Tedy nebylo to přímo u nás, bylo to u sousedů – na Slovensku. Sestupovali jsme po žluté turistické značce ze sedla Pálenica (1573 m.n.m.) v Roháčích. Míjeli jsme první chaty patřící k Zuberci a tak jsme příliš nepátrali, kde se nám podařilo sejít ze značené cesty. Nečekala jsem už žádné překvapení. Celý den jsme obdivovali množství květů (dřípatky, hořce, vstavače, prvosenky, koniklece, dryádky,…). Navíc na okraji lesa jsem se zastavila u malé skupinky vstavačovitých orchidejí.

K hlavní silnici už zbývalo jen pár stovek metrů. Po pravé ruce lemoval cestu malý potok. Nic zvláštního, jenže… Hned vedle cesty zírám na trs těch největších orchidejí, které u nás můžeme spatřit. Podvečerní slunce prosvěcuje nádherné květy střevíčníku pantoflíčku. Byť jsem si už před chvílí říkala, že přidám do kroku, aby na mne skupinka ostatních nemusela dlouho čekat, tohle MUSÍM vyfotit. Kdo ví, kdy a kde tuhle krásu ještě uvidím?

Po návratu domů se pyšně chlubím svým „úlovkem“. A taky pátrám po dalších informacích. Hodně zajímavého jsem se dočetla v knize s názvem Rostliny (obrazová encyklopedie rostlin celého světa), kterou vydal v roce 2006 Knižní klub.

Největším nepřítelem orchidejí je člověk a jeho vlivy. Kromě „lovců orchidejí“, kteří ve velkém sbírali nádherné květy, to jsou i další zásahy do přírody. Změny v zemědělství vedou k odvodňování půdy, likvidaci luk a pastvin. Nemalý podíl na mizení orchidejí má i zalesňování či změny složení lesa.

Nejstarší záznamy o výskytu střevíčníku pantoflíčku se datují do roku 1541. Dnes je tento druh rozšířený od Španělska po Sibiř, Čínu a Japonsko. Díky svým nádherným květům však byly tyto orchideje terčem sběratelů. A tak se stalo, že v Británii zůstala jedna jediná rostlina střevíčníku!

Rozběhla se velká záchranná akce. Semena těchto orchidejí připomínají prach. Pro vzklíčení potřebují spojení s houbami žijícími v půdě. Projekt se podařil a v roce 2000 přišla z Anglie zpráva o prvním kvetení v přírodě v kultuře vypěstovaného střevíčníku.

V České republice jsem na tom (zatím!) lépe než v Británii. Počet lokalit střevíčníku se u nás blíží stu. Roste téměř ve všech regionech s výjimkou Plzeňského, Karlovarského a Moravskoslezského kraje. Střevíčník pantoflíček je v Červeném seznamu zařazen do kategorie silně hrožených druhů naší květeny (C2), jako silně ohrožený je chráněn i zákonem.

Střevíčník pantoflíček Jediný náš domácí zástupce rodu Cypripedium. Bylina 20–45 cm vysoká, lodyha přímá, listy vejčité až podlouhle kopinaté, květ většinou jednotlivý (vzácně i po 2–3), okvětí je tvořeno čtyřmi hnědočervenými lístky a bačkůrkovitým žlutým pyskem. Dává přednost mírně vlhkým, přes léto vysychajícím půdám, chudým na dusík a bohatým na zásadité látky (hlavně vápník). Střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus) je vytrvalá a dlouhověká bylina, která může žít i několik desítek let. Kvete v květnu a červnu, opylení obstarává hmyz (většinou samotářské včely). Rozmnožuje se buď generativně velmi drobnými semeny, která dozrávají v tobolkách, nebo vegetativně rozrůstáním trsů pomocí podzemních oddenků.

Pověst o Venuši a jejím střevíčku

orchideje české republiky V knize Orchideje České republiky představil David Průša 70 druhů a podruhů orchidejí, které byly zaznamenány na území České republiky. Více: www.orchideje.net

Podle římské pověsti byla Venuše, bohyně krásy a lásky, venku na lovu se svým milencem Adonisem. Přepadla je bouře a donutila prchnout do úkrytu. Bohyně si nevšimla, že ztratila střevíček. Když bouře pominula, spatřil Venušin střevíček smrtelník a sahal po něm. V tu chvíli se střevíček náhle změnil v okouzlující květinu s pyskem ve tvaru střevíčku…

Tolik pověst, kterou se prý inspiroval švédský botanik Carl von Linné (1707 - 1778), když v roce 1737 hledal pojmenování pro rod evropských střevíčníků. Vybral Cypripedium, vztahující se ke Kypru (Cyprus), bájeslovnému rodišti bohyně lásky a pedilum čili střevíček.