Alíkovina

Zůstaň se mnou, Betty

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny · Mazlíčci
Jako malá jsem dostala zakrslého králíčka. Tehdy mi ho koupil můj dědeček, kterého jsem měla moc ráda, ale bohužel mi za půl roku zemřel na rakovinu.

Zakrslý králík Bertík z Domu dětí a mládeže SOVA Cheb., © MAFRA

Králíček měl krásnou bílou barvu s černými znaky po celém těle. Byla jsem moc ráda, že mám své vlastní zvířátko. Mazlila jsem se s ní moc ráda a nemohla jsem z ní spustit oči ani na minutu.

O dva a půl roku později jsem dostala druhého, aby Betty nebyla sama.

Byl to také zakrslý králíček, ale s rodokmenem. Byl to zakrslý beran hřivnatý, saténový. Jmenovala se Sandy. Takového jsem ještě neměla, bylo to pro mě něco nového.

Od té doby jsem si ale přestala všímat Betty. Bylo jí moc líto, že jsem ji vyměnila za druhého králíka, domnívala se, že je lepší, hezčí a hodnější. Do dnes toho moc lituji, že jsem byla tak nespravedlivá vůči Betty.

Se Sandy jsem najednou dělala věci, které jsem s Betty vůbec nikdy nedělala, ani jsem si s ní tak nehrála jako se Sandy. Obě měly velkou společnou klec, kde „bydlely“.

O letních prázdninách jsme měli jet k babičce, která byla v paneláku, takže si asi umíte představit, jak jsme se tam neskutečně nudili. Naštěstí jsem si s sebou vzala i své dva králíčky včetně jejich velké klece.

Babička ale moc nadšená nebyla, když viděla, že jsem si vzala králíčky s obří klecí. Problém byl ten, kam tu klec umístit. Ale nakonec jsme je dali do obýváku vedle gauče. Každý den jsem je pouštěla, aby se trošičku proběhli.

Když jsem pouštěla Betty, tak jsem si nemohla nevšimnout toho, že má nějakou velkou kuličku pod krkem. Okamžitě jsem to řekla babičce a ta mi odpověděla, že to nic není. Já se ale moc bála, tak jsem raději vzala mobil a zavolala mamce, že chci jet domů, že se u babičky strašně nudím a nebaví mě to tu. Musela jsem trochu zalhat. I když jsem si Betty poslední dobou nevšímala, přesto mi na ní moc záleželo a bála jsem se o ni.

Hned jak jsem dojela domů, šla jsem za tátou. Řekla jsem mu, že Betty má něco pod krkem. Taky se mu to nějak nezdálo. A tak jsme následující den jeli k veterinářce. Koukla se na ni a řekla, že neví, co to je, ale je možné, že je to nádor.

V tu chvíli se mi zastavilo na chvilku srdce. Do očí mi vyhrkly slzy. A beznadějným hlásem jsem se ptala, jestli je nějaká možnost, aby byla zase zdravá. Veterinářka odpověděla, že je tu jedna možnost. Chirurgická operace. Koukla jsem se na taťku se slzami v očích. Jeho jediná otázka byla, kolik by to stálo. Veterinářka řekla, že to stojí tak do tisíce korun.

Táta na mě obrátil zrak a řekl: „To si přece nemůžeme dovolit, nemáme peníze na to, aby jsme je utráceli za zvířata.“ Měla jsem na něj zlost. Ani jsem mu neodpověděla, vzala Betty a šla od tamtud pryč. Čekala jsem venku u auta. „Co mu tak dlouho trvá?“ ptala jsem se v duchu. Za chvíli konečně přišel.

Celou cestu domů jsem s ním nepromluvila ani slovo. Šla jsem za svojí druhou babičkou, která bydlela hned vedle nás. Vše jsem jí dopodrobna řekla. Babička odpověděla, že je to od taťky moc škaredý, když nechce pomoct chudáku zvířeti.

Opět jsem šla za tátou orodovat. Řekl, že jestli ji chci pomoci, tak ať si na to našetřím sama peníze, ale prý je to zbytečné. Jestli někoho jednou zasáhne rakovina, tak už se s tím v některých případech nedá nic dělat. Hrdě jsem odpověděla: „Neboj, já si na to našetřím sama!“

Odešla jsem za Betty, a říkala jí, ať se nebojí, že já ji pomůžu, že vše bude dobrý. Poprosila jsem všechny členy z rodiny, aby mi pomohli našetřit si peníze na operaci Betty. Naštěstí mi pomohli a společně se všichni složili a měla jsem peníze. Mamka ani taťka mi nedali ani korunu. Bylo to od nich moc škaredé.

