Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Zrádná krása rozrazilu - 14. kapitola

    vydáno  •  Kultura · Knihy · Rafaelova škola - prima
    Zrádná krása rozrazilu vyvolá bouři na konci horkého letního dne. "To je jasné," poskočila nadšeně Médea, když jim Marina cestou z knihovny vyprávěla o setkání Aine a Arthose ve studovně. "Nad slunce jasné - mají tam rande."

    Divoká Šárka, červenec 2008, © Radkaa

    "Rande? Aine s Arthosem?" podívali se oba na Médeu, jako kdyby se zbláznila.
    "A proč ne? Myslím, že když se Arthos metamorfuje do lidské podoby, nevypadá zas tak špatně. A navíc je to hrdina. Takovému žádná neodolá," přemýšlela Médea.
    Vtom Buližník ohromeně zastavil: "Holky, představte si, že bychom je na tom rande vyfotili. Takové fotky - to by byl sólokapr."
    "Počkej, Buližníku, copak jsme paparazziové?" zakroutila hlavou Médea.
    "Jaký paparazziové? Já bych uveřejnil jen ty slušné fotky."
    Marina mlčela. Nechtěla ublížit ani Aine ani svému zachránci Arthosovi. Ve večerním šeru, v němž přicházeli k vílímu pavilónu, si tiše povzdychla: Když já bych toho sólokapra tolik potřebovala. Pak by Martin pochopil, že nejsem budižkničemu, že jsem šikovná víla. A konečně by si mě začal všímat.

    Nadšený Tomáš Buližník upaloval po schodech chlapecké poloviny vílího pavilónu a vpadl do komnaty k Vildovi. Vilda právě obtahoval svou novou mangu a leknutím mu ujela fixa.
    "No, a mám to zkažený, Buližníku," mračil se za brýlemi na kamaráda.
    "Nakreslíš nový. Hele, máme sólokapra, naprosto megasólokapra," mával Buližník nadšeně rukama, "akorát musíme zjistit, kde je nějaké Prosebno a v kolik vychází Aldebaran."
    Cože? mrkal za brýlemi Vilda.

    Plejády

    Před vyučováním šeptali Buližník s Vildou Médee a Marině: "Mapu okolí jsme vytiskli z internetu, a je tam i Prosebno. A ten Aldebaran je nejjasnější hvězda v souhvězdí Býka a vychází po Plejádách asi kolem jedné v noci."
    V jednu v noci? Obě víly vykulily oči, ale ani nepíply, protože do učebny vstoupila profesorka Aine.

    Po obědě, kdy se převlékli do kraťasů a tílek, jim profesorka Aine představila profesorku Marigoldovou, která je bude mít na zahradnictví. Zvědavě si prohlíželi starší profesorku v rozevlátých květovaných šatech a vlasech stočených do nazlátlého drdolu.
    "Mám radši..." začal Buližník.
    "Zasaď si psa a zalejvej ho," usadila bratrance Médea.

