo stát? „To není pravda,“ řekla jsem, „Lžeš. Moji rodiče utekli do Itálie!“ vykřikla jsem. A pak jsem koukla na tetu. Nelhal. To mě položilo ještě víc. Zamotala jsem se do klubíčka a brečela jsem, křičela, no prostě všechno. Naty mi dala ruku kolem ramen. Já jsem ji odstrčila. Jaká je pointa, aby mě teď uklidňovala, když mě nenávidí? „Zlato, je mi to moc líto. Tvoji rodiče byli hrozně milí lidé a když zemřeli... nemohli jsme tě jen tak někam dát. Navíc jsme tě zrovna hlídali, když se to stalo,“ začala mě uklidňovat teta. Teď to ale nepomohlo.

O pár měsíců později...

Ano, asi jsem to celkem přeháněla, ale byl to šok. Celý život jsem věřila, že jsou moji rodiče naživu, ale byla to lež. A ty dopisy, ptáte se? Tetino vyrovnání s tou tragédii.

Pár týdnů po tom rozhovoru jsem se s tím začala vyrovnávat. Bylo to těžké. Taky jsem si snažila „opravit“ život. Přestala jsem se přetvařovat (v jakémkoliv slova smyslu) a začala jsem konat.

S Jonášem jsem si promluvila hned ten večer. Brečela jsem mu do telefonu a i když vím, že mě neviděl, nevidí a nikdy nebude vidět jako jeho potencionální přítelkyni, je tu pro mě. Dali jsme si ale chvilku pauzu, abychom to oba vstřebali.

Děda mě přestal nutit do věcí, co nechci dělat, povolil mi nosit jakékoliv oblečení a už mě moc neporovnává s Natkou. Nikdy mi asi neřekne, proč se tohle dělo, ale už jsem mu odpustila.

A Natka? Staly jsme se jako nejlepší kamarádky a sestry. Povídáme si pořád a hrozně si rozumíme. Jasně, někdy se hádáme, ale to se stává. Všechno dobře dopadlo.

Těšte se na Natku... ;)