Když jsem vloni na konci června opouštěl gymnázium s radostnými myšlenkami o tom, jak jej můžu na 2 měsíce pustit z hlavy, netušil jsem, co mě čeká už za týden v Itálii. S kamarádem ze třídy jsme se totiž domluvili, že si uděláme výjezd do zahraničí.
Jako dopravní prostředek nám většinu cesty sloužil vlak. Využili jsme i jeden autobus, který nám platil v rámci naší jízdenky InterRail. Bez větších problémů jsme se přes Rakousko a Švýcarsko dostali až do Milána. Tam se naše cesty na jeden den rozdělily – kamarád zamířil k jezeru Como, já jsem se rozhodl navštívit Maranello – malé městečko v Itálii známé jako hlavní sídlo automobilky Ferrari.
Jakmile jsem se autobusem blížil onomu městečku, vytáhl jsem si telefon a připravil jsem se na focení. Hned na kraji jsem se dočkal výhledů na soukromou závodní trať Fiorano a při průjezdu městem jsem měl možnost vyfotografovat i několik sportovních vozů Ferrari. Jakožto fanouška mě atmosféra celého města nadchla – na většině domů byla vidět vlajka se vzpřímeným černým koněm ve žlutém poli. Díky ukazatelům se mi relativně rychle podařilo dorazit k muzeu.
Prohlídku jsem si neuvěřitelně užil, ale o tom někdy příště – problém nastal ve chvíli, kdy jsem se znovu ocitl na ulici před muzeem. Vybil jsem si totiž telefon přílišným fotografováním všeho, co bylo v muzeu k vidění, což pro mě znamenalo jediné – spoustu otazníků týkajících se cesty zpět na autobusové nádraží, mezi nimi však ani jedna odpověď.
První myšlenka byla jít stejnou cestou, kterou jsem přišel. Vzhledem k tomu, že se předtím sluncem ozářené ulice schovaly do mlhy, mi byly znalosti z cesty k muzeu k ničemu. Přemýšlel jsem tedy, jak se v cizím městě vyznat – mohl jsem se zeptat místních, drtivá většina z nich ale uměla jen italsky, já však dost dobře italsky neuměl. Platit taxi, aby mě dovezlo na autobusové nádraží, se mi jakožto chudému studentovi nechtělo, přemýšlel jsem tedy dál.
Zdálo se, že jsem v koncích – kamarád desítky kilometrů daleko, z místních mi nikdo anglicky nerozumí a žádná mapa poblíž nebyla. Mapu celého města už jsem viděl. Problém byl, že tomu tak bylo na autobusovém nádraží, kam jsem se potřeboval dostat. I přes nepříznivé počasí jsem se rozhodl využít svých znalostí z gymnázia. Neměl jsem jistotu, že to bude fungovat, ale už jsem neměl co ztratit. Věděl jsem, že muzeum je ve středu města. Autobus však u muzea nestaví, zastávka se nachází ve východní části městečka. Věděl jsem zároveň, že hlavní ulice, na které se muzeum nachází, směřuje na severovýchod. Tyto znalosti mi pomohly vytvořit si v hlavě alespoň přibližnou mapu města. Nevěděl jsem, kudy vedou ulice, ale tušil jsem, kterým směrem se musím vydat.
I když jsem na autobusové nádraží dorazil odjinud, byl jsem rád, že se mám jak dostat zpět do Modeny, odkud jsem ráno do Maranella přijel. Rozhodující však bylo, že jsem se dokázal zorientovat – kdybych se zeměpis neučil, měl bych mnohem větší potíže dostat se k autobusu. Přestože orientace na neznámých místech nepatří mezi mé hlavní kvality, toho dne mě zachránil selský rozum v kombinaci s vizualizací mapy, na kterou jsem se před cestou díval. Jsem vděčný za všeobecné vzdělání, neboť bez něj bych se o geografii sám od sebe nezajímal.
