Rozhodla jsem se, že se trochu víc rozepisu o mém trápení.

S přítelem jsem byla 3 roky a měla jsem v plánu, že se k němu, až udělám maturitu, přestěhuji. Měla jsem to vše naplánované, že budeme mít kapelu, že budu pracovat v jednom obchůdku... že budeme chodit často na procházky, bydlí v hezkém městě. Že spolu pojedeme někam do wellnessu... byl na mě hodný až do teď. Všechny plány se mi zhroutily. To, co mi udělal, se prostě neodpuští. Moc jsem ho milovala, ale jak je vidět, on se mnou jen chce manipulovat. Nevím, nechápu, kde se to vzalo. Je to pro mě těžké, zvlášť když jsem přecitlivělá (na ZŠ jsem byla šikanováná, beru 7 a půl roku antidepresiva, kvůli tomu, že se u mě rozvinula úzkostná porucha, sebepoškozovala jsem se, bylo to hrozný). Říkám si, že vše ma svůj smysl a budu se snažit jít dál... I když je to tak těžké. Že dne na den se všechny vaše plány zhroutí. Tak moc jsem se těšila. Říkám si, že pokud by se to nestalo, mohli bychom si už za půl roku žít v klidu (a možná i lépe - u něj se mi líbí více, než tam, kde bydlím)... Nicméně pořád chci mít kapelu, najdu si nějakou práci, která mě snad bude bavit, bavilo by mě dělat nehty, budu s mým milovaným Urmánkem. Bůh mě drží nad vodou. Bude to těžké, ale snad to zvládnu...

Já mám taky „vzpomínky", beru to ale z pozitivního hlediska. Všechna ta bolest mi dala motivaci začít se sebou něco dělat. Jsem děsně línej člověk, a tak mám tendenci se na všechno vykašlat a jít čumět na Netflix. No a na tuto lenost právě ty vzpomínky pomáhají. Ve zkratce mi dala bolest sílu.

DžungaráčekChlupáček: tak drzim palce at to dobre dopadne...

Do tyhle nastenky jsem chtela uz dlouho napsat (neco normalniho...). Je az desivy, co umi vzpominky. Kdyz si zalistujete dal v tyhle nastence, tak proste... Tam zacalo neco neprijemnyho. A dotahlo se to az do bodu, kdy jsem na sraze zamavala jedny holce kdyz odchazela a hrnuly se mi slzy do oci, protoze... Vzpominka na nehezky obdobi...
Spousta veci s nama zustane dlouho. Strasne dlouho. I ja obcas premyslim jestli ma cenu cekat na nevim co, proste nez se to zlepsi, vztek vychladne, bolest pomine... Nekdy ani stoprocentne ne. Mozna ani na devadesat procent. Ale... Az tim jakz takz prejdete, tak diky ty bolesti pochopite nekoho, koho taky neco tak strasne boli... I kdyz sama mam casto pocit, se to uz za to nestoji, kolikrat jsem nekoho pochopila kvuli tomu, ze vim jaky to je. Jaky presne to je. A co zhruba potrebuje slyset... Ma to cenu.

Je to těžké...

Teď jsem se pohádala s přítelem a vypadá to, že se asi rozejdeme. Byl na mě dost hnusný...

Asi to sem úplně nepatří, ale teď si čtu staré záznamy z klubovny a starou poštu s jedním uživatelem (nebudu říkat jméno, protože jsem si skoro jistý, že si tohle bude číst :D) a je mi smutno. Nevím, prostě většinou když se dostanu do podobného rozpoložení, tak je mi smutno. Přitom si to ale chci číst, jsem divnej haha

Říkám si, jak blízko jsem byl k tomu, že tu osobu ztratím, nebo se tam vytvoří nějaká zeď. Asi se to nestalo, nebo doufám :D
Obecně několik lidí jsem tu už ztratil a zrovna ztráta tamté osoby by mne mrzela hodně a dlouho.
Njn, stává se. Asi bych neměl číst staré konverzace...

