Alíkovina

Znáš mé jméno, ne můj příběh

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny
Zaráží mě, jak lidé soudí druhé a přitom ani netuší, jaký příběh stojí za jejich chováním. Každý máme něco. Já mám tento příběh a chtěla bych se o něj podělit se světem. Není zrovna veselý, ale má šťastný konec.

ilustrační foto, © Profimedia.cz

Začalo to hudbou. Hudbu jsem milovala vždycky a bylo úplně jedno, jaká hudba to byla. Když mi bylo asi tak deset, tak už jsem se celkem slušně orientovala ve světě internetu a začala jsem vyhledávat hudbu, která se bude líbit jenom mě. Nakonec jsem ji našla. Tenkrát se ode mě nedalo očekávat nic originálního, byly to prostě tehdejší hity. Tenkrát mi nevadilo, že jsem další ovečka z davu. Dělala jsem to, co dělali ostatní, prostě jsem se přizpůsobila. Postupem času jsem zjistila, že je však i jiná cesta k tomu, být svá. I když si nejsem jistá, jestli je příjemnější.

Čtenáři píší Alíkoviny

V této rubrice najdete texty dětí, uživatelů Alík.cz. Vizitku autora najdete kliknutím na odkaz v závěru článku. Pokud se chcete přidat a stát se autorem Alíka, můžete svůj text i s průvodní fotkou vložit zde. Svůj článek pak hledejte v Alíkovinách, v rubrice Čtenáři píší Alíkoviny.

Na tu chvíli si pamatuji přesně. Můj taťka byl vždycky zastáncem tvrdé hudby a já nikdy nechápala proč. Jednoho dne mě nechal počkat v autě na parkovišti a nevypnul svůj playlist. Už jsem se natahovala, abych tu hudbu vypnula, ale pak jsem si uvědomila: „Proč? Proč, když se mi ta hudba vlastně hrozně líbí?“ Líbilo se mi kytarové sólo na začátku písničky, její melodie. V ten den jsem té hudbě propadla, trvalo mi ale dlouho, než jsem si to uvědomila. Ještě pár měsíců jsem poslouchala hudbu, která prostě frčela.

Jenomže pak přišel ten zlom, kdy jsem jednou v létě brouzdáním narazila na skupinu Black veil Brides. Po přehrání první písně jsem byla ztracená. To poselství, ten příběh a ta dokonalá melodie mě srazily na kolena, ale s tím přišlo sražení ještě mnohem, mnohem hlouběji.

Přes prázdniny se ze mě stala emařka, začala jsem se oblékat do černé, nosit černé líčení a moje tmavé rozpuštěné vlasy lemovaly věčně smutnou tvář. Ze začátku to bylo super, s mojí nejlepší kamarádkou jsme Black veil Brides obdivovaly a samozřejmě se nám nevyhnulo totální zaláskování do jejího zpěváka.

Jenomže po chvíli se mi začalo zdát, že se to její původní nadšení pro metal vytratilo. Stala se tou rádoby metalistkou, co doma poslouchá One Direction, ale ráda jsem ji mít nepřestala. Prostě se vydala svou cestou a já jsem ráda, že mi to přiznala, i když si asi nikdy úplně nepřizná, že ona prostě metalistka není a nebude. Je prostě svá a já ji mám moc ráda.

Jenomže tenkrát jsem to tak necítila. Byla jsem na ni hrozně naštvaná a byla jsem sama. Chtěla jsem, aby mé myšlenky a názory byly vyslyšeny, jenomže nebyly a to mě ničilo. Pak jsem se na jedné sociální síti dostala do určité skupiny lidí. Byla to skupina haterů. Nenáviděli pop a všechny ostatní žánry a styly kromě metalu. Byla jsem z toho nadšená. Přidala jsem se k nim a vedla válku. Tehdy jsem si ale neuvědomovala svou naivitu. Vedl je člověk, který kázal do světa, jak jsme všichni svobodní, volní a jak si můžeme dělat, co chceme, jenomže to nebyl nikdo jiný, než další diktátor. Byl to nepochopený člověk, ale špatný vůdce. Jednoho dne jsem mu řekla, co si myslím. Dostalo se mi odpovědi, že jsem naivka, která neví, co chce a tenkrát jsem to pochopila.

