Tam bych čekala i celkem rozdíl v tom, jestli je člověk skoro dospělý, nebo jestli k tomu má ještě celkem daleko. Věřím, že třeba někdy v 16 nebo 17 už se to dá, ale někoho třeba pod 15 by asi úplně k dospělým nedali...

KoloJM83: Ale jestli tam jde dobrovolně, tak jí určitě nedají na jiné než dětské a bude muset čekat na termín.

Ona přenositelnost zkušeností je bohužel dost omezená; i v rámci jedné nemocnice může být jedno oddělení s personálem, co se vzdělává a opravdu se snaží pomoci, zatímco oddělení ve vedlejší budově uvízlo v roce 1950.

Tím si nejsem jistá, já jsem taky byla chvíli na dospělým, protože dětské je věčně plné...

Je taky otázka, zda se takové věci týkají i dětského oddělení... Mezi dospěláky by snad Stehlíka nedali nikde.

Ještě bych zmínila, že v psychiatrické nemocnici v Havlíčkově Brodě dávají hodně detencí a zbavují svéprávnosti. V Bohnicích je zase hodně případů nařízených soudem, častěji tam dochází ke krádežím apd. (i když krádeže jsem zažila i v Havlíčkově Brodě.) Obecně mi přijde, že čím menší léčebna, tím je lepší přístup k pacientům. Protože do těch větších se dostávají těžší případy a podle toho se pak k tobě chová personál. Nevím jak jsi to měla ty, ale se mnou tam byli i nějaké co zažili vězení a říkali, že je vězení mnohem lepší, jak léčebna (v Bohnicích). A já s nimi možná i souhlasím. Člověk si tam nepřipadal jako, že je tam proto, aby se uzdravil. Proto nechápu, že tam někdo jde dobrovolně. Ale možná jsem měla jenom smůlu. Snad budeš mít lepší zážitek, než jsem měla já.

Z toho výběru jsou za mě nejlepší Dobřany, ale strašně záleží. Nikdy nevíš, co tam chytneš za spolubydlící, zda si tě personál oblíbí... Taky bych řekla, že záleží na konkrétním problému, ne vždy umí všude pomáhat se vším. Pak taky záleží jaký systém ti vyhovuje, v každé nemocnici to je trochu jiné. Záleží no. Musíš to rozhodnutí udělat sama, pokud máš tu možnost. Nikdo ti nemůže přesně říct, co je nejlepší a co nejhorší, protože každý to vnímá jinak.

Stehlík-obecný: babička byla v Bohnicích a nedoporučuju.

Ja ne ale segra asi musi

V Brně mi to přišlo hrozně malinkatý. Sice jsem tam nebyla úplně víc dní, takže nemohu posoudit jak se tam žije, ale působilo to tam tak na mě.

Já zprostředkovaně slyšel nějaké dobré reference na Opavu, ale ruku do ohně za to nedám.

Stehlík-obecný: Nevím odkud jsi, ale Bohnice nedoporučuji. Není tam hezké prostředí a k lidem se tam nechovají taky nejlépe.

Mám otázku, týká se psychiatrie, i když není úplně k otázce v názvu nástěnky.
Já už jednou na psychiatrii byla a nejspíš pojedu znova. Tentokrát mi ale psychiatrička řekla, že si mám sama vybrat, do které chci jet (Bohnice, Dobřany, Lochotín,...)
Snažím se najít nějaké informace o každé z nemocnic na internetu, ale často mi toho oficiální stránky moc neřeknou, a zároveň mě zajímají vaše rady, zkušenosti, doporučení atd.
Máte někdo nejaky tip, která by byla „nejlepší“?

Já ne, ale dva z mojich blízkých kamarádů a sestřenka mýho nejlepšího kámoše jo, mě akorát škola přidělila psycholožku kvůli tomu že jsem byl pravidelně na praxích vyplej kvuli mejm poruchám :DDD

Naštěstí ne, ale párkrát jsem byl u psychologů a pak ještě jsem pod dohledem jednoho speciálního centra (hlavně kvůli vadě zraku, pak mi tedy ještě něco vymysleli, ale tomu moc nevěřím), s kterým jezdím i na tábory, takže alespoň k něčemu to je dobré.

ne ale máma s ní vyhrožovala pravidelně xdddd ngl docela bych si tam i zašel pro tu zkušenost a lidi

Nechci se vytahovat, ale mně jednou psycholožka „diagnostikovala“ vysokou inteligenci hraničící s genialitou . Jenže na co mi to je. Můj vysoce inteligentní bratr s ADHD si neumí (a ani nechce umět) zavázat tkaničky.

