Říká se, Churchill miloval Československo. Ovšem v jeho životopisech není slovo ,, Československo‘’ zmíněno ani jednou, dokonce ani v náznaku. Churchill ani Francie nepomohly Československu, přesto ho prý milovali.

„Toho bohdá nebude aby český král z boje utíkal.“ řekl král který česky neuměl ani slovo.

Nebo např. Vestfálský mír v r. 1648, jenž je významným mezníkem v novodobé historii.

Tak kdy se tu zase ukáže nějaká ta historka?

Možná, že by se k těm osmičkovým rokům mohl počítat, i když ještě před vznikem Československa, i významný revoluční rok 1848.

Hodně, třeba i to, že začne moje pěvecká kariéra

A jakou, Džungaráčku?

To je zajímavé. Ano, přinese.

Již za pár minut začne rok, ve kterém nás čeká docela dost výročí vztahujících se k významným událostem české historie. Roky s osmičkou na konci na ně totiž byly často bohaté. Jen z toho, co mě teď napadlo, jsou to například tyto roky a události:

1918 - Vznik Československa, takzvané 1. republiky (28. října). Konec 1. světové války (11. listopadu).
1938 - Mnichovská dohoda, odstoupení pohraničních oblastí (Sudet) tehdy nacistickému Německu vedenému Adolfem Hitlerem, zánik 1. republiky (30. září).
1948 - Převzetí moci komunisty, počátek totalitního režimu v Československu (25. února).
1968 - Zpočátku uvolnění režimu (tzv. Pražské jaro), pak ale příchod ozbrojených sil tehdejšího Sovětského svazu a ostatních zemí Varšavské smlouvy (21. srpna).
A možná ještě 1988. Sametová revoluce, kterou skončil komunistický režim, byla sice až o rok později, ale už během tohoto roku probíhaly četné demonstrace. Na Den lidských práv, 10. prosince, se odehrála dokonce ta první, která byla úředně povolená.

Pokud si přečtete starší příspěvky v této nástěnce, zjistíte, že o některých z těchto událostí už se tu v minulosti psalo. Jsou to zajímavé a poučné věci.

Jsem zvědav, zda nějakou událost, která se zapíše do historie, přinese i rok 2018. Pokud ano, snad to bude událost pozitivní.

to je zejímavé

ČT zrušme a je klid. Stejně tam zvou jen Kalouska a Top09.

To je zajímave

Tak si tedy povíme něco o té televizní krizi. Je to vlastně zkrácený název, jinak se tomu taky říká krize v České televizi. Snad to zvládnu dostatečně srozumitelně:

Možná víte, že Česká televize je takzvané veřejnoprávní médium. To mimo jiné znamená, že její zpravodajství a program mají být objektivní, vyvážené a politicky neutrální. Česká televize si ze zákona nesmí dovolit upřednostňovat jen jeden jediný názor, dávat prostor jen některým lidem nebo skupinám na úkor jiných a nadržovat jedné (politické) straně před druhou. Veřejnoprávním médiím se někdy říká čtvrtý pilíř demokracie, protože pomáhají poskytovat občanům nezkreslené informace o dění doma i ve světě. V roce 2000, kdy ještě nemělo tolik lidí internet ani neexistovalo zdaleka tolik televizních stanic, byli mnozí lidé, pokud se chtěli něco nového dozvědět, odkázáni do značné míry právě na zprávy České televize.

