Historky z historie 2

Nový příspěvek:

Přispívat mohou jen přihlášení uživatelé.

Pokud máš účet, , pokud ne, můžeš se zaregistrovat.

Příspěvek z 23. září 2002 v 0:29.
Pralinka2 v něm napsal:

Tak časem napíšu pár zmínek o historických povodních a pak se vrátím k tomu cestování.

Příspěvek z 20. srpna 2002 ve 20:25.
Pralinka2 v něm napsal:

Myslím že cestování do zahraničí před rokem 1989 nechám chvíli být a napíšu něco o historických povodních.

Příspěvek z 13. srpna 2002 v 19:45.
JAKULI v něm napsal:

Dneska je nejlépe nikam necestovat, teda myslím kvůli povodni.

Příspěvek z 6. srpna 2002 ve 20:46.
daddyy v něm napsal:

hlidam :-)))

Příspěvek z 2. srpna 2002 ve 21:46.
JAKULI v něm napsal:

Jo, Pralinka má pravdu, a to celní prohlášení museli vyplňovat úplně všichni, teda myslím tím i děti, co jely třeba do NDR na tábor.

Příspěvek z 28. července 2002 v 16:15.
Pralinka2 v něm napsal:

No, takže dnes se zmíním o tom, jak se cestovalo do zahraničí před rokem 1989.
Napřed se zmíním o cestování do zemí, kam to bylo nejjednodušší, a to do NDR, Polska, Maďarska, Rumunska a Bulharska.
Stejně jako dnes bylo zapotřebí mít pro překročení státní hranice cestovní pas. Avšak kromě toho bylo zapotřebí mít doklad, který se jmenoval „celní prohlášení“. To byl papír, ve kterém kromě osobních údajů bylo nutno napsat všechny cenné věci, které jste vezli - například hodinky, fotoaparáty, tranzistorové radiopřijímače, šperky a podobně. To bylo pro kontrolu, abyste tytéž věci vezli i zpátky a abyste s tím náhodou nekšeftovali. Ale hlavně, to překročení hranice nebylo zadarmo - na tom Celním prohlášení musel být vylepený kolek, a tuším že ten nejlevnější, pro maximálně dvoudenní pobyt v sousedních zemích (NDR, PLR, MLR), byl tuším za 50 korun. Pro porovnání, jízdenka na městskou hromadnou dopravu tenkrát stála 1 korunu. A tento poplatek se musel platit při každém překročení hranice, protože při návratu se ten papír na hranici odevzdával, samozřejmě i s tím kolkem. Takže kdybyste chtěli překročit hranici třikrát za den, museli byste tu částku platit třikrát.
Před cestou do zahraničí je samozřejmě nutné si vyměnit peníze. Tehdy se to nedalo zařídit jako dnes, v kterékoli směnárně, co potkáte na ulici. Bylo nutno dojít do banky, a nezapomenout si pas, ten v té bance vyžadovali. Museli jste sdělit, na kolik dní jedete, a byla stanovena minimální a maximální částka, kterou lze na příslušnou délku pobytu vyměnit. O výměně jste dostali doklad, který bylo nutno pečlivě uschovat, nespotřebované zahraniční peníze jste byli povinni do několika týdnů po návratu vyměnit zpátky, ale na to bylo nutno mít ten doklad o tom, že jste je nakoupili - když jste si přišli vyměnit zahraniční peníze a neměli doklad o jejich nabytí, tak v lepším případě vám je nevyměnili a v horším to bylo o kriminál. I při překročení hranice do zahraničí bylo nutno mít nejen zahraniční peníze, ale i razítko o tom, kde jste je koupili.

Ani do jmenovaných zemí to nebylo vždy bez problémů. Jako příklad lze uvést Polsko, kam ještě v roce 1980 bylo možno cestovat bez problémů, tedy výše popsaným způsobem. Na podzim 1981 vyhlásily československé úřady, že do Polska se smí jezdit pouze na ověřené pozvání příbuzného. Takže když jste po podzimu 1981 chtěli jet do Polska, tak nějaký váš příbuzný, bydlící v Polsku, musel na úřadě vyplnit formulář pozvání, nechat si to ověřit (což je taky nějaký poplatek), poslat vám to a tento papír jste pak museli mít u sebe a na hranici se tím prokázat společně s pasem a již zmíněným celním prohlášením. Když jste příbuzného v Polsku neměli, tak jste se v uvedených letech do Polska nedostali.

