pěkné češtináří

Určitě dobře. Stačí si říct básničku:

Hy, chy, ky, ry, dy, ty, ny,
tam se píše tvrdé Y.
Ži, ši, či, ři, ci, ji, di, ti, ni,
tam se všude píše měkké I.

Jenomže problém je, že ono se to měkké a tvrdé dá i prohodit, a přitom to pořád bude mít stejný rytmus a pořád se to bude stejně rýmovat.

Jakousi písničku o tom zpívala dokonce i Dáda Patrasová. Vyšla na kazetě Školička s Dádou. Na internetu ji bohužel nemůžu nikde najít. Součástí textu písně bylo dokonce takové drobné „cvičení“, útržky z něj si pamatuji dodnes:

Žíhaná žížala žije
a šilhavé šídlo šije,
čiperný čížek je stále čilý,
skřivan je ve skříni rozmařilý.
...
Dítě se podivným divům diví,
titěrný čertík je všeho chtivý
a nikdy nic nikde není
takové, jak v téhle písničce.
...
Hyena hýká, a teď hyne,
tchýně se chystá do kuchyně.
...
Dýně se v dýmu nadýmá,
k tympánu tykev noty má,
Nymburk je na hony vzdálený,
alespoň v téhle písničce.

Ahoj, dlouho jsem tu nebyla.
A co právě probíráne? No abecedu už druháčci zvládají, nyní řešíme slova mnohoznačná, nadřazená - podřazená - souřadná, slova souznačná a citově zabarvená.
Jsem zvědavá, jak ti moji drobci zvládnou tvrdé a měkké slouhlásky.

mě taky

To je skvělé, Veverko .

český jazyk mě baví

Děkuji za reakci, potěšila a byla přínosná .

To s tou vyjadřovací rozvláčností máme naprosto stejné . Taky občas píšu, píšu, píšu... A potom koukám, co mi z toho vzniklo za román.

Ale jak píšu i na své vizitce: Mám radši výstižnost než stručnost. Raději se vyjádřím trochu obsáhleji, než neúplně.

Češtináři, tvé vyjádření mě zaujalo. Pokusím se vyjádřit se nazpět.

1. Ano. Státní maturita opravovaná externě má tento problém a je nutné ho nějak řešit (třeba nechat slohovky opravovat učitele, který mě učil čtyři roky a opraví mě pozorně, a ne dát mou práci někomu, kdo si přečte první tři věty, řekne, že to není úvaha a já mám 0 bodů – na tomto místě bych rád uvedl, že si nesnažím nijak přihřívat vlastní polívčičku, protože ze slohovky jsem měl 100 %, ale štve mě to kvůli ostatním, kteří za ty čtyři roky třeba nepochopili, že nemají psát „skutečně dobrou“ práci ale „tabulkově dobrou“ práci). Ale ústní část maturity jsem si docela užil, přestože definice (bod 3) mě štvaly (více v bodě 3).
2. Souhlasím. Problém však vidím i v tom, že jsou upřednostňováni určití autoři před jinými, často významnými (R. Kipling, A. Christie, J. R. R. Tolkien, J. Verne a další velká jména). Ne proto, že bych je měl rád (mám), ale myslím, že mají své místo v dějinách literatury. Obecně ale asi záleží na učiteli. Pokud máte učitele, který nemá rád určitý styl, asi se jména toho stylu nedozvíte (například tzv. „braková literatura“, tedy sci-fi, fantasy, detektivka – zkrátka to, co se nejvíc prodává a čte, se nejmíň učí). Na druhou stranu, díky hodinám literatury jsem se dostal třeba k absurdnímu dramatu, které teď miluji, takže je to dvousečné. Jen by se prostě měl dělat větší záběr, když už je to všeobecné vzdělání, ne drtivou část hodin věnovat tzv. „psychologickým románům“ a o dalších žánrech si sotva říct, že taky existují.
3. No, bohužel se postupuje tím špatným směrem. Takže umím (uměl jsem) definici anakolutu, ale vůbec k ničemu mi to není. Jenom to umím pojmenovat. Stejně když čteš knížku (což je tak asi nejvyšší podoba literatury, ke které se běžný smrtelník dostane), taky si spíš řekneš „Jé, to je ale pěkný příběh!“ než „Jé, to je ale pěkná personifikace!“. Ono jak se říká, ‚čím víc se h...o maže, tím víc smrdí’ a podobně ‚čím víc básničku pitváš, tím míň vnímáš její krásu‘. Když člověk pije vodu, nepotřebuje vědět, že je každá molekula složená z jednoho kyslíku a dvou vodíků, které svírají úhel 104,45°. Od toho máme odborníky na chemii a stejně je to i s češtinou.
4. Autora nechci upozadit, právě mi přijde, že se často právě tímhle upozaďuje (pěkně to napsal třeba E. A. Poe – Nikdy se nesázej s čertem o hlavu; ten úvod docela sedí na můj názor). Často by se asi autor divil, kdyby se dozvěděl, jaké že myšlenky jsou v jeho díle obsaženy!
5. No, dost najdou se i špatní překladatelé (např. u anglicky píšících autorů můžu posoudit; konkrétně třeba The Raven v překladu různých lidí, nejvíc mě dožral V. Nezval, kterého jsme měli k maturitě, takže jsem byl připraven jazykově a myšlenkově rozebírat původní anglický text namísto pokrouceného překladu). Líbila se mi jedna poznámka (už ani nevím, kdo ji řekl), že číst si překlad je jako dívat se na tapisérii z druhé strany. Pak je problém třeba u různých symbolů, kde se vytváří „co tím chtěl autor říci“ kupříkladu na základě barvy; celá třída pak přemýšlí, co asi může znamenat modrý závěs a když po hodině nahlédneš do originálu, zjistíš, že milý závěs je ve skutečnosti fialový!
6. Já chápu, že to má svůj jazykový význam, ale nechápu, proč se třeba děti na základce musí učit rozbory slov (takové to „kořen slova“ a „slovotvorný základ“), když sotva vědí, kde se píše jaké íčko/ýčko. Drtivá většina z nich to stejně zapomene po nejbližší písemce, a pak se to učí až k přijímačkám na střední, po kterých to zase vesele zapomenou.