Krátce před Vánocemi v roce 2000 Rada České televize (což je kontrolní orgán, který má na fungování České televize dohlížet) odvolala dosavadního generálního ředitele České televize Dušana Chmelíčka a za pár dní zvolila nového ředitele Jiřího Hodače. Už v té době proti tomu řada zaměstnanců České televize protestovala: namítali, že odvolání Chmelíčka nebylo dostatečně odůvodněné a volba Jiřího Hodače se jim zdála podezřele uspěchaná. Protesty zaměstnanců ještě zesílily, když nový ředitel Hodač jmenoval do funkce ředitelky zpravodajství Janu Bobošíkovou, která rok předtím nějakou dobu dělala poradkyni Václavu Klausovi, tehdejšímu významnému členu politické strany ODS. Redaktoři zpravodajství prohlašovali, že je těmito kroky ohrožena nezávislost a politická nestrannost České televize a že by nové vedení mohlo vysílání negativně ovlivnit. Proto se vzbouřili a odmítli Hodače i Bobošíkovou respektovat jako své nadřízené. A začaly se dít věci...

Jana Bobošíková nastoupila do své nové funkce na Štědrý den 2000, v redakci zpravodajství se s ní ale nikdo nebavil a redaktoři ji odmítli seznámit s obsahem zpráv. Proto dala dohromady svůj vlastní televizní štáb a v době, kdy se měly v České televizi vysílat zprávy, nechala přerušit signál a místo pořadu, který připravili redaktoři na Kavčích Horách (kde sídlí Česká televize), nechala odvysílat zpravodajství, které natočila sama s náhradním štábem. Vysvětlovala to tak, že nemůže nechat odvysílat zprávy, které neměla možnost zkontrolovat. Zprávy Jany Bobošíkové vidělo asi 80 % diváků (ti, kteří přijímali signál přes takzvané pozemní vysílače), jen zbylých 20 % mohlo sledovat zprávy vzbouřenců z Kavčích Hor. Toto přerušování vysílání pak trvalo více než 14 dní, přičemž někdy diváci viděli zprávy, které připravil tým Bobošíkové, jindy se jim místo nich ukázala jen černá obrazovka s omluvným titulkem, ne vždy totiž Bobošíková se svým týmem náhradní zprávy zvládla připravit. V takovém případě se k divákům vůbec žádné zprávy nedostaly. Budovu zpravodajství na Kavčích Horách navíc začala hlídat ochranka a přestala vpouštět vzbouřené redaktory dovnitř, proto začali vzbouřenci v budově České televize přímo přespávat, s obavou, že můžou být každým dnem a každou chvílí násilně vyvedeni. Oslavili tak v budově zpravodajství Vánoce i Silvestra.

Tato situace měla obrovské důsledky především pro diváky. K většině z nich se totiž dostávaly buď zprávy Jany Bobošíkové, které často obsahovaly jen minimum informací, nebo vůbec žádné zprávy - místo vysílání diváci viděli jen černé obrazovky. Diváci byli neinformovaní a zmatení - a co hůř, Česká televize tím ztratila schopnost upozornit občany včas na důležité věci, například na nějakou blížící se katastrofu. Vrchol krize nastal mezi dny 27. až 28. prosince, kdy Hodač s Bobošíkovou odpojili televizní vysílání úplně. Diváci tak skoro 24 hodin neviděli nejen zprávy, ale vůbec žádný program - místo všech plánovaných zábavních pořadů, vánočních pohádek a podobně se ukazovala pouze černá obrazovka s bílým omluvným titulkem. Česká televize kvůli tomu neodvysílala mimo jiné třeba důležité upozornění na pátrání po ztraceném dítěti.

Protestující redaktoři tehdy získali obrovskou podporu veřejnosti - lidé se pravidelně scházeli před budovou zpravodajství a posílali vyhladovělým zpravodajcům okny jídlo i různé předměty osobní potřeby. Vzbouřence přímo či nepřímo podporovali i mnozí politici, včetně tehdejšího prezidenta Václava Havla. Přerušování signálu nakonec skončilo 9. ledna 2001, samotná krize ale trvala ještě asi měsíc, dokud nebylo nové vedení odvoláno a nebyly splněny všechny požadavky protestujících redaktorů.

