Já neříkkám, že se to děje, ale že by se to dělo

Cirilla12: To přece není pravda. Já tě hned pozdravil.

Když jsem sama sebou, tak mě nikdo nemá rád a ani nepozdraví v klubovně ani já se nemám ráda

Podle mě v tom hraje celkem důležitou roli i jisté nastavení mysli. Řekněme třeba (z mé reálné zkušenosti), že mám jednoho velmi dobrého kamarada, se který mě vídám i volám aspoň 1x nebo 2x týdně.

Zjistila jsem, ze pokud mam dobrou náladu a vnitřní jistotu, ze to bude opravdu super, tak jsem schopna byti mnohem víc sama sebou, než když jdu do hovoru se špatným tušením. S ním mi pak dělá problém říci tolik mých názorů/byt sama sebou, a občas me to trápí…

Kazdopadne, mnohdy i to, jak se na situaci naladíme, ovlivňuje, jak to doopravdy dopadne. A také - to si musím opakovat i já sama - nemusíte vždy vše vyjít na 100 %, jinak bychom si těch dobrých chvil tolik nevážili.

Věrulín: Já si myslím, že jde, ale postupně...
Celkově mi tak připadá, že všechny možné známé a populární osoby jsou populární proto, že se právě nebojí být sami sebou. To je to, co je dělá tak populárními pro ostatní, co je následujou. Ale je to těžké, to je pravda. A myslím si, že to rozhodně jde, ALE musí se k tomu dojít postupně, krok po kroku. Chyba je, že se o to někdo třeba snaží hned naráz a se vším.

Jinak tahle nástěnka je právě dělaná pro povzbuzení těm, kteří už jsou vyčerpáni přizpůsobováním se a neustálým odůvodňováním okolí, proč něco udělali tak a ne jinak,...

Když ono to vždycky nejde být sám sebou. S některýma lidma mi to prostě nefunguje a pokud jsem okolnostmi nucena s nimi i přesto nějak existovat, většinou se prostě stahnu a neprojevuju se nijak. Je to hrozně nepříjemný, protože já se projevuju docela ráda, ale když na to nikdo nereaguje nebo jsou ty reakce divný, tak to nemá smysl. Myslím, že to je ale docela běžné, a dokud jste sami sebou před přáteli a rodinou (a sebou samými), je to v pořádku.

Ale to jsem asi trochu odbočila, to se týkalo mezilidských vztahů. Ohledně těch názorů, vkusu, zájmů a oblečení jsem sama sebou vždycky a nikdy mě moc nezajímalo, co na to ostatní. Čím větší divnost, tim líp. Chození proti davu je fajn.

Není, já v dětství trávil hodně času kreslením ostrovů dělené na administrativní jednotky. Tebe prostě zajímá uspořádání, urbanismus.

Jednu zvláštnost na sebe přece jen přidám:

Kdysi když jsme každé léto jezdili na chatu, tak s kamarádem, který má tu svou vedle naší, jsme si stavěli domečky z šišek a jezdili mezi nimi s autíčky-angličáky. Ty shluky domů jsme pojmenovali, takže jsme měli vlastní svět se svými městy. Pak jsme začali dělat mapy i ohledně okolí a nakonec vymýšleli i sportovní kluby a tak věeobecně se tomu věnovali. Mohlo nám být tak kolem deseti až třinácti let...

Blbý ale je, že dodneška mám neskutečnou představivost (což si někteří z vás asi všimli). A docela dost té představivosti je v rozvržení měst (asi nechápete, ale když se člověk podívá na mapu a pak kamsi, tak zjistí, že každé město je trochu jinak situované. Někde jinde má centrum, letiště, nádraží, rozdílné památky, ulice,...). nevím, co s touhle představivostí jiného, než to zvěčnit na papír. A protože kdysi jsme měli ten svět, tak mám i možnost si hrát s těmi městy, co tam byly...

Ufff... tohle je asi tak trošku psycho, že???

Ne každý může být sám sebou. Společnost ho zadupe.

Nesouhlasím moc s tím „buďte stále takoví jací ste“. (Možná to tu nikdo netvrdí, ale název nástěnky mi to trochu evokuje.)

Myslím, že člověk se vždy s časem nějak mění, ať chce nebo ne. Spíš bych tedy řekl, že než se snažit té změně bránit, je dobré se snažit ji trochu nějak směřovat. Když už se to děje tak jako tak, tak ať je to aspoň dobrá změna.

Tím neříkám, že se máte měnit k obrazu jiných. Měňte se podle toho jak sami chcete, jak vám to přijde správné. Což může být klidně tak, že budete více zapadat mezi ostatní, ale i tak, že půjdete ještě více „proti proudu“

Kdybych já byl sám sebou, tak bych mohl být nejspíš co... to kdybych věděl
A když je někdo sám sebou, tak to je to, čím si vybere být, nebo to, v čem si najde svou pravou osobnost a identitu? Asi už to tu muselo párkrát padnout, co?