Mají dost nudný život, když mají potřebu dělat takové věci. Nic si z toho nedělej. Já mám zase jizbu uprostřed čela. Zůstala mi po neštovicích. Důležité je, jaký je člověk uvnitř a ne navenek. I o mně se říkalo spoustu podobných věcí. Ale takové přezdívky vymýšlí lidé s opravdu nudnými životy.

Já mám jizvu na čele z tělocviku, jedna holka se naštvala, že jsem jí řekla, že se při basketbalu nemá chodit s míčem a ona mě svýma dlouhýma nalakovanýma nehta poškrábala. Od té chvíle mi říkají Krvavá Mary.

Oběma děkuji za rady a snahu pomoct. To, že je venku hnusně může být důvodem, ale spíš je to tím, že mi někdo chybí. On sám zeď má těžké období a ja nevím, jak mu mam pomoct, protože me těmi problémy prý nechce zatěžovat.

A mobil mi spíš pomáhá, protože časem propluju, ani nevím jak. Zárubeň pak jsem na nervy z toho, že nestíhám věci, co mě nebaví a proto je odkládám. A shodou okolností jsou to všechno věci do školy... Která mě nebaví, protože to nikdy dělat nebudu.

Rapo: já chodím cvičit (mě to pomáha proto, že vždycky myslím na to co jsem si udělala než na smutek), snažím se dělat co mě baví. Můj osobní poznatek je, že mi pomáhá vypnutí telefonu, počítače notebooku… chvíli být pryč z toho kyber světa.

Rapo: Je to dost těžké, ale zkus třeba zavzpomínat na některé hezké věci. Sepiš si 5 věcí, za které jsi nějak vděčná každý den.
Já třeba poslední dobou jsem vděčný i za střechu nad hlavou, nebo dobré jídlo, když vidím co se děje jinde pár kilometrů na východ od nás. Fělám to každý den, že se snažím zavzpomínat na 5 dobrých věcí.
Jinak podzim a předjaří je období, kdy nám sluníčko moc nehřeje a to taky přispívá k depresím.
Nechci si dělat reklamu na článek, ale možná by to přece jen mohlo pro tohle chmurné počasí někoho inspirovat, co podniknout... proto jsem to vlastně psal, že i já často těmihle stavy trpím a tak je to nějak dárek pro všechny podobně prožívající podzim a chmurnou zimu bez sněhu, nebo předjaří a tak...
Co s tím (otravným) podzimem?
A tady něco pro povzbuzení:

Tomu se chci vyhýbat opravdu velikým obloukem...

Rapo nedoporučuji ale mě pomaha když se řežu

Prosim poraďte mi, co děláte, když je vám smutno až možná depresivně, abyste se přes tímhle „stavem" ubránili?