    S profesorkou Marigoldovou a Aine došli za skleníky, kde se rozprostíraly malé čerstvě zryté záhonky.
    "Čekají na vás," pravila profesorka Marigoldová a opsala rozmáchlou paží elegantní oblouk. "Vysadíte si každý vílí zahrádku a do Jakubské slavnosti se o ni budete starat. Doufám, že vám všem budu moci dát jen samé jedničky."
    Poté je odvedla do skleníků a začala přednášku, z které si pilně dělali zápisky: "Vílí zahrada slouží k několika účelům. Za á je to zásobárna léčivých bylin, za bé slouží jako motýlí zahrada, za cé musí v ní být vysazeny byliny pro probuzení vílí duše a za dé musí potěšit svou krásou. Začnu bodem cé. Když chcete probudit vílí duši, je výborné spát na polštáři naplněném bylinami pro vílí sny."
    Profesorka je odvedla do pracovního skleníku, který sloužil pro přesazování a opečovávání rostlin, a tam uprostřed na velikém stole otevřela porcelánovou nádobu.
    Natáhli do nosů krásnou vůni a profesorka pravila: "Tohle je směs pro polštáře vílích snů. Naberte si do dlaní."
    Když každý držel barevnou kupičku, profesorka pokračovala: "Vílí sny přináší směs růžových plátků, lístků meduňky, lístků jetele, zvláště čtyřlístky – posvátná vílí bylina - jsou vynikající. Potom do směsi ještě přidáváme mátu a levanduli."
    Veronika hluboce nasála vůni z dlaně a řekla: "To mi dávala babička do polštáře."
    Profesorka Aine přikývla: "Když vaše babička, Veroniko, zpozorovala, že jste jiná duše než všichni v rodině, přišla se s námi poradit. To vám bylo, Veroniko, sedm let. Doporučili jsme jí nejdříve vyzkoušet polštáře snů elementálů. První byl vílí. Kdybyste byla vílí duší, klidně byste na něm usnula a vůně bylin by vám pomáhala. Vy jste však usnula klidně až na dryádím polštáři."
    Aine pokynula kolegyni, že může pokračovat a studenti si zapisovali.
    "Polštáře vílích snů jsou velmi důležité pro ty statisíce vílích duší, které se narodily do lidských těl. Během spánku jim pomáhají léčit unavená lidská těla, pomáhají jim ve snu se vracet do vílího království a načerpat zde moudrost a sílu."
    Vilda zvedl ruku: "Napadlo mě, když je na světě tolik elementálů, kteří neví, že jsou elementálové a přitom trpí, protože jim nikdo nerozumí, tak co kdyby se takové polštáře prodávaly v obchodech, aby si je mohl kdokoli koupit a třeba si ho zrovna koupí taková nemetamorfovaná víla a usnadní jí život."
    "Ale takové polštáře se již prodávají a i samotná bylinná směs. Jistě vám je ukazovala paní Kornélie v krámku u vchodu do zahrad Raphaelus," řekla profesorka Marigoldová.
    Vilda viděl, jak všechny spolužačky kývají, tak zamumlal omluvně: "To jsem asi zrovna neposlouchal."

    Levandule působí i proti tělesnému zápachu

    Profesorka Marigoldová přidělila každému ze studentů jeden malý záhonek, aby si vysadili svou vílí zahrádku.
    "Nářadí je tady v kumbálu, konve zde a vodu si naberete v sudech."
    Profesorka vzhlédla k obloze, která byla letním parnem téměř nepřátelsky modrá, a povzdychla: "Sice teď není vhodná chvíle na přesazování květin, ale máte vílí a elfí ruce, takže vaše doteky pomohou rostlinkám se vzpamatovat. Především však nezapomeňte na účely vílí zahrady," připomínala jim.

    Všichni se hned bezhlavě strkali před vchodem do kumbálu, aby ukořistili nejlepší motyčku a hrabičky, jen Marina si sedla k holému záhonku, na němž osychala hlína, otevřela sešit a zamyslela se: musím si všechno naplánovat. Byliny na polštář vílích snů dám sem... Ne, to nepůjde, tady by vysoká levandule stínila jetelíčku... Jenže které byliny jsou vůbec vhodné pro motýly?
    Zatímco Buližník, Vilda a ostatní pobíhali sem a tam a přesazovali květiny, které se jim líbily, Marina se vydala k profesorce Marigoldové: "Prosím, paní profesorko, mohla bych si zajít do knihovny zjistit, které byliny jsou vhodné pro motýly?"
    Profesorka přikývla.

    "Počkéj na měéé," letěla za Marinou Médea.

    Nastala půlnoc, Buližník s Marinou a Médeou složili svá křídla, aby při každém kroku do něčeho nenaráželi, a plížili se vílím pavilónem k učebně v přízemí. Pootevřeli okno, pátrali, naslouchali.
    Tamhle stojí elf na stráži s lukem a šípy a už k němu jde Vilda tou svou legrační chůzí, pohupuje se a vláčí desky na sběr bylin do herbáře.
    "Dobrou půlnoc," halasí Vilda zvesela.
    "Dobrou, kam teď jdete?" ptá se překvapený strážce.
    "Ále, profesor Valerián po nás chce nasbírat vzorky půlnočního kapradí."
    "Jenže touto cestou ke kapradí nedojdete."
    "A kterou teda?" ptá se Vilda.

    Zatímco elf vedl Vildu parkem ke správné cestě, Buližník s Marinou a Médeou vyskočili z okna a upalovali směrem na Prosebno. Tak jak se předtím s Vildou domluvili.
    Po deseti minutách zastavili a čekali. Šikovný Vilda, který se dokázal výborně orientovat podle mapy kdekoli, se vrátil z cesty ke kapradí a pokračoval na Prosebno s nimi.
    Měsíc nesvítil, nebeská báň se třpytila hvězdami.
    "To je romantika," špitla Médea. "Pod takovouhle oblohou se jim bude randit."
    "Hlavně aby nám nedošly baterky v mobilech," sýčkoval Buližník. "Máte nabito?"