O toto téma jsem se začal zajímat asi před pěti lety, když jsem na YouTube našel záznamy vysílání právě z této doby. Já sám jsem měl v roce 2000 teprve 5 let, takže moc podrobné osobní vzpomínky nemám. Ale pamatuji si, že jsem se tehdy bál, že nebudou vysílat Večerníček. Jinak jsem samozřejmě ještě nerozuměl tomu, co se děje, koneckonců spousta lidí tomu pořádně nerozumí dodnes. Přiznám se, že ani já vlastně pořád nevím, která z obou stran měla tehdy pravdu a zda skutečně České televizi hrozilo takové nebezpečí, jakého se vzbouření redaktoři obávali. Každopádně je jistě možné říct, že jak první, tak druhá strana v té době vysílala neobjektivní a manipulátorské zpravodajství a před informováním veřejnosti upřednostňovala svůj vlastní prospěch.

Tolik asi za mě, pokud by k tomu někdo jiný ještě rád něco dodal, něco dovysvětlil nebo mě v něčem opravil (pokud jsem se dopustil nějakého omylu nebo nepřesnosti), bude to jen dobře. Nechtělo by se ti třeba, Pralinko, přidat ještě něco o té opoziční smlouvě? Snažil jsem se to napsat co nejjednodušeji a nějak mi z toho vypadla, navíc toho o ní víš určitě víc než já.

Jo, pamatuju, a od té doby si taky pamatuju političku Janu Bobošíkovou, o které jsem si již tehdy vytvořil názor a od té doby jsem ho nezlepšil, spíš naopak. A celá ta věc taky souvisí s pojmem „opoziční smlouva“.

Mataty8: Tak trochu jsi to trefila, ale ve skutečnosti to bylo o dost složitější a spletitější.
Někdo jiný neví?

ale podle názvu by to mohlo být něco jako... že nešly televize nebo asi tak něco

tou dobou jsem ještě nebyla a nevím

Jestlipak je tu někdo, kdo ví, co byla takzvaná televizní krize na Vánoce roku 2000? Nebo si ji dokonce pamatuje? To už je totiž vlastně taky historie.

Aha.

Taky zajímavé věci, ale tohle si, na rozdíl od věcí z listopadu 1989, osobně nepamatuju.

Příběh o jedné kněžně, která velmi trpěla.

Určitě znáte Perchtu (Bertu) z Rožmberka. Za otce měla Oldřicha II z Rožmerka, kterému se říkalo pajdavý ďábel. Tuto přezívku mu vymysleli husité pro jeho kulhání, trpěl vzácnou nemocí. Oldřich II byl zvláštní osobnost. Rád porušoval zákony. Padělal například smlouvy, vydával falešné peníze, rád mučil vězně. Mladou Perchtu provdal proti své vůli za Jana Lichnštejsného, slíbil mu i velké věno, které nikdy Janovi nezaplatil a proto Jan Perchtu týral fyzicky i psychicky.

Perchta psala plno dopisů, ve kterých líčila svému utrpení, jaké zažívá. Bohužel stížnosti jí nebyly nic platné, protože ve středověku bylo nemyslitelné, aby se manželé rozešli. Když Jan ležel na smrtelné posteli, prosil svojí manželku o odpuštění, ale ona mu jej odmítla udělit, a proti jí proklel a odsoudil jí, že se jako nadpřírozená bytost (bílá paní) bude zjevovat na všech rožmberských državách. Tato část příběhu se skutečně stala, nyní již přejdeme k pověsti.

Pověst vypráví, že se Perchta zvevuje ve třech typech barevných rukaviček. Má-li rukavičky bílé, značí to svatbu nebo šťastné události, červené rukavičky viděti, požár nutho hasiti a černé znamenají smrt nebo nešťastné události. Pokud se paní Perchtě něco nelíbí, tak chrastí klíči.

Perchta se zjevuje v různých dobách, většinou před velkými historickými milníky naší historie.

