Tedy abych taky napsal svůj názor. Všeobecně nejsem pro zabíjení. A i z historie jsou známy případy, například již před asi 2000 lety jeden místo aby se bránil se zbraní v ruce, se radši nechal ukřižovat. Všeobecně trochu jinak se posuzuje situace v době války, kdy člověk někdy musí zabíjet proto, aby zachránil život sobě nebo svým blízkým. Za nacismu si zasloužili nějaká vyznamenání ti, kteří aktivně bojovali proti nacismu, a přitom zabili dost lidí, kteří mnohdy byli do nacistické armády naveleni nedobrovolně. To, co zde bylo po roce 1948, byla válka, a na straně odpůrců totality bylo řádově více mrtvých, než kolik lidí zabili Mašínové při své snaze proti tomuto režimu bojovat. Jistěže například v roce 1985 bych takovýto způsob odporu proti komunistickému režimu neschvaloval, ale to, co bylo po roce 1948, byl prostě krvavý teror, kdy nikdo, od prostých kulaků a živnostníků až po generálního tajemníka KSČ, nevěděl dne ani hodiny, kdy ho přijdou zabít. Co se týče zpětného hodnocení, za normálních poměrů bych asi tehdejší činy bratří Mašínů považoval za něco jako sebeobranu nebo krajní nouzi; i dneska, kdyby se na vás vrhla smečka ozbrojených zabijáků a vy byste při obraně několik z nich zabili, soud by vás podle paragrafů o sebeobraně a krajní nouzi měl osvobodit. Tedy beztrestnost, ale ne vyznamenání. Jenže normální situace dnes není. Dnes je situace, kdy se komunisté v čele s Vojtěchem Filipem hrdě hlásí k odkazu 60. výročí Vítězného Února. V takovéto extrémní situaci si myslím, že vyznamenání Mašínů je logickou reakcí na veřejnou propagaci krvavého režimu plného vražd, který byl Vítězným Únorem uveden, a že toto vyznamenání není ani tak vyjádřením postoje k násilným činům bratří Mašínů, ale vyjádřením postoje ke krvavému teroru, proti kterému se pokoušeli bojovat a který dnešní parlamentní strana KSČM propaguje. A jde očividně o správnou trefu, neboť přesně v tomto smyslu Vojtěch Filip zareagoval. > |