Potom se ze mě stal průšvihář, alkohol, cigarety. Teď už chápu, jak je to špatné a na cigaretu bych už v životě nesáhla, ale na to si každý musí přijít sám. Těm, co to dělají, chci říct, aby si uvědomili, že dělají chybu a taky to, že vždycky jde přestat.

Chodila jsem ven se skupinou lidí, kteří nebyli nejslušnější, ale pořád mi s nimi bylo fajn. Jenomže pak jsem pochopila jejich faleš. A pak jsem byla sama, dlouho sama. Přišly deprese a problémy v rodině. S mamkou jsem se hádala víc, než kdy dřív.

Už jsem nevěděla, jak to řešit. Viděla jsem jen tři cesty: drogy, sebepoškozování a sebevraždu. Můžete třikrát hádat, po které jsem nakonec sáhla. Drogy jsem vyloučila jako první. Sebevražda? No, uvažovala jsem o tom, co by se stalo, kdybych to udělala, ale nikdy jsem si reálně nepředstavovala, že bych to dokázala udělat. Takže mi zbyla žiletka.

Staly jsme se z nás nejlepší kamarádky hned po prvním zajetí pod kůži. Netušila jsem však, že jsem tímhle malým zářezem roztočila začarovaný kruh, ze kterého bylo hodně těžké vyskočit. Bylo to hrozné, pamatuji na ty chvíle, kdy jsem seděla ve vaně a pemzou si drhla nohy až do krve, když jsem si vyřezávala srdíčka do rukou a křížky po celém těle. Moje oči už z toho pláče byly nemocné, byla jsem zničená z toho zkoušení. Možná jsem se usmívala, ale uvnitř, tam jsem umírala.

Samozřejmě to nezůstalo bez povšimnutí. Kamarádky si všimly první, zajímaly se, ale já je vždycky odbyla. A proto to bolelo ještě víc. Věděla jsem, že by stačil výstřel k přerušení té bolesti, že by stačil zářez ke zničení žíly, ale nemohla jsem to udělat, vždycky to totiž bolelo stejně.

Jenomže pak jsem jednoho dne zase přišla barevně oblečená s úsměvem na tváři. Důvod? Naši viděli moji pořezanou nohu. Šok? Byl. Psychoterapie? Málem. Na psychologa jsem v první chvíli chtěla zakřičet ano, myslela jsem, že by mi pomohl, ale pak jsem si vzpomněla na babičky, dědečky, rodiče a moje milované kamarádky. Uvědomila jsem si, že až se jednou ohlédnu za sebe, tak chci vidět naplněný život. A nevím, jestli by pravidelné návštěvy psychologa byly nějakou šťastnou náplní mého života.

Proto jsem se odhodlala přestat a povedlo se mi to. Znovu jsem navázala své staré zpřetrhané kontakty a začala se se všemi bavit. Pochopila jsem, že v mé odlišnosti spočívá má jedinečnost. Naučila jsem se respektovat životy ostatních a oni respektovali ten můj. Začala jsem říkat své názory a lidé jim naslouchali. Ano, byla jsem pořád ta jiná a ta odlišná, ale lidem, kteří mě měli rádi, to nevadilo. Nikdy jim to nevadilo a vždycky mě měli rádi a snažili se mi pomoct, to jenom já to neviděla, nebo jsem to spíš nechtěla vidět.

Nakonec jsem se stala svým vzorem. Začala jsem dělat to, co jsem chtěla. Začala jsem být upřímná. Kritika by měla být formulovaná s citem a respektem, tak jsem se to naučila i já. Ptáte se mě, jestli mám nějaké hatery? No, to víte, že ano. Nemá mě ráda hromada lidí, ale já jsem šťastná za to, co jsem, mohla jsem dopadnout mnohem hůř. Mám úžasnou rodinu a přátele a všechny je miluji.

Nakonec chci všem vzkázat: „Stůjte si za tím, čemu věříte, i kdyby to znamenalo zůstat sám. Prostě se nechte slyšet a nestyďte se za sebe. Všichni jsme dokonalí.“

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (15)

Příspěvek z 22. června 2018 ve 21:10.
číča800 v něm napsala:

hezké@)->-

Příspěvek z 3. dubna 2018 v 18:18.
Ada30 v něm napsal:

��

Příspěvek z 7. ledna 2015 v 8:11.
Gambetta v něm napsala:

hezký

moc hezký článek26každý má rád něco jiného25