Poprvé se měla zjevovat v polovině 16. století. Velké oblibě se totiž měl u paní Perchty těšit malý Petr Vok. V noci ho navštěvovala, aby ho konejšila, přebalovala a ukolébávala. Jedné noci vtrhla do ložnice, kde psal malý Petr chůva a paní Perchtě vytrhla dítě z ruky a začala na ní velmi křičet. Perchta se velmi lekla a urazila. Obvinila chůvu z toho, že se v noci o malého šlechtice nestará, a že ona sama se musí zjevovat a starat se o něj. Nakonec prohlásila, že se již u malého Petra nikdy nezjeví, ale přikázala chůvě, že až malý Petr Vok dospěje, tak mu musí celý příběh vypověděť. Když Petr Vok dosúěl, tak mu chůva skutečně celý příběh vypověděla a ukázala mu i stěnu, ze kreré se Perchta zjevovala. Petr Vok nechal stěnu strhnout a našel tam bájný rožmberský poklad, který se mu hodil roku 1611, kdy na jih Čech vtrhlo pasovské vojsko, protože císař Rudolf II jim nechtěl zaplatit žold. Vojsko si najal z toho důvodu, aby se chránil před svým bratrem, který ho chtěl připravit o moc, ale to je zase jiný příběh.

Petr Vok neváhal a obětoval veškerý poklad, který naložil na vozy a odvezl do Kutné Hory, kde stříbro nechal roztavit na mince a pasovské vojsko s ním vyplatil. Vojsko z Čech odjelo a přestalo drancovat a ničit. Jihočeský kraj byl tak uchráněn, ale na na dlouho.

Roku 1618 povstali čeští stavové proti králi a začala třiceti letá válka a do Čech vtrhli Švédové a opět začali drancovat, dostali se až do Jihočeského kraje, kde ničili bývalá rožmberská sídla. Tento skutek bílou paní rozhněval a v noci Švédy našvtěvovala a všemožně jim škodila. Kopala do nich, shazovala je z postelí, mlátila je. Švédové se polekali a z rožmberských panství utekli.

Bílá paní se pak léta nezjevovala, zjevila se až roku 1660, kdy zámek v Třeboni záskávají Schwarzenbergové. Perchta měla bílé rukavičky, což znamenalo šťastné časy. Měla pravdu. Rozkvět Třeboně Trval až do roku 1920. Takže se bílá paní tam nezjevila 260 let. Nikdy se na ní ale nezapomnělo a Schwarzenberkové jí vyjadřovali nesmírnou úctu. Počínaje Jiřím Ludvíkem ze Schwarzenberku a konče Adolfem ze sSchwarzenberku.

Roku 1920 se Perchta zjevila v černých rukavičkách. Stalo se tak jednoho rána a viděl jí zaměstnanec Jana Nepomuka II ze Schwarzenbeku. Neváhal a hned to přišel Janovi říct, ten se velmi vylekal a bál se špatných událostí. Ty na sebe nenechaly dlouho čekat. Druhý den mu přišel dopis, který informoval a zestátnění 2/3 jejich majetku. Bílá paní ohlašovala pozemkovou reformu za první republiky, která probíhala v letech 1920 až 1923.
Předposlední zjevení bylo během dvuhé světové války, kdy na hradě Rožmberk sídlilo gestapo a chovali se hrozně špatně. Bílá paní se jim zjevila a k smrti vystrašila. Pravdou je, že skutečně zemřelo několik členů gestapa na Rožmberku za záhadných okolností.

Naposledy se zjevila roku 1989 na zámku v Jindřichově Hradci, kdy bílá paní cinkali klíči a přála si pád komunismu.

Tím také končí vyprávění a pověst o Perchtě z Rožmberka.