No... Tedy zase jsem v téhle nástěnce. ani jsem si nevšiml že tu je zase tolik aktivity. No jinak zase mám k tomuhle tématu co říct takže tady to máte:
Mno, kde bych začal. Řekl bych že dnešní sociální média nás hodně ovlivňují. Snaží se vyvolat emoce, ať už dobré nebo špatné. Ono bych řekl že důvod, proč jsou sociální sítě od 13 by mohl být i ten, že prostě na ně není ani člověk dřív připraven... Dneska máte každý druhý... No teda asi spíš skoro každé dítě je s instagramem, tiktokem, YouTubem, Facebookem(ten už není tolik relevantní ale to teď není důležité). Pointa je, že dečka, nebo už i teda ty puberťáci tady mají přístup k těmhle všem věcem a většinou i vybudovanou závislost. Teď si musíme něco vyjasnit. Já nejsem žádnej rodič co si tu jde vyříkat jak jsou dečka úplně zblbli technologií bla bla. Já jsem jen obyčejnej 14 letej týpek, co už podobné případy zažil. A abych se vrátil k tématu. Řekl bych že přístup k těmhle všem fotkám, informacím může být pro někoho trochu moc na zpracování, nebo jak to vysvětlit. Teďka přijdou některé moje... názory. Tak prosím mě neukřižujte. Podle toho co jsem už několikrát četl na internetu i viděl tak bych řekl že jsme generace s největším počtem puberťáku kteří mají deprese... Ale nejen to... Ale i tím že je rekord těch co se berou jako lgbt, nebo že chcou být jiné pohlaví. A teďka, já nejsem žádnej protestant proti lgbt, nebo změny pohlaví. Ale prostě, to že každý druhý je najednou jiné pohlaví nebo má jinou orientaci... Prostě jako už mě přijde že některé lidi se zkrátka jen inspirovali. Prostě jde vidět jak sociální sítě začali manipulovat některé lidi, kteří by jinak vůbec o změně pohlaví nebo něco takového ani nepomýšleli, aby se najednou identifikovali jako žena, nebo prostě něco jiného. Přijde mi to tak... Divné. A abych furt jen nemlel o mém názoru, tak vám dám něco ze života. Když byl lockdown a prostě covid byl úplně nahoře. Tak jsem taky začal sledovat sociální sítě. A můžete odhadnout výsledek? Sice tedy jsem nezměnil orientaci nebo nic takového, ale postupně jsem začal být víc a víc smutný. Po večerech jsem scroloval instagramem, všude takový ty texty typu: Svět je jedna velká bolest :D (bez toho smajla :D) postupně jsem došel do deprese, pak to došlo dál(nebudu to rozebírat do detailu;D), ale pointa je, že používání sociálních sítí mě úplně zblblo. Až jednou jsem si řekl konec. Dal jsem všechny sítě pryč. A víte co? Líp jsem se nikdy necítil. Mám čas na moje koníčky, učení a celkově sebe. Samozřejmě že to na mě nechalo rány, ale většina už je v pohodě. Ono já vlastně stejně nevím co jsem tam dělal.... Scroloval náhodné obrázky a komentoval... Potom jsme neměl čas na ostatní věci. Takže doporučuju si zkusit žít bez sociálních sítí. Za prvé bude o vás jedná firma vědět míň a za druhé vám to možná vylepší život. Tyjoo tohle je hrozně dlouhé. Pokud si to celé přečetl tak si borec ;D

Kdybych někomu přál smrt poznal by si to :D

Tohle je přání smrti a to se nedělá :/
Prostě měl své důvody a mi se do toho nemáme právo cpát či vymýšlet takovéto teorie.

Třeba zemřel hroznou smrtí, závidím mu.

Ma vypnuty ucet.

Co je s Tuxem?

Vzpomínky? Jedna z nich letí k Tuxovi.. Snad se vrátíš.. Prosím Tuxíku

Všem vám přeju , ať se máte v budoucnu lépe !!!

Tyjo, lidi, vás sem píše do téhle smutné nástěnky
Kdybych měl kapacitu, snažil bych se vám pomoct, jak nejlíp umím. Ale... všemocný nejsem. Tak vám pošlu aspoň něco na potěchu. Pro Mečislavu (i když už tu není), Alinku, Vysulku, Bafaleka, Noelle, Jančulku, Gigisušku, slypii, Anež, Lívanečka i Scavengera:

Kéž už můžete být šťastní...

Každý umřeme sám.

K tomuhle tématu nechci psát nějakou dlouhou zprávu o vlastních vzpomínkách a tak. Spíš tady chci ukázat, že někteří lidi se vyrovnávají s těmito pocity třeba i kreslením (a já jsem teda hrozný kreslíř :D) a chtěl bych tu ukázat i jeden z mých obrázků. Konkrétně to nebudu tady vysvětlovat, spíš tak na ukázku, každý v tom může cítit a vidět něco jiného...
Když jsem si googlil ten nápis (dělám to tak běžně třeba právě kvůli těmto náhodám) tak jsem zjistil, že existuje i kniha se stejným názvem. Chci říct, že to nemá nic společného
Tak tady to máte a říkám, že kreslím fakt nechutně :