Nevím, odradil mě den otevřených dveří (konkrétně FF UK), kde jsem si po prezentaci oboru řekl, že fakt nechci strávit dalších pět let tím, co mě na SŠ nejvíc nebavilo. Ale třeba jen chtěli odradit ten velký převis, kdo ví...
Každopádně, teď na Matfyzu jsem spokojen jako nikdy předtím! (...a místo definice epitetonu se učím definici limity posloupnosti. )

PS. Původně jsem chtěl napsat v odpověď asi tak pět šest vět, ale já jak jednou začnu psát, tak nevím kdy přestat...

Klobásko, jelikož mě tvůj příspěvek velmi zaujal, pokusím se vyjádřit k jednotlivým bodům:

1. Souhlasím, totéž nebavilo i mě a dodnes v tom nevidím příliš smyslu. Největší průšvih je to u státních maturit, kde se může stát, že kdejaký nadaný student neprojde jen proto, že si hodnotitel usmyslí, že místo úvahy, kterou měl psát, odevzdal fejeton. A výsledkem je 0 bodů za nedodržení pravidel útvaru.
2. Ano, biflování literatury způsobem „přiřaďte knížka-autor“ je zlo. Myslím, že učiva je často zbytečně moc, mnohdy bych byl pro to, aby byl kánon raději trochu „osekán“, zato by však jednotlivým autorům mohlo být věnováno víc prostoru. Takhle jsou totiž získané znalosti hrozně povrchní a vůbec se nedivím, že spoustu žáků pak učivo nebaví a nevidí v něm smysl.
3. Ono zas hodně záleží na tom, jakým způsobem se to vyučuje. Často se bohužel postupuje způsobem: „Nabiflujte se, co je anakolut a potom řekněte, kde to v tom textu vidíte.“ To je postup tak trochu od kuřete k vejci. Ty termíny totiž nevznikly proto, abychom je mohli na něco aplikovat, ale proto, abychom jimi mohli pojmenovat určité zvláštnosti, kterých si při pozorném čtení v textu všimneme. Nikoho by asi nebavil přírodopis, kdyby v něm dostal úkol: „Naučte se, jak vypadá zajíc, a potom se podívejte na tenhle obrázek plný různých zvířat a řekněte, kde je na něm zajíc.“ Je to nelogický, bohužel obtížně vymýtitelný přístup. Je neužitečné umět hledat na obrázku zajíce, to však neznamená, že není dobré vědět, že to hnědé rychlé lesní zvíře s velkýma dlouhýma ušima se jmenuje zajíc, jelikož to usnadňuje vyjadřování.
4. Rozebírání „co tím chtěl autor říci“ je dávno překonaný přístup a je nepochopitelné, že se na školách stále aplikuje. Kdyby ses byl rozhodl češtinu studovat, zjsitil bys, že obrat pozornosti literárního zkoumání od autora ke čtenáři je už několik desítek let starou záležitostí. Na druhou stranu však autora nelze upozadit zcela, nedá se říct (ač se občas podobné názory objevují), že by nebyl důležitý. Každopádně je ale hloupost považovat nějaký konkrétní výklad díla za „správný“.
5. Ano, to je trochu hloupost, na druhou stranu jednak nelze žáky nutit, aby se kvůli jazykovému rozboru děl fracouzských lart-pour-lartistických autorů učili francouzsky. Existují také dobré a špatné překlady a dobrý překladatel se snaží jazykové zvláštnosti původního díla zachovat či ekvivalentně „přetavit“ do češtiny v co největší možné míře. Neznamená to tedy většinou, že by se ztrácely zcela.
6. Této věci jsem také na střední škole nebyl schopen přiznat žádný význam, postupem času jsem si ale uvědomil, že existuje, jen nemusí být každému zřetelný. Rozbory souvětí mají i praktický význam, jelikož pomáhají s pravopisem: Umíme-li správně určit větu, dokážeme se i správně rozhodnout, zda a případně kam napsat čárku. Větné a slovní rozbory obecně nám pak pomáhají zkoumat logickou strukturu našeho vyjadřování, přivádějí nás k abstraktnějšímu uvažování o jazyce jako komunikačním prostředku. Těžko ale říct, jak moc je toto vysvětlitelné žákům na základní nebo i na střední škole, ještě jsem o tom nepřemýšlel.