Já bych byla ráda sama sebou ale nemám ráda když mně s tím pak někdo otravuje a vyptává se

–MM–: Tyjo, já bych si asi nemyslel, že to dospělým bývá fuk. Mám totiž takovej dojem, že ti z dospělých, co nejvíce šijou do dětí, tak mají právě největší problém sami se sebou a s tím, jak prožít ten život a být sám sebou. Myslím, že kdo pochopí, jak být sám sebou, tak už nepotřebuje furt do někoho rejpat...
Ale jinak se mi teda moc líbí Tvoje argumentace, to by mě nenapadlo s těmi skupinami lidí
Marmeláda_Marci: Na to povím takovej příklad z práce: jsem placenej ne hodinově, ale na počet, kolik toho udělám. Tudíž o to větší motivace se snažit. A abych si teda vydělal, tak jsem se snažil makat pěkně rychle... až... jsem jednou už neměl sílu a prostě jsem si řekl, že tenhle den už toho mám dost a vypustím to. Jeden den s menší výplatou mě nezabije. Ale, světe div se, jel jsem pomaleji a jakoby podle svýho a měl jsem toho na konci směny více. Bylo to zvláštní, ale uvědomil jsem si, že mi jakoby zmizela taková ta křeč z rukou, jako je při veliké snaze a tak...
Chápeš, co se Ti snažím říct??? Možná jsi v křeči a nechceš myslet na to, co by to pro Tebe znamenalo se uvolnit a právě být sama sebou. Mohu se mýlit, ale zkus to na pár dní... a uvidíš. Nemusí to být lepší, ale může. Jinak, myslím si, že se dostaneš do toho bodu, kdy budeš muset opravdu „vypustit“, protože nezbydou síly si hrát na někoho jiného.

A taky vím, že jsi úžasná osůbka.

Být sama sebou, tak budu ještě víc odmítnutá svým okolím než jsem teď... no, ale co se dá dělat. ¯⁠\⁠_⁠(⁠ツ⁠)⁠_⁠/⁠¯

Pokud vám někdy záleží na jakémsi společenském tlaku spolužáků, je dobré si uvědomit, že celá společnost, kterou vyhodnocujete, je také jen nějaká malá menšina ve vztahu ke zbytku světa.

I ten největší frajer v osmé třídě je s troškou nadhledu nedůležitý. Dospělý svět tam venku ho jako frajera nevnímá. Může být absolutní king ve své třídě, ale království, kterému vládne, je maličké a bude za pár let zapomenuté. Kdokoliv, kdo zvažuje, jak se podvolit tlaku okolí, by měl toto pochopit. Dospělí lidé si toto častěji uvědomují, protože už prošli více sociálními bublinami, a proto jim bývá v průměru víc fuk, co si o nich myslí okolí. (I když veřejná reputace může být pořád důležitá.)

Obzvláště se vyplatí vzdorovat tlaku vrstevníků, pokud jde o:

• alkohol, kouření a jiné návykové látky,
• návykové chování,
• ubližování ostatním.

Pokud se ztrapníte tím, že jste jediní ve skupině, kdo nepije nebo nekouří, vaše budoucí já vám bude ohromně vděčné… a kolektiv, před kterým se ztrapnit nechcete, si to nejspíš nebude pamatovat. Statisticky vzato se stejně častěji do trapnějších situací dostávají spíš lidé, kteří návykovým látkám podléhají.

Pokud se ztrapníte tím, že nemáte Instagram nebo TikTok… data o ostatních zůstanou navždy mimo jejich dosah, jakákoliv jejich mladická nerozvážnost, jakýkoliv jejich výrok, který nyní nepůsobí problematicky, ale v budoucnu by mohl být, je učiní vydíratelnými. Nemluvě o poruchách soustředění a jiných dlouhodobých problémech, které závislost na těchto návykových sítích přináší.

Pokud se ztrapníte tím, že se nepodílíte na šikaně… buďte si jistí, že oběť šikany si své utrpení zapamatuje mnohem lépe, než jak si šikanující zapamatují svoji zábavu.

To máš bezva. Já jsem ráda tichá. Má to výhodu, že víš o všem, co se okolo tebe děje, jako takový strážce těch, co si povídají.

