Alíkovina

Ztratil jsem nejlepšího kamaráda

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny
Ztratit někoho blízkého bolí na srdci i na duši. Obzvlášť, když je to člověk, kterého jste měli moc rádi. Postupem času to přestane tolik bolet, začnete vzpomínat. Já na svého nejlepšího kamaráda z dětství vzpomínám dodnes.

Libyjští kluci dovádí na pláži v Tripolisu, © AP

Kdysi jsem měl svého nejlepšího kamaráda. Byli jsme sousedi, naše domy stály naproti sobě a viděli jsme si navzájem do oken našich pokojů. Vymysleli jsme si tajné znaky, které jsme nakreslili na A4 papíry – znamenaly různé věty. Ukazovali jsme si je přes okna a smáli se tomu, že všichni, kromě nás dvou, nevěděli, co vyjadřují. A my jsme se mohli v pořádku dorozumět, ačkoliv jsme ještě neuměli číst a psát.

Pak jsme začali chodit do stejné školy, měli jsme v plánu sedět ve stejné lavici. Jenže oni se po pár dnech stěhovali na druhý konec města. Přestoupil na školu blíž ke svému novému domu. Byli jsme tehdy smutní, protože jsme si na sebe zvykli.

Ale přátelství nám vydrželo. Jezdili jsme za sebou na kolech, o víkendech u sebe přespávali a přes týden chodili po městě a všelijak se bavili. Bylo to prostě fajn. Obzvlášť, když mě ve škole začali šikanovat. Měl jsem se komu svěřit a komu si postěžovat. Hodně mě tehdy držel. Vlastně mě držel téměř celých dlouhých pět let. A byl to v té době můj jediný kamarád.

Jenže v páté třídě nastal zvrat. Jel totiž na pár dní za babičkou na venkov. A už se odtud nevrátil, utopil se v řece. Byla to hloupá nehoda, jenom dělal blbosti na břehu a podle všeho tam spadl. Bylo to po prvním roztátém poprašku sněhu a on nezvládl odolat proudům vody.

V neděli jsem přišel domů z obchodu a mamka s někým mluvila, brečela u toho. Pak se na mě otočila a řekla mi to. V první chvíli se člověk cítí šokovaně a ani pořádně nevnímá smysl těch slov. Až po pár minutách mi došlo, co mi bylo řečeno. Udělalo se mi špatně, trochu se mi zamotala hlava a padl jsem mamce do náruče. Pamatuji si, že jsem brečel, potom jsem usnul vyčerpáním v posteli.

Ráno to bylo horší. Ta myšlenka, že už ho nikdy neuvidím, že se odpoledne nepotkáme u obchodu, že spolu nebudeme o víkendech hrávat hry a smát se lidem, procházejícím okolo domů, kteří nás nebudou absolutně chápat.

Nikdo, komu bych se svěřil s tím, jak moc mě trápí šikana ve škole. Po pár dnech smutku mi ve škole ujely nervy a šikaně byl konec. To bylo sice dobré, ale stále mi tam někdo prostě chyběl.

No utekl měsíc, utekly dva. Utekl konec páté třídy a nastoupil jsem na gympl. Potkal tam lidi, kteří mě neznali. A našel si postupně spoustu přátel. Rána se postupem času zacelila. Zůstala tam jizva, častokrát si říkám: „Kdyby neumřel, kamarádili bychom spolu dodnes?" "Jak by asi vypadal, byl by stejně vysoký, jako já?" Odpovědi se už nikdy nedozvím.

Na hřbitově mu zapaluji doteď svíčku, když tam zavítám. Už to je zhruba osm let, co se to stalo. Na svého nejlepšího kamaráda z dětství jsem stále nedokázal zapomenout.

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (11)

Příspěvek z 22. února 2014 v 0:35.
zoezahra v něm napsala:

cháááápu

2727jojo ja se odstěhovala od nej lepší kamarádky272710105což je taky blbý ale,cháputě272727272727

Příspěvek z 11. února 2014 ve 20:13.
A-z045 v něm napsal:

Správně

Příspěvek z 9. února 2014 v 18:36.
DrakuJina v něm napsala:

moc mě to mrzí

Mě to moc mrzí. Vím jaký je to ztratit nejlepšího a dokonce jedinýho kamaráda. Aspoň že sis našel nový kamarády. Já kdybych stratila kamarádku tak bych asy umřela.Možná bych se zabyla nebo tak. Je mi tě moc líto2727272727272727