Možná je škoda, že jsi češtinu nešel studovat, protože vysokoškolský přístup k češtině a literatuře má s tím středoškolským pramálo společného.

Na češtině mě nebavilo hned několik věcí:
¤ Psaní slohů podle tabulek bez nutnosti (a možnosti) jakkoli se kreativně projevit.
¤ Učení se knížek autorů jen proto, abychom uměli přiřadit Knížka–Autor, navíc bez připomenutí skutečně dobrých a významných autorů (jen proto, že nebyli v seznamu literatury).
¤ Anafora, anakolut, epizeuxis, zeugma a další termíny, které člověk k reálnému používání češtiny nepotřebuje a učí se je jen proto, aby se je učil.
¤ Rozebírání „co tím chtěl autor říci“, přestože v každém díle vidí každý čtenář jiné myšlenky.
¤ Rozebírání jazyka děl zahraničních autorů podle českého překladu.
¤ Větné a slovní rozbory. Další věc, co člověk potřebuje jen pro přijímačky/maturitu.

Jinak mám český jazyk rád! Rád ho používám v psané i mluvené formě a líbí se mi jeho barvitost, mnohoznačnost a výjimečnost (asi protože je to můj rodný jazyk). Jen zkrátka jeho výuka má své mouchy...

PS. I přes to všechno jsem vždy z češtiny vytřískal na vysvědčení jedničku. Studovat dál jsem ji ale nešel, ačkoli mi to bylo doporučováno. Nechtěl jsem strávit svůj drahocenný čas na něčem, co mě nebaví (nemyslím na jazyku, ale na způsobu, jakým se učí, a na tom, co se tam učí).

Na češtině mě nebavilo hned několik věcí:
¤ Psaní slohů podle tabulek bez nutnosti (a možnosti) jakkoli se kreativně projevit.

Tereza136: Tak to máte skvělou učitelku. Individuální přístup je pro učitele jistě náročný, ale žákovi hodně pomůže.
Mě naopak sloh zase až tak moc nebavil. Na základní škole ještě ano, ale na té střední už ne. A to vůbec ne proto, že bych neměl v oblibě psaní. Naopak - psal jsem vždycky moc rád, ovšem jen málokdy se mi líbilo zadání.

To s tou třídou dobře znám :D

Mě baví jen sloh, občas literatura, ale mluvnici moc nemusím. Možná je to však tím, že moje třída dělá primitivní cvičení půl hodiny a já pak nemám co dělat. :D
Jsem celkem ráda, že nám učitelka zadala individuální přípravu na přijímačky ve formě každodenního procvičování námi zvolených cvičení, které následně opraví, ale neoznámkuje, jen nám je individuálně vysvětlí. :D

A hele, Smejky se vrátil! :/

Naposledy jsme ce škole brali toretické základy české syntaxe a analytická závislostní syntax.

Myslim, že tohle brala Mari s dětmi tak ve prvním ročníku. A jinak se to učí tak ve druhém.

Teď v češtině opakujeme příslovečné určení a tak.

Chtělo by to tuhle nástěnku zase trochu probudit.
Mari1, jsi tu někde? Co a se kterou třídou právě probíráte?

Zboznuju cestinu a na zakladce jsem mela nejradsi diktaty

Čeština je taky můj oblíbenej předmět

Čeština je taky můj oblíbenej předmět

To je skvělé, SVETLO.

Čeština patří do mých oblíbených předmětů

Je to pěkná hříčka, ale správná odpověď je, že ani jedno, protože je věta chybně zkonstruovaná. Slova nejdou hodit na jednu hromadu jen proto, že stejně znějí. Je to podobné, jako se ptát:
„Let v zimě jsme přežili, akorát na křídlech vznikal led. Oba le_y byly studené. D nebo T?“

Hádanka:
U jezírka seděl výr a v jezírku se udělal vodní vír.
Vyfotila jsem oba v_ry.
Í nebo Ý?

Miluji český jazyk........

Čeština je jeden z mých nejoblíbenějších předmětů hlavně kvůli tomu, že z ní mám dobré známky

Čeština je dobrá, ale nemám rád sloh.

baví mně