Alíkovina

Zloděj štěstí

vydáno

Přečtěte si příběh o síle štěstí, přátelství i strachu... Další příběhy najdete i na mých webových stránkách (odkaz dole pod textem).

Aleš Bílek - šéf Divadla Vysmáto., © archiv

Byl jednou jeden muž. Byl mladý a hodný, ale i přesto velice neoblíbený. Dlouhá léta mu nikdo neřekl nic hezkého. Všude, kudy chodil, slyšel jen hanlivá slova. Dalo se čekat, že mu za pár let nezbyl ani kousek štěstí. Připadalo mu, že je někde vysoko mezi horami, v husté mlze, kde není vidět na krok, a ostatní kolem něj stavěli pořád větší a silnější zeď.

Jednou šel tento tulák sám po ulici, když na zemi vidí zbídačelého muže. Ruce měl tvarované v mističku a hlavu skloněnou, jako by se za něco styděl. Byl na tom ještě hůř než on. Tiše si sedl vedle žebráka a do natažených rukou mu vložil polovinu jídla, co měl. Nebyla to přesná polovina, bylo to víc. Žebrák zvedl hlavu a pohleděl dárci do očí. Byl to dlouhý pohled, hluboký. „Děkuju“, řekl chraptivým hlasem. Pomalu polykal sousta a začal se ptát. Stačilo málo, aby se rozpovídali. Mluvili dlouho a o všem, o dětství, o životě, lásce i o štěstí. Lidé kolem nich chodili obloukem, ale oni to nevnímali. Pak spolu strávili i následující dny.

Plynuly týdny a měsíce a jejich přátelství bylo každým okamžikem silnější. Ani jeden si život bez druhého neuměl představit. Uprostřed jedné noci se tulák probudil s divným pocitem, který už ani neznal, s pocitem štěstí. Usmál se a opět usnul. Ráno hned na to vstal, vyskočil na nohy a zavolal do nebe: „Já vlastním štěstí!“

Tento úžasný pocit mu vydržel až do sychravé, deštivé noci, kdy se začal o svoje štěstí bát. „Co když mi ho někdo zraní, nebo ukradne? Musím si dávat větší pozor.“ Druhý den byl opravdu ostražitější než jindy. Kdykoliv se na něj někdo podíval, probodl ho očima. Stále se ohlížel a dodržoval si velký odstup.

Jen k jednomu člověku měl opravdovou důvěru, ke svému příteli. Jeho obavy však stále sílily, a proto i tato důvěra vyprchala. Kamarád zpozoroval, že se něco děje. Bylo mu to líto a jako správný přítel se o to zajímal. Tulák si to ale vyložil jinak: „Chce jen, abych mu důvěřoval, a potom mě okrade o mé krásné, drahocenné štěstí. Nakonec ho ještě prodá někde na jarmarku, bude mít spoustu peněz, odcestuje a mě tady nechá.“ Svého přítele podezíral pořád víc a víc. „Ne, já si ho vzít nedám!“ opakoval stále dokola. Pak se stalo to, co každý čekal. Kvůli své podezíravosti se naštval a odešel.

Od té doby se toulá po světě a hledá téhož přítele, protože si uvědomil, že jeho štěstí mu nikdo neukradl, ale on sám ho prodal nehmotné bytosti jménem strach.

Více na mé webové stránce: kreativi2.webnode.cz

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (7)

Příspěvek z 9. září 2017 ve 12:09.
mamina22 v něm napsala:

take jse,m bila na tom hradom jsem z slovenska

Příspěvek z 30. srpna 2017 ve 13:45.
kreativi2 v něm napsala:

Mně za to byly ztržené kačky, ale bylo mi to dovoleno... Nevím, odkdy je povolené starší články, nejsem zde moc dlouho.

Příspěvek z 30. srpna 2017 v 9:58.
dennisvet v něm napsala:

Tady už byl článek o několik dní dříve.
kreativi2.webnode.cz/l/zlodej-stesti/