Příběh pro: PTÁČEKZPĚVÁČEK
Slova: princezna, Veronika, čaj, paruka, kytara
Pohádka se jmenuje: Muž přes palubu

"Muž přes palubu! Muž přes palubu!" Křičel mladý námořník po své posádce.
Svým dalekohledem uviděl malou loďku, ve kterém někdo byl, zřejmě v bezvědomí.
Když neznámou osobu zachránili, všechny udivilo, že je to dívka.
Měla kudrnaté vlasy a když nabrala vědomí, oslnila všechny svýma smaragdovýma očima.
Nejvíce, ale učarovala kapitána.
Prince Filipa s milým úsměvem, dlouhými černými vlasy a modrýma očima.
Všechny zajímalo, odkud dívka pochází a jestli její loď ztroskotala.
Dívka, ale ztratila paměť a nic si bohužel nepamatovala.
Pro posádku to, ale byla příjemná změna, mít na lodi ženu. I když se říkalo, že ženská na palubě nosí smůlu.
Princ se do ní hned zamiloval, a protože jí musel nějak říkat, vymyslel jméno Kudrlinka, podle jejich vlasů.
Jednoho dne hrál se svým důstojníkem karetní hru zvanou poker.
Vždy vyhrával, protože urození z království zvaném Asarod, měli tuto hru v oblibě a znali všelijaké triky, jak vyhrávat.
Kudrlinka hru pozorně sledovala a princ ji požádal, jestli by si s nimi nezkusila zahrát.
Hráli dlouho.
Sluhové jim u toho naservírovali čaj, který jim ale vychladl, jak hra byla dlouhá.
Bylo to velmi napínavé.
Kudrlince se podařilo vyhrát.
Princ tomu nedokázal uvěřit a přemýšlel, jestli dívka nepochází z královského rodu.
Pokud ano, hned by jí si vzal.
Jenže už byl zaslíben jiné.
Princezně Veronice, kterou ani neznal.
Zbytek cesty, kterou se plavili po moři byl princ nešťastný.
Za pár dní dorazí na pevninu a on bude muset převzít korunu a s ní i královské povinnosti.
Kudrlinka se mu všemožně snažila zpravit náladu, ale nedařilo se. Dokonce mu zahrála na dřevěný nástroj se strunami, podobný dnešní kytaře.
Nastal den, kdy loď připlula k pevnině.
Princ o Kudrlinku nechtěl přijít a tak ji požádal, aby zůstala s ním v paláci.
Dívka neměla kam jít a tak souhlasila.
Princ Filip chtěl Kudrlinku představit rodičům, ale ti ho překvapili tím, že s nimi již čekala jeho budoucí královna.
Princezna Veronika, která ale skrývala své vlasy pod parukou.
Co ale nikdo nečekal, že Kudrlinka bude vypadat úplně stejně jako Anastázie. Jediné co je nyní rozlišovalo byly vlasy.
Jakmile Kudrlinka princeznu spatřila, vykřikla.
Všichni se na ní podívali.
"Já... já si asi vzpomínám. Pamatuju si, že jsem pila nějaký nápoj a pak se probudila na loďce na moři. Bylo mi zle a měla jsem velkou žízeň a pak -"
Přerušila jí princezna Veronika.
"Copak je tohle důležité? Procestovala jsem velkou dálku princi a těšila jsem se, až tě konečně poznám a -"
"To já jsem Veronika! Já jsem princezna! Vzpomínám si! Byla jsi moje služebná, ale pro mě jako má sestra! Osud nám nedovolil být obě princeznami. Záviděla si mi! Musela si mi dát něco do pití, abych zapomněla!
"Taková drzost! Jak se jen opovažuješ?" Křičela princezna a vlepila Kudrlince za její slova facku.
"Tak dost! Vím, o tom, že se ve Veroničině království narodili dvě neobyčejné stejné dívky, každé, ale z jiného lůna. Abychom zjistili, která z vás je pravá princezna, zahrajete si s králem poker. Jistě to nebude žádným problémem. Princezny a princové tuto hru hrají již od malička." Řekla královna.
A bylo rozhodnuto!
Princ Filip se už dopředu usmíval, protože moc dobře věděl, kdo ho na jeho cestě lodí v pokeru porazil a že Kudrlinka je pravá princezna.
A měl pravdu.
Bývalá služebná co se podvodem vydávala za princeznu prohrála a přiznala se, že jednoho dne otrávila princeznino pití bylinkami, po kterých se ztrácí paměť.
Král s královnou ji udělili stejný trest, jaký ona vymyslela s nápojem.
A princ Filip a pravá princezna Veronika se vzali, ale princ už jí stejně nikdy neřekl jinak než Kudrlinka.