    Kapradiny se na podzim převlékají do zlatavých šatů.

    V lese začalo být podezřelé ticho. Jako klid před bouří. Vzhlédli, ale skrz koruny stromů stále světélkovaly hvězdy a nic nenasvědčovalo tomu, že by se počasí mělo změnit.
    "Je půl jedné," hlásil Vilda.
    Blížili se k Prosebnu, když tu ze všech stran začaly přibíhat víly a vypadalo to, že spěchají tam kam oni. Čtveřice okřídlených primánů si vůbec nevšímaly, občas je oběhly.
    "Co se tam bude dít?" ptala se Marina.
    "Tuším, že to bude pořádný sólokapr," pokyvoval hlavou Vilda. "Přímo sólosumec."

    Stromy prořídly a tam, kde končil les, se pod jiskřivou oblohou vlnil lán obilí.
    Víly se řadily na pokrajích pole. Aine a Arthos nikde.
    "Třeba budou mít svatbu," zasnila se Médea.
    "No tak to by byl přímo sóloplejtvák," vzdychl nadšeně Buližník.

    Víly se zatím rozestoupily po všech okrajích pole ohraničeného stromy a Buližník navrhl, aby se rozdělili. A tak se Marina s mobilem přepnutým na fotoaparát ocitla sama v nočním lese právě před východem Aldebaranu.
    Kličkovala mezi stromy a prodírala se houštím metr dva od víl, které si její přítomnosti vůbec nevšímaly.
    Náhle zaslechla ze středu pole hlas královny Aine. Tiše a tajemně zněla neznámá slova neznámého jazyka.
    Aine stále volala a Marina by její dlouhou řeč nedokázala zopakovat. Natahovala krk, ale královnu neviděla. Jen slyšela.
    Teď konečně královnu zahlédla. Uprostřed pole nad klasy se vznesla ve vířivém tanci. Tančila sama, a jak zrychlovala, víly se k ní při každém jejím zvolání přidávaly.
    Užaslá Marina hledala místo, odkud by mohla fotit.
    "Au," zakopla. Snažila se zvednout a zadržel ji nějaký drát. Chytla ho do ruky.

    Dostala lehkou ránu a ruka jí brněla. Ten drát je snad pod slabým napětím! V úleku ho pustila a objala břízu, u níž stála. Nad polem se zatím divoce tančící víly stávaly nezřetelnými. Tak rychle tančily, že se kolem nich začala tvořit světelná koule a rychleji a rychleji se z ní oddělovaly kusy plápolající hmoty. Než však dolétly k okraji pole, rozplynuly se v noční tmě.
    Marina chtěla utéct, avšak tělem jí projížděla neznámá energie. Jako kdyby se na ni vrhly tisíce mravenců, které ji znehybnily a přimrazily k zemi.

    Z koule vylétly dlouhé ocasy, roztrhaly se a nad polem rotovaly desítky světélkujících obřích míčů.
    Marina objímala břízu jako svou ochránkyni a klepala se strachy: Co to je? Musím to vyfotit. Kvůli Martinovi...
    Pokusila se zvednout ruku s mobilem.
    Vtom jí kdosi surově vyrazil mobil z ruky, zvedl ji do výše a strhl stranou.
    A potom se vzduch naplnil ostrým bílým světlem, řezavý rachot ji ohlušil a ucítila pach požáru. Břízu, jíž před okamžikem objímala, rozřízl blesk...

    Náhle blesk stíhal blesk, prudký liják zabušil do lesa, vítr lámal stromy...
    A Marinu kdosi svíral tak pevně, že se pohnout nemohla, a v bouři a vichřici ji unášel pryč.

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (3)

    Příspěvek z 24. března 2010 v 16:56.
    lucka526 v něm napsal:

    Skvělé

    Moc pěkné!Povedené!!44

    Příspěvek z 22. března 2010 v 18:55.
    Miaow v něm napsala:

    Nádhera

    Tenhle díl se mi líbí zatím nejvíce... Na konci trochu divočejší a tajemnější, ale to tomu jen prospívá. Jen tak dál, tohle se mi opravdu líbí.

    Příspěvek z 22. března 2010 v 11:32.
    malý-kovboj v něm napsal:

    krása krása velká krása

    super článek ještě jsem tak krásnej článek neviděl161