Když už jsem měla peníze, tak jsem šla opět za tátou. Viděl, že jsem opravdu schopná si našetřit, a jak on říká „utratit je za nic“. Vzal auto a jel se mnou a Betty k veterinářce. Nádor se jí ale za tu dobu, než jsem si našetřila peníze, zvětšil. Veterinářka Betty prohlídla a objednala nás na nejbližší možný termín.

Bohužel nás objednala na ráno, ale já musela do školy, tak ji tam musel zavést taťka nebo mamka. Mamka odmítla, jelikož prý se jí zdá ta veterinářka nesympatická a nepadly si prý zrovna do oka. Tak zbýval jen táta. Ten naštěstí neodmítl, jelikož po něm tehdy veterinářka docela koukala.

Potom odpoledne nám říkal, že ji tam zavezl, ale prý trvalo dlouho, než se jim Betty podařilo uspat, aby mohla na operaci. Údajně byla vystresovaná a měla kolem sebe lidi, které moc neznala. Protože jen já se o Betty a Sandy starala.

Ten stejný den ji taťka vyzvedl od veterinářky. Jelikož byla hned vedle naše škola, tak mě vzal i ze školy, abych nemusela autobusem. Nastoupila jsem do auta a hned na sedačce vedle mě byla v přepravce Betty.

Byla jsem moc ráda, že tu operaci má za sebou. Byla taková malátná, ale to proto, že byla v narkóze. Taťka říkal, že má být v teple, tak jsem ji hned dala do klece a na místo, kde není průvan nebo chladno. Bohužel měla moc velkou ránu zašitou osmnácti stehy. Tak jsem ji nemohla dát do klece, kde byla Sandy. Mohla by jí omylem škrábnout drápkem a tím ji ránu roztrhnout. A pak by musela jít Betty zase na přešití. Tak jsem ji dala do klece pro psa.

V minulém příběhu jsem psala, jak jsem dostala nové štěně. Dala jsem ji do klece, která byla určena jako úkryt pro Fly. Fly to musela vydržet pár dní. Na tu dobu jsem Fly dala deku vedle mé postele.

Betty jsem si od té doby začala všímat více. Viděla jsem ji na očích, jak je šťastná, že si ji zase všímám a nikoho neupřednostňuji. S Betty jsem si tak vytvořila silnější vztah. Byla neskutečně moc hodná. Došlo mi, že nebylo správné si ji nevšímat. Za tohle bych si nejraději nafackovala.

Taťka mi řekl, že mu veterinářka dala injekční stříkačku, kterou máme Betty dávat dvakrát denně. Dostala antibiotika, takže mi nezbylo nic jiného, než jí píchat injekce. Ale jelikož jsem se chtěla stát jednou veterinářkou, tak mi to nevadilo a rychle jsem se naučila, jak ji to správně dávat. Například vím, že před tím, než jí píchnu lék, musím zkontrolovat, jestli není v injekci vzduch. Kdyby se tam dostal, tak by ji to prý mohlo zabít.

Betty se pooperační rána krásně hojila, už byla v lepší kondici. Chodili jsme každý týden na kontrolu. Veterinářka říkala, že ji operovala přes hodinu a doufá, že se jí podařilo vše vyndat. A snad se jí to nevrátí zpět.

Jakmile veterinářka vyndala Betty stehy, bylo na čase dát ji zpět k Sandy. Dala jsem Betty zpět k Sandy. Ale Sandy se chovala k Betty nějak divně. Začala po ní vrčet a kousat ji. Tak jsem okamžitě Betty vzala a musela jsem ji někam dát.

Naštěstí se naše sousedka zbavovala nepotřebných věcí, co měla na půdě a mezi tím vším haraburdím byla i starší klec. Zeptali jsme se, zda si ji můžeme vzít. Paní byla moc hodná a dovolila nám to. Očistili jsme ji a jednu noc tam musela Betty zůstat. Druhý den jsme jeli koupit druhou klec. Táta nebyl moc nadšený, ostatně ani mamka. Ale Betty se v nové kleci moc líbilo, dokoupila jsem jí i speciální krmivo pro králíky po operaci.