---

Omlouvám se za trochu delší odmlku, pomalu bych chtěla zase začít psát, aby vaše žádosti byly pomalu splněné

skleník, lék, chleba, lívanec

Tvoje příběhy se mi líbí. Rád bych příběh pro bratra:
pantofel, Fanda, bordel, měsíc, mikuláš
a pro taťku:
saturn, kůň, auxin (rostliný hormon), sestra, almandin (minerál, druh granátu)
a pro maminku:
konvice, muchomůrka, zajíc, maršmeloun, rum
Když jsou ty Vánoce.

afrika, portál, draci, elfové, yetti (název Největší let)

Vánoce, Nový rok, dárky, ohňostroj a dort

Sovička12 Vánoce strom koleda kapr

Sníh, zmrzlina, kaktus, fialky, florbal

banka, bank, banán, babička, brýle

Vanoce,3 sestry,strom,ozdoby,sen

Tak já zase časem něco napíšu

Šeltie, dárek, mamka, dort, focení

Stavitelství, balet, focení, radon, dozér

honzot: Děkuju moc! Jsem ráda, že to další osůbka čte

Brzy napíšu další příběh

To poslední bylo napínavý

okurka, nůž, hřiště, magnet, banán

Koho si vyberu dalšího? Chmmmm?

Příběh pro: vitekot
Slova: ctnost, knihovna, síla, specifikum, sláva
Název: Město Tawean