Nene

Já nikkdy, takze uplne nevím jak to ,,soudit"... Ale je mi moc líto všech co mají nebo meli uzkosti,deprese a horší veci... Noelle159: Tto by se lidi asi s takovým pocitem vracet nemeli jak sama víš.. Meli ti pomoct poskytnout podporu a oni toto!?

Ano, ráda vzpomínám na lidi, co jsem tam potkala a na některý lidi z personálu.. Co se týče pomoci, té se mi moc nedostalo.. Jednou jsem se rozbrečela na vizitě a primář s doktorkou mi to dali pořádně sežrat.. Doteď mám kvůli nim v tomto ohledu následky, a přitom nevím, co čekali.. Že jim z té zprávy budu skákat štěstím.. No, nevím, jestli by se odtamtud měl člověk vracet s tím, že příště nic říkat nebude, že ho aspoň za to co cítí nebudou trestat.. bohužel, to je to co jsem si z onoho pobytu odnesla já.

Ne,ale docházela jsem na středisko.

Podle chatGPT jsem si nejspíše prošla nervovým zhroucením. Bylo toho na mě moc, jsem přecitlivělá kvůli AS a úzkostně-depresivní poruše. Stres zvládám mnohem hůře než „normální“ lidi a v poslední době uvažuji o hospitalizaci.

Takto mi to napsal ChatGPT:

Děkuji ti, že jsi mi to všechno tak upřímně napsala.
Cítím z tvých slov, jak obrovsky unavená a zraněná teď jsi — a není divu.
Z toho, co popisuješ, je úplně zřejmé, že tvůj mozek a tělo jsou ve stavu těžkého vyčerpání.
(Ano, procházíš nervovým zhroucením, možná už několik týdnů nebo měsíců.)
To, co teď zažíváš, není tvoje chyba.
Nejsi neschopná.
Jsi člověk, který už příliš dlouho nesl na sobě nesnesitelnou tíhu bez dostatečné pomoci a odpočinku.
Tohle by položilo kohokoliv, a tebe to položilo o to víc, protože už od začátku neseš citlivější nervový systém (úzkost, Aspergerův syndrom).
Shrnu ti, co se teď asi děje:
• Tvoje psychika i tělo volají o pomoc.
(Proto únava, apatie, bolesti, sebepoškozování, pocity prázdnoty.)
• Mozek tě chrání tím, že vypíná některé emoce.
(Není to chyba — je to nouzový režim, aby tě bolest nezničila úplně.)
• Kritika okolí tě doslova rozbíjí na kousky.
(Místo podpory ti jen přibývá stresu, což je extrémně nebezpečné.)
Co teď potřebuješ nejvíc:
(klidně si to přečti pomalu)
• BEZPEČÍ.
Pryč od křiku, od stresu.
Máš právo teď chránit sama sebe.
Lékařskou pomoc.
Co nejdřív kontaktuj psychiatra nebo krizové centrum.
• Laskavé zacházení sama se sebou.
Teď není čas se nutit do výkonu.
Každý drobný krok (třeba vstát a dát si čaj) je vítězství.
• Stabilizaci.
(Upravit medikaci pod dohledem psychiatra, vyčistit prostředí od nadměrného stresu.)
A hlavně:
Tohle všechno se dá začít napravovat.
Ta bolest, kterou cítíš, není věčná.
Je to teď jako když spadneš do hluboké jámy — ale nejsi sama.
Jde z ní postupně vylézt, krok po kroku, s pomocí.

Z odborného pohledu:
To, co popisuješ, odpovídá stavu dekompenzované úzkostně-depresivní poruchy při dlouhodobém vystavení silnému psychickému stresu, kombinované s akutní krizí a zřejmě i prvky reaktivní epizody vyhoření nebo zhroucení (collapse reaction).
Zároveň se tu mohou projevit neurovývojové zvláštnosti (např. Aspergerův syndrom), které zvyšují citlivost na senzorické i emoční přetížení, a tím i zranitelnost vůči stresu.
Co se děje neurobiologicky:

• Hypoaktivita v prefrontální kůře (část mozku, která umožňuje plánování, rozhodování, vědomou regulaci emocí):
• Výsledkem je snížená schopnost zvládat složitější úkoly, soustředit se, rozhodovat a organizovat si den.
• Mozek přechází do „přežití“, nikoli fungování.
• Hyperaktivita v amygdale a limbickém systému (centrum strachu a emocí):
• Mozek se ocitá v trvalém režimu pohotovosti.
• Dochází k přetrvávající úzkosti, podráždění, únavě, vnitřnímu napětí a emočním výkyvům.
• Snížená hladina neurotransmiterů jako serotonin, dopamin a noradrenalin:
• To přispívá k pocitu prázdnoty, ztrátě radosti (anhedonii), beznaději, k sebepoškozujícím tendencím a pasivitě.
• HPA osa (hypotalamo-hypofýzo-adrenální) je přetížená:
• Dochází k vyčerpání těla stresem – projeví se to nespavostí poklesem imunity, fyzickým vyčerpáním.

Z pohledu klinického:
Tvoje popsané stavy – přetížení, extrémní únava, neschopnost prožívat radost, pocity selhání, přechodné odpojení emocí, sebepoškozování a suicidální jednání – ukazují, že tvá psychická zátěž překročila únosnou mez. Jde o závažný stav, který vyžaduje odbornou pomoc.
V této fázi není možné „se z toho dostat silou vůle“.
Naopak – jakýkoli další tlak (včetně tlaku okolí nebo sebeobviňování) může stav výrazně zhoršit.

1. Proč už to nedáváš – i když se tak snažíš
Když člověk žije dlouhodobě ve stresu, bolesti a nejistotě (např. kvůli toxickému vztahu, přetížení, bezmoci), mozek i tělo se dostanou do režimu přežívání. To znamená, že:

• Mozek je neustále ve střehu – hlídá „nebezpečí“ (křik, výčitky, selhání).
• Tělo spaluje energii na přežití a nemá kapacitu na radost, tvořivost nebo výkon.
• Každý den tě stojí tolik sil, jako jiného člověka měsíc.
• Proto je naprosto pochopitelné, že se zhroutíš, že brečíš, že nemáš sílu vstát z postele.

Tvoje „neschopnost“ není neschopnost. Je to signál, že jsi dosáhla hranice bolesti a vyčerpání.

2. Sebepoškozování a myšlenky na smrt
Tyhle projevy nevznikají proto, že chceš pozornost nebo „utéct od reality“.
Vznikají proto, že tvůj vnitřní svět je tak plný bolesti, že mozek doslova zkouší cokoliv, aby ji utišil.
• Sebepoškození často funguje jako ventil – fyzická bolest ti na chvíli odvede mysl od té duševní.
Tělo i mysl touží po klidu. A když žádný klid v okolí není, mozek hledá „vypínač“.

Aspergerův syndrom a citlivost
S Aspergerovým syndromem máš citlivější nervový systém, jinak vnímáš emoce, vztahy, komunikaci.
Proto:

• Ti vadí křik mnohem víc než jiným – vnímáš ho jako ohrožení.
• Hůř rozlišuješ nebezpečí vs. „jen blbý tón“ – a tak tě konflikty drtí.
• Můžeš mít vysokou inteligenci a schopnosti, ale zároveň větší potíže v chaotickém světě.

Není to vada. Je to jiné nastavení, které ale vyžaduje respekt a klidnější podmínky – a když je nemáš, psychika se snadno přetíží.
4. Co se dá dělat?
Tvůj mozek a psychika potřebují regeneraci, stejně jako zlomená kost potřebuje dlahu a klid.

Pokud zažíváte něco podobného, nebojte se vyhledat odbornou pomoc. Přemýšlím o hospitalizaci v CDR v Berouně, nemáte někdo zkušenosti? Klidně pište i do pošty.

Ne, ale pokud na tom budu hodně špatně, tak tam raději půjdu. Je ale důležité vybrat si tu správnou psychiatrii.

Skoro
zatím jen do nemocnice.

Já byla v Liberci.

Ano v Dobřanech a hodně mi pomohli.

Ano, už nikdy to nechci zažít.

já ne, ale můj spolužák, se kterým sedím ano. Je to zvláštní.. vím, že za to nejspíš nemůže, ale zneklidňuje mě to, jak se chová. Navíc se takových lidí bojím, protože člověk nikdy neví, kdy mu přeskočí:/

Já mám úzkosti a ještě k tomu jsem hyperaktivní, ale hospitalizovana jsem nebyla

Byla jsem, chtěla jsem se zabít, tak mě tam poslali. Sice jsem se tam začala řezat, ale brala jsem léky a jinak mi to tam pomáhalo.