Zbožnost Karla IV
Mladý Karel byl velmi nezbedný hoch. Rád si užíval, konzumoval alkohol a tak dále. Dalo by se říct, že to byl typický dnešní mladík. Vše se začalo měnit, když cestoval do Itálie, kde si začal myslet, že je Bohem vyvolený. Jednoho ráda měl posnídat s družinou, ale neučinil tak, protože byl v hluboké modlitbě. To byla první událost, kdy si myslel, že je vyvolený, protože jídlo bylo otrávené a on jediný přežil. Druhou významnou událostí bylo, když bránil jednu pevnost proti přesile, kterou nakonec porazil. Modlil se ke sv. Kateřině, která mu údajně pomohla. Třetí a zároveň poslední událostí byl jeden sen. Ve snu se Karlovi zjevil anděl, který ho káral za jeho hříšný život a pro výstrahu mu ve snu uřízl prst, aby si Karel pamatoval, že má žít pokorným životem. Tyto 3 události na Karla velmi zapůsobily a mladý hoch od té doby začal žít velmi prostě. Za svůj život měl jen 4 manželky. Veškerá jeho manželství byla velmi šťastná. Zajímavostí bylo, že měl syna Václava, kterého zasnoubil již v 10 měsících s jednou princeznou. Bohužel malý Václav umírá v jednom roce svého života.

JiříLudvíkSchwarzenberg: Ou

Povím vám příběh o nepoctivém pekaři a posledním rožmberském vladaři.

Píše se rok 1605, kdy prozíravý panovník Petr Vok jmenuje svého komorníka nejvyšším kontrolorem pekařů a řezníků. Jmenuje se Zikmund Zikl a rád uděluje pokuty, protože půlka skončí v jeho kapse. Jednoho dne roku 1606 přistihl Zikmund nepoctivého pekaře Čočka, jak peče malé housky a šidí. Pokutuje ho poprvé, ale pekař se mu vysměje a nepoučí se, proto je nucen Zikmund udělit druhou pokutu, ale výsledek opět žádný. Potřetí Zikmundovi dojde trpělivost a jde vše vypovědět Petru Vokovi, který velmi zuřil, když se stížnost dozvídá.

Petr vydá příkaz, že nepoctivý pekař Čoček má být zavřen do proutěného koše a zmáchán v hradním příkopě. Bylo to ke konci listopadu, takže byla ohromná zima a pekař měl velké publikum, aby každý věděl, o tom, jak podvádí.

Nepoctivý pekař po trestu již dále housky nepeče, protože zkrachoval, kdo by si u něj chtěl housku koupit? Nikdo. Zbytek svého života plánuje, jak se Zikmundovi pomstí.

Blíží se rok 1609 a Zikmund v Třeboni umírá a pekař má z toho náramnou radost a jde událost oslavit. Když zemře, tak Petr Vok vydá příkaz, že řeznici z Třeboně musí nést Zikmunda na márách do kostela. Samozřejmě se nenašel žádný řezník, kterému by se příkaz líbil. Řezníci proto svolali tajnou schůzi, kde vymysleli ďábelský plán, jak se Zikmundovi pomstí. Usmysleli si, že Zikmunda z már třikrát upustí.

Začal pohřeb a řezníci vyrazili z Třeboně do kostelíka svatého Jiljí a skutečně Zikmunda z már třikrát upustili. Vyvolalo to ohromnou ostudu a vyšetřování se ujal sám Petr Vok. Řezníci byli uvržení do žaláře a tvrdě vyslýcháni, ale nikdo na nic nepřišel, protože měli shodné výpovědi o tom, že to byla jen nehoda. Řezníci byli propuštění, ale Petr Vok jim nařídil, že v den úmrtí Zikmunda Zikla za něj musejí sloužit slavnostní zádušní mši. Tradice se nikdy neujala, protože Petr Vok umíra dva roky po Zikmundovi.

Hodně zajímavá ;)

Historie....je zajímavá :)

Zlatavá barva moči vedla v minulosti k domněnce, že je způsobena obsahem zlata. Alchymisté věnovali mnoho času pokusům extrahovat zlato z moči.