Jako každou noc se po městě zvaném Tawean tiše pohybovali královští hlídači zvaní: „Stopaři“ a dohlíželi na to, aby tam bylo úplné ticho.
Ve městě vládl mocný čaroděj jménem Lewan, který město Tawean stvořil. Jediné co nesnášel, aby v noci někdo rušil jeho špatný spánek a tak stvořil tři hlídače. Každý z nich měl specifikum v podobě schopností. První z nich se jmenoval Hlesius a měl schopnost ovládat druhé a číst jejich myšlenky.
Druhý, se jmenoval Oran a uměl pohnout s každou věcí, nehledě na těžkost. Měl velkou sílu.
No a poslední, Valsen uměl ovládat oheň.
Ti tři dokázali, kromě svých schopností, ještě vytvořit něco jako své kopie pro případ nouze. Kopie vypadali úplně stejně jako hlídači, podle toho, kdo je z těch tří hlídačů vyvolá. Neovládali žádnou schopnost, sloužili pouze jako armáda v případě potřeby. Panovník Lewan věděl o každém jejich kroku a aby panoval naprostý klid v noci udělil každému stopaři ještě schopnost slyšet sebemenší zvuk na míle daleko a žádná budova či zeď jim v tom nezabránila.
Jak tak tiše tu noc pochodovali po městě, zaslechli dívčí hlas, který se ozýval z malého, prostého domku, nejblíže u jezera.
Během chvíle se ocitli na místě, otevřeli prudce dveře a rozhlédli se.
Spatřili stařenu a spící dívku.
„Neopouštěj mě prosím! Vezmi mě s sebou!“ Vykřikla z ničeho nic ta dívka, jejíž hlas právě před chvíli slyšeli.
Stopaři se zachvěli.
Nebylo to tím, že dívka cosi křičela - mohl se jí zdát obyčejný sen - ale protože rozeznali neznámou magii se kterou se nesla podivná slova: „Brzy se setkáme, neboj má milá. Již brzy...“
Po chvíli slova odezněla a divná magie s ní a dívka nic dalšího neřekla.
První se vzpamatoval Hlesius, zamračil se - což nevěstilo nic dobrého - odstrčil stařenu, která se snažila dívku ochránit, přistoupil k dívce a položil ruku na její obličej.
„Au!“ Vykřikl a stáhl ruku zpět.
„Vždyť celá hoří! V tomto stavu jí nedokážu číst myšlenky.“ Oznámil svým společníkům a mnul si popálenou pravou ruku.
Oran se zatvářil vážně a něco zašeptal Valsenovi a on na to přikývl.
Společně zamumlali nějaká slova, jednou se otočili a luskli prsty.
Objevili se u nich kopie Stopařů, kteří byli k nerozeznání od těch pravých, až stařena z šoku zalapala po dechu.
„Odveďte jí!“ Rozkázal Oran. a ukázal na spící dívku. Kopie Orana a Valsena ihned poslechli.
Vytáhli nebohou dívku ven z postele - která se neprobudila, protože tvrdě spala - s cílem odvést ji, jenže cestu jím zkřížila stařena, která se postavila před dveře.
„Uhni!“ Vykřikla kopie Valsena.
„Ne!“ Tvrdě si stála za svým rozhodnutím stařena.
Druhý Oran odstrčil prudce stařenu zpátky do chalupy, tak, že nebohá stařena dopadla tvrdě na zem. Bouchla se přitom o roh postele do hlavy a ztratila vědomí.
„Jdeme!“ Přikázal Hlesius, který využil situace a ostatní s tím souhlasili.
Stařena se najednou probrala a když viděla, že ji odvádí její jediné štěstí, zvedla se a chtěla vyběhnout ze dveří, aby je zastavila, jenže ty se před ní zavřely. Stejně jako okna, neboť Oran právě vyřknul kouzlo, čímž způsobil, že jí zablokoval všechny únikové cesty.
Stařena se snažila utéct, ale marně.
A tak se ještě o něco pokusila.
„Nechte jí! To je moje chyba! Ona za nic nemůže! Pusťte jí!“ Křičela a bouchala do dveří.
Odpovědí se jí dostal jen smích Stopařů a tato věta, která ji vyrazila dech a s ní i veškerá naděje.
„To je dobře babko jedna shnilá, alespoň teď máme o další důvod navíc... tě zabít!“
Stařena padla na kolena a neměla ani sílu brečet.
Hlesius přistoupil ke dveřím a namaloval na ně černý kříž a řekl: „Nechť tvá duše odpočívá v pokoji, tak jako všichni co zhřešili.“
Pak od dveří odstoupil a nechal prostor Valsenovi, který už se nemohl dočkat. Natáhl ruce směrem k chalupě a zamumlal nesnesitelná slova. Z jeho rukou vyšlehla červená záře a budova před nimi vzplála.
„Na hrad za králem Lewanem! Zdrželi jsme se zde už moc dlouho! Tohle ho bude zajímat!“ Řekl Hlesius a všichni s ním souhlasili. Ignorovali volání a jekot stařeny, místo toho si užívali tichý brekot dětí žen a strach mužů o ně.
Když tam dorazili, nedočkali se vlivného přijetí.
„Kdo se mě to opovažuje vyrušit?! Doufám, že k tomu máte patřičný důvod! Víte, že si potrpím, aby bylo v noci naprosté ticho!“ Rozzlobeně křičel král Lewan, kterého vyrušili ze spánku. Lewan v županu naštvaně přecházel knihovnou.
„Račte odpustit vaše nejmilejší...“
„Zkrať to! Nehodlám ztrácet čas!“ Přerušil Hlesiuse Lewan.
„Jistě!“ řekl Hlesius a uklonil se. „Tato dívka, se opovážila porušit váš zákon pane.“ Odpověděl a ukázal na dívku, kterou Kopie zanechali spící na stole a po splnění úkolu, pro který byli stvořeni, zmizeli.
„Co je mi po nějaké dívce? Chcete mě snad otravovat takovou banalitou, co dokážete vyřešit sami? Neobdařil jsem Vás schopnostmi jen tak a ...“
„Kde jsi můj milovaný?“ Přerušila slova krále dívka, kterou za ním přinesli. Mluvila opět ze spaní.
„Není to obyčejná dívka - „ Chtěl začít s vysvětlováním Hlesius.
„Idiote, to vidím sám! Zmizte! Chci být s ní sám! Uvidíme, jak vydrží naše neznámá trest za porušení zákonů od svého krále!“
Stopaři se zasmáli, protože nejen oni si libovali v trestání, byť jen za maličkost. Co dělal král Lewan nebo prožíval, oni cítili také.
Uklonili se mu a zmizeli.
Lewan přešel k dívce.
Měla prostou noční košili, kterou z velké části překrývali její černé, dlouhé vlasy.
„Neopouštěj mě! Slyšíš, vrať se!“
Probudila se a zmateně se rozhlížela.
Když spatřila krále, vyskočila a uklonila se mu.
Krátká noční košile jí odhalila špinavé bosé nohy.
Lewan jí pozoroval. Vyvolávala u něho zvláštní pocit, nějaký... dost známý.
„Jsi na mém zámku.“ Promluvil k ní pomalu a hrubým hlasem.
Najednou se chytil za srdce, protože stařena v hořícím domě z posledních sil než umřela zakřičela: „Proklínám tě Lewane!“
Dívka k němu přispěchala s otázkami, zdali je v pořádku a dotknula se jeho ruky.
Lewan však místo odpovědi dívku silně uhodil do tváře.
„Jak se opovažuješ na mě sahat?!“
Odpovědi se nedočkal, protože ho vyrušili jeho služebníci, kteří cítili stejnou bolest u srdce jako Lewan.
„Jsi zlý a krutý! Zabil si mi babičku!“ Ozvala se najednou dívka.
Lewan odtrhnul pohled od svých hlídačů, chtěl něco říct, ale nedokázal to.
Nejen, že se divil, jak ví co se událo, když dívka spala, ale hlavně hleděl na její břicho, které před chvíli nebylo tak vypoulené.
„Ale... to není možné! Jak?!“ Přistoupil k ní a stisknul jí pevně za její ruku.
„Nejsi jediný, kdo to dokáže!“
„To nejde! To já rozhoduju o životě a smrti! Ke mně si lidé chodí s prosbami, aby mohli mít díky mému vzácnému kouzlu po dotyku jejich břicha dítě! Nemůžeš být těhotná! Kdo to ještě umí?!“ Třásl s ní a v obličeji měl výraz zděšení.
Dívka se zasmála.
„Wartan, tvůj bratr, copak si na něj zapomněl? Slíbil ti, že ti že se jednou vrátí a pomstí se za to, že ses vysmíval jeho ctnosti a zneužil ho, abys získal slávu a měl tohle město.
Lewan zalapal po dechu. Myslel, že je jeho bratr dávno mrtvý.
V místnosti se najednou otevřelo okno, kterým se začala valit voda.
Lewan pustil dívku a ustupoval před vodou.
Sotva se voda dotknula dívky, tak zmizela.
Na jejím místě se ale objevilo něco jiného.
Malé, křičící novorozeně se vzkazem.
„Jmenuje se Sofie a je to tvá dcera. Zemřeli ona, zemřeš s ní...“
Lewan se zhrozil a v myšlenkách zabloudil na den, kdy poznal jednu dívku. Teď mu to došlo. Ta dívka z té chatrče vypadala přesně jako jeho první láska, ale aby nebyl slaboch, tehdy se jí zbavil. Chtěl, aby se ho poddaní báli a ukázat, že jako vládce dokáže být jenom on sám a láska je slabost. Vzpomněl si, že jí utopil. To ale netušil, že je těhotná. Navíc, jeho bratr uměl taky čarovat. Ovládal vodu...