https://ctrlv.cz/YZOQ

Nikdy jsem ve třídě neměla žádnou kamarádku, nikdo se se mnou nebavil a občas mi i připadá, že k ničemu nejsem. Když už jsem si kamarádku našla, po pár dnech se se mnou přestala bavit a dělala, že mě nevidí, ani mě nepozdravila. Často jsem si říkala, kvůli čemu to je. Opravdu tolik vadí, že méně mluvím? Nebo jaké mám názory? Byly dny, kdy jsem si opravdu říkala, že k ničemu nejsem a měla bych se asi zabít. V hlavě jsem si vytvořila imaginární kamarády. Měla jsem jich opravdu hodně ale s většinou jsem se pohádala a to samozřejmě moc nepomohlo mému sebevědomí. Říkala jsem si, že jsem blbá, že si ani neumím udržet přátelství s vymyšlenou osobou. Ale ve vlastní fantazii jsem se neuměla ovládat tak, jako ve skutečnosti. Když jsem je chtěla oživit, už to prostě nešlo.
Alík mi pomohl i když musím říct, že na začátku jsem se tady chovala hrozně. Nechtěla jsem, aby tady lidi poznali, jaká jsem ve skutečnosti, a tak jsem tady často psala něco, co jsem si ani nemyslela, ale doufala jsem, že mě budete mít rádi kvůli těmto názorům. Po nějaké době mi to tady ale přirostlo k srdci a našla jsem si tady kamarády a už jsem k vám nechtěla být neupřímná. Začala jsem se tedy chovat a psát tak, jaká jsem doopravdy.
Pořád mám občas deprese, pořád mám na Alíkovi víc kamarádů, než ve skutečnosti a počet imaginárních kamarádů převažuje nad kamarády z Alíka i ze skutečnosti dohromady, ale Alík mi opravdu pomohl. Ti, kteří nikdy nic podobného nezažili, si myslí, že to jsou hloupé výmysly, ale není to pravda. A tímto bych vám všem chtěla poděkovat.

Od první třídy ně šikanovali že neumím počítat 5 + 7 a tak dále (mám diskalkulii)... Když jsem šla ve 4. třídě na jinou školu, bylo to super, tam mě šikanovala učitelka, ale ne mě, I ostatní, dokonce i učitele... Když jsem přešla na 2. stupeň tam si že mě dělali srandu, že mám křivé zuby a atd... Potom mě psychicky týral můj vlastní táta a nadával mi za každou věc kterou udělám a I když udělám něco správně tak na mě řval, že jsem ostuda rodiny a lepší by bylo kdybych se šla zabít...

Tyhle chvíle byli opravdu náročné, teď mám psychické problémy a snažím to zvládat... Bůh ví co se stane v budoucnu...

Jsem v 6.třídě a už od třetí třídy mě šikanují, nejčastěji mi píšou nenávistné zprávy, jsou na mě naštvaní když je ve třídní skupině poprosím o úkoly. Když se jedny holky rozhádají s druhýma, vykřičí si zlost na mě i když nic neprovedou. Vždy já řeknu co dělají, že jsem jim nic neprovedla, a oni vždy že vyvolávám konflikt. A takhle to je ve škole den co den

Ja jsem dlouho zase ucitele a celkove autority vnimala jako svoje nepratele. Kvuli jedny ucitelce co me tri roky urazela a kvuli ni jsem prisla i o tu jedinou kamaradku... Dlouho mi trvalo si zvyknout na to, ze uz si nemam s kym povidat o prestavkach (coz mi uprimne nakonec nevadi) a ze ucitel nemusi byt jenom clovek co furt urazi. Ale tu neduveru mam doted.
A taky je ve me furt strasne moc frustrace. Vcera se to zas dotahlo az na kopnuti z klubovny... Nemam jiny zdroj uvolneni napeti nez nadavani. Rikam to furt, ja vim. A moc se vam vsem omlouvam.

Mě šikanovali 6.-8. třída. Naštěstí už mám tuhle část života za sebou. Doufejme. Ty jizvy, které to na mě zanechalo si však ponesu do konce života. Kvůli šikaně pro mě bylo třeba dlouho hrozně těžké pochopit, že lidi tu nejsou jen od toho, aby ti ublížili. Pochopit, že lidi vlastne nejsou tví nepřátele. Pro někoho možná hloupost, ale já s tím bojuju doteď. Bohužel mě ty 3 roky utrpení a izolace dost změnili