Nešlo mi ale do hlavy, proč je Sandy na Betty najednou tak ošklivá. Zřejmě proto, že jsem se o Betty starala a věnovala jí větší pozornost než jí.

Všechno bylo úplně v pohodě, Betty se měla čile k světu.

Ale po třech měsících Betty začala hubnout. Nejdříve jsem si myslela, že hubne, protože jí třeba nechutná krmivo. Koupila jsem raději jinou značku. Ale nepomáhalo to. Den ode dne hubla. Měla jsem o ni velký strach. Takhle hubla asi týden.

Já už opravdu nevěděla, co mám dělat. Šla jsem za rodiči a ti mi řekli, že se jí rakovina vrátila. Nutno podotknout, že můj dědeček, jak už jsem psala výše, měl také rakovinu. Od doby, co podstoupil operaci, to s ním šlo z kopce. Také hubnul, nakonec zemřel. Takhle to je i s Betty.

Přemlouvala jsem rodiče od rána až do večera, aby s ní zajeli k veterinářce. Ale marně. Každý večer jsem byla s Betty a říkala jí, že všechno bude dobrý, jen musí začít jíst. Ale nepomáhalo to, byla úplně vyhublá a špatně dýchala, tak divně.

Jednou ráno jsem se na ni šla kouknout. Byla špinavá, tak jsem ji tu špínu opláchla vlažnou vodou a pořádně ji vysušila. O dvě hodiny později jsem ji vzala, a šla za mamkou, aby viděla, jak na tom je. Aby s ní jeli k veterináři. Mamka řekla, že ne. Držela jsem Betty v náručí, jen jsem se koukla na taťku, ale i ten řekl smutným hlasem: „Ne.“

Nevěděla jsem, co mám říct, tak jsem raději odešla. Šla jsem zpět k babičce, kde jsem měla králíčky. Doma jsem je totiž mít nemohla. No, přišla jsem k babičce a Betty se začala chovat nějak divně. Jakoby ji nebylo dobře. Šla jsem s ní ke kleci a položila ji na deku, co byla na kleci.

Ležela na boku, bylo zřejmé, že s ní není něco v pořádku. Rychle jsem zavolala babičku a ta mi řekla, že umírá. Začala jsem brečet. Dala jsem Betty do klece. Chtěla jsem odejít, ale nemohla jsem, moje srdce mi to nedovolovalo. Zastavila jsem se u dveří, otočila jsem se k Betty. Chudáček ležela v kleci, měla opřenou hlavičku o klec a těma krásnýma očima se na mě upřeně dívala.

Vrátila jsem se ke kleci a vzala jsem si ji do náručí. Stála jsem a držela ji. Tekly mi slzy a dopadaly na její krásnou bílou srst. A najednou byla Betty uvolněná a hlavička ji visela. V ten moment jsem začala brečet ještě víc. Řvát. Babička ke mně okamžitě přišla a já jí řekla, že Betty zemřela. Vůbec nedýchala. Položila jsem ji na klec na deku a byla jsem u ní. Babička se mnou brečela taky.

Nemohu se s tím, že Betty tu se mnou už není, smířit. Nikdy na ni nezapomenu, byla tak moc hodná. A já se jí odvděčovala tím, že jsem si všímala druhé. Tohle si nikdy neodpustím.

Betty jsme udělali hrobeček tam, kde jsem je pouštěla. Tam, kde se probíhaly a pásly trávy.

Betty mi zemřela v náručí dne 11.1. 2017. Měla jsem ji moc ráda, ať se má v nebi dobře. Nikdy nezapomenu, Bettynko...

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (32)

Příspěvek z 26. dubna 2018 ve 20:41.
Verýsek06 v něm napsala:

Souhlasím s kurbador.
číča800: Taky brečím.

Příspěvek z 25. dubna 2018 ve 20:46.
anetka10girl v něm napsala:

R.I.P Betty
Je mi jí fakt líto. A tvojí rodiče to mysleli v dobrém, nechápu, proč to sem lidé píši že jsou zlí atd... Bylo jasné, že jí už nelze pomoct(souhlasím s kubador).
Upřímnou soustrast...

Příspěvek z 24. dubna 2018 ve 20:17.
číča800 v něm napsala:

Brečim.