Tak, tolik několik drobných poznámek ke zcela jednoduchému a bezproblémovému cestování do NDR, Polska, Maďarska, Rumunska a Bulharska. Příště se zmíním o podstatně obtížnějším cestování do tzv. západních zemí a taky do Sovětského svazu.

Příspěvek z 21. července 2002 ve 13:53.
Pralinka2 v něm napsal:

Ne, tak dávno ne, budu psát asi tak o období 1970-1989.

Příspěvek z 19. července 2002 ve 2:15.
Pralinka2 v něm napsal:

Je léto, doba cestování, a tak mě napadlo, že bych sem časem mohl připsat něco o tom, jak se cestovalo za "starých časů". Až budu mít chvilku čas, napíšu.

Příspěvek z 30. června 2002 v 1:31.
Pralinka2 v něm napsal:

Ano, já jsem si nemohl vzpomenout, ale jo, jmenoval se tak.

Příspěvek z 23. června 2002 ve 13:12.
Pralinka2 v něm napsal:

S tím letadlem to bylo tak.
V té době byly hranice socialistických států, a zejména Sovětského svazu, velice dobře hlídány. Aby lidi neutíkali ven, a taky aby se dovnitř a ven nedostávaly nežádoucí informace - například ven "pomluvy" o tom, že se lidem v těch zemích nežije tak dobře, jak se tvrdí, nebo dovnitř informace o tom, že se venku nežije tak zle, jak soc. státy svým obyvatelům tvrdili, ale i další informace, nebo třeba literatura.
Někteří lidí, kterým se v socialistických státech nelíbilo, se chtěli odstěhovat, ale normálně to nešlo, tak utíkali přes hranice, jak to šlo. Ale ono to moc nešlo, jak jsem již říkal, ty hranice byly hlídané. Spousta lidí, kteří se pokoušeli uprchnout, zavřeli do vězení na řadu let, protože nepovolené opuštění republiky byl závažný trestný čin. A řada lidí byla při pokusu o útěk se socialistických zemí (včetně Československa) zastřelena.
Zrovna někdy v té době, přesné datum si nepamatuji, bylo nedaleko ostrova Sachalin nad mořem sestřeleno severokorejské civilní letadlo s více než 200 cestujícími, protože se poněkud odchýlilo od kursu a sovětští strážci hranic nabyli dojmu, že chce fotografovat sovětské vojenské objekty.

To jen na dokreslení, jak byly sovětské hranice důkladně hlídání.

No a tehdy došlo k tomu, tuším že nedlouho po sestřelení toho korejského letadla, že mladý západoněmecký pilot malého sportovního letadla přeletěl nejen sovětské státní hranice, ale i velkou část sovětského území, až do hlavního města, a tam přistál přímo na Rudém náměstí. Říkalo se, že ten den byl zrovna nějaký svátek, takže sovětští vojáci a pohraničníci nehlídali, ale chlastali. Ale faktem prostě je, že krátce po sestřelení toho korejského letadla ten Němec dokázal, že dostat se doostře hlídaného Sovětského svazu není takový problém.
Pochopitelně ho zatkli, ale pak ho po nějakém vyjednávání tuším vydali do Německa, kde ho taky zavřeli, ale ne tak drsně, jako by ho zavřeli v Sovětském svazu.
Stačí to takhle?

Příspěvek z 13. června 2002 v 7:51.
Pralinka2 v něm napsal:

Tak dneska je čtvrtek 13.června. Dnes je to právě 17 let, kdy jsem byl na svém prvním výslechu na Státní bezpečnosti. Bylo to zrovna 13.června, shodou okolností taky ve čtvrtek.
Tehdy jsem bydlel v Praze. To takhle v půl osmé ráno u nás zazvonili dva pánové, ukázali průkazy a že by se