Začínám litovat, že jsem to zase odemkla (vtip)

Zmrzlina,telefon,bazén,člověk,Alík

Chm... Měla bych něco už zase napsat...

Draci, stroj, jeskyně, lidé, zlost.

Promiň, všimla jsem si že v záhlaví má u mě severus, místo severusa (holka).

Rozhodla jsem se jí zase odemknout...
A ráda bych brzy něco zase napsala
Myslím, že nová slova ze žádostí by mě mohla zase nakopnout psát

BOHUŽEL POZASTAVUJU ŽÁDOSTI O PŘÍBĚHY DO ODVOLÁNÍ, JE JICH OPRAVDU HODNĚ.

Noviny, obrázek, pejsek, kočka, starost

Ahoj když jsem si psala poprvé tak jsem jen něco placka a ani nevěděla co vlastně chci, mohla by jsi mi to prosím opravit na: Víla, Ema, Sen, BFF, tábor

tdm: A víš, že mě to taky napadlo? Ale chudák redakce, nevěděla by kam dřív skočit... a snažím se pro vás psát recenze na knížky z katalogu, ať víte co si můžete objednat, což je taky občas důvod, proč všechno nestíhám ale mohla bych dopsat tu Fatanii...

to bys rovnou mohla pro nás psát alíkoviny.

Severusa, bouřka, kocour, krev, nemocnice

ctnost,knihovna, síla, specifikum, sláva