Já vlastně ani nevím, jestli jsem sama sebou, protože v reálu téměř na nikoho nemluvím, téměř nikdo nemluví na mě a tak nějak se prostě navzájem neobtěžujeme, jenom víme, že tam jsme (jestli to vůbec dává smysl?? ). No, prostě jsem takový strašně stydlivý člověk. Chtěla bych s lidma víc mluvit, ale brání mi ten pocit, že mě nikdo nepřijme, protože si už všichni zvykli na to, že jsem "ta tichá". Ne, že by mi to zrovna vadilo, ale kvůli tomu všemu jsem občas trochu pozadu, když jde o aktuální informace. O přestávkách hodně kreslím a od září čtu nějakou knížku, co jsem doma našla, což asi ještě víc zhoršuje ten problém. No ale jinak mám pocit, že jsem jiná třeba i tím, že nosím košile místo crop-topů, dlouhé černé kalhoty místo sukní a tak podobně. Zjistila jsem, že se mi líbí taková ta korejská móda. A za to asi může internet. No za mě všechno asi.

Morell: To jo, nějaké skladby co mám ráda. ti pošlu do pošty.

Dáš nějaký příklad toho co posloucháš? Já poslouchám taky praštěnou hudbu, ale jedna věc: když tě kamarád opustí pro hudbu, tak to nebyl dobrý kamarád.

Já poslouchám elektronickou hudbu, což mnoho lidí nenávidí. A ještě teď jak je trend “Blue smurf cat“ tak je u toho moje oblíbená písnička a spolužáci to prostě ve třídě pustí, a výsměvačně zeptají se „Tohle je teda to co posloucháš?“ Já na to vždycky jen kývnu „Jo, máš problém?“ a jdu dál. Myslím si, že nemít někoho rád jen kvůli hudebnímu stylu je blbost, ale je pravda, že se semnou teď pár lidí přestalo bavit, protože poslouchám údajně divnou hudbu. Celkem mě to mrzí .

Zrovna dneska jsme diskutovali v klubovně s kýmsi ze starších lidí, že možná nebát se být dítětem a mít ty svoje zájmy prostě takové, jako vy, může být známkou dospělosti. Je doba, kdy si plno lidí „na dospělé“ pouze hraje, protože chce sobě a okolí něco dokázat. Ale skutečně dospělej člověk (si) to nepotřebuje dokazovat a proto se nebojí být tím, kým ve skutečnosti je

Být sám sebou znamená, nedělat věci jen pro ostatní, ale hlavně kvůli sobě.

Ja to mam v necem podobny s Livancem se priznam.
Pro me to je hlavne nebat se mezi lidma existovat. Nebat se, ze me vyhodej z metra, protoze se kolikrat chovam dost zvlastne. Nebat se cizich divnych pohledu a tak. Je toho vic, ale nechci sem davat vsechno. Hlavne proste nebat se ostatnich nazoru a tak, taky prijmout sebe...
A podle me je v pohode byt sam sebou, kdyz to neublizuje nebo neomezuje ostatni.

Tyjo, tak jsem rád, že se tahle nástěnka vytáhla, ani jsem o ní nevěděl.

No chtěl bych spíš napsat, jak „být sám sebou“ vnímám já.

Pro mě by to znamenalo hlavně svobodu v tom, jak bych se oblékal a jak o sobě mluvil. Což asi dává smysl v mém případě. Prostě představa toho, že bych si v obchodě koupil takové oblečení, jaké bych chtěl je pro mě to „být sám sebou“.
Ještě to stejné by pro mě bylo, kdybych mohl prostě přijít do obchodu a (bez keců, či divných pohledů ((někdy i ukazování))) říct: „Dobrý den, mohl bych si koupit tohle?“. Nebo přijít domů a říct: „No ve škole jsem se měl fajnově. Napsal jsem ten test dobře.“
Poznámka pro lidi, kteří neví: Jsem trans kluk.

To je to, co si pod tím představím asi hlavně já. Což se omlouvám, že to sem takhle „cpu“, ale mám zrovna teď tu potřebu. Za což se omlouvám

Jinak pokud si tohle čteš, mami/tati, tak zdravím

Hmm... Napadlo mě včera, že sem napíšu, co pro mě vlastně znamená být sám sebou:

Znamená to především přijmout sebe sama s tím, jaký člověk je: přijmout i své nedostatky a chibi (nejen ty v češtině) jako součást sebe sama. Litovat jich, ale ne se jimi donekonečna užírat. Kdo tohle dovede, je pak taky mnohem soucitnější k chybám ostatních.
Znamená to mít sebeúctu: umět se pochválit. Kdo říká, že samochvála smrdí, ten pravděpodobně není sám sebou. Samochvála je jako voňavka: začne páchnout až od určité koncentrace (a na tom poznáte, že ten dotyčný také není sám sebou). A víte co??? Kdo si umí natolik sebe vážit, že se nebojí se pochválit a pochvalu sklidit, ten taky dovede potom správně litovat toho, co udělal špatně. Proč? Protože uznání nepotřebuje v takové míře.
Být sám sebou znamená připustit si to, že někdy, nebo někde nemohu být ten nejzajímavější a nejsympatičtější, ale cena za to, že tímhle dojmem budu dlouho lidi obelhávat, je nakonec daleko vyšší.
Být sám sebou je něco, čeho se ne každej odváží. Znamená to svobodně říkat svoje názory a dělat to, co si člověk myslí, že je správné, bez ohledu na to, co dělá okolí. ALE POZOR!!! Někdy i ty názory jsou s vaším okolím totožné. Kdo se snaží mít jiný názor než okolí, aby se za každou cenu odlišoval, pravděpodobně také není sám sebou.
Být sám sebou bývá těžké poprvé, pak už tolik zase ne. Nicméně: zjistil jsem, že o to vás pak lidé mají radši, protože je tu konečně někdo, kdo se nebojí být laskavý, ale zároveň se sebou nenechá zametat. A má tolik síly, že se nebojí ostatní i pochválit s tím, že by je to nějak vyneslo nad jeho úroveň. Být sám sebou znamená přijmout i to, že někdo bude v něčem lepší než vy a umět ho ocenit. A zároveň pak ho taky nesrazit do hlubin kvůli chybě, protože přijmete to, že se máte od koho učit

Miluju české a slovenské písničky a upřednostňuju je před anglickými. Strašně ráda sleduji seriál černé ovce.

Dáda1414: Pozor!!! Myslím si, že v tom je velký rozdíl mezi dvěma případy!!! Pokud ta autorita chce něco, co po Tobě nemůže chtít (třeba šéf v práci, abys pracovala přesčas, ale takový, který není ve smlouvě), pak souhlas. Pokud ale jde o morální zásady, které jsou ve smlouvách a v řádech (např. školní řád), tak je to Tvá povinnost, byť máš učitele sebehorší. Ale samozřejmě, pokud jde o tvé vrstevníky, jsi sama sebou a nikdo tě nemůže nijak využívat

A proč sem ještě píšu??? Tento příspěvek mě trochu dojal a zároveň s tím tématem tady taky trochu souvisí, zdá se mi. Myslím si, že být sám sebou je dost těžké, ale ještě těžší asi je přijmout sám sebe, pokud se změníme. Přijmout to, že jsme se změnili, i když to třeba nepřijmou naši nejbližší...

Občas člověk není sobec, když nerespektuje autority. Taky jsem si to kdysi myslela, když se to říká, že je to špatně. Ale muj respekt si nezaslouží nikdo, kdo ke mě nemá úctu a respekt. Kdo mě chce jen využít a odkupnout. Kdo mi lže i přes to, že jsme jinak domluveni a ví, že vysledek by byl v pohodě.
Všichni, kdo mi narušují moje osobní hranice naschval, rikam ne, protože si sama sebe vážím. Je podle mého názoru dobré rozlišovat, co se hodí a co ne. Samozřejmě vždy vystupovat z pozice lásky a soucitu. I to se stále ucim :) Každý má chyby a měli bysme byt ohleduplni k sobě i druhým:)

Je skvělé být sám sebou. Já právě ted´ na tom o prázdninách pracuji, protože mám na to hodně času a pokusila jsem si udělat i nové zvyky, které mi v tom pomůžou např. meditace, být min. 1 hodinu být venku, starat se o sebe atd. Ráda se oblékám volné oblečení (těsné je mi nepříjemné). Jsou to kalhoty, trička, šortky (hlavně bermundy) a v chladnějším počasí mikiny bez zipu s kapucou, kterou si na hlavu dávám jenom, když prší. Šaty, sukně a další tyhle „holčičí“ věci nenosím ani náhodou, protože se mi to na mně nelíbí a jsem velmi živí člověk. Ráda poslouchám hudbu, která mě rozveselí a povzbudí a může to být i soundtrack z filmu a seriálu. Od své třídy se velmi liším např. mým smyslem pro optimismus, nápaditost a další. Těším se na nový školní rok, protože to bude můj restart. Takže lidi, nebojte se ukázat, co je ve vás a pokud bude mít problém se sebevědomím nebo být sám sebou mezi davem, můžete mi klidně napsat a já vám můžu dát moje typy, které mi pomáhají

Děkuji tady za tuhle nástěnku, pochopila jsem že když jsem sama sebou tak toho zvládnu mnohem víc než když se přetvařuji. To co teď napíšu asi moc lidí nepochopí. Ráda se učím do školy. Učím se napřed, chodím do 4. třídy a už se učim učivo 6. třídy. O dějinách ČR, ČSR, ČK vím toho hodně. Jsem odost jiná než všichni v mé třídě ale jsem ráda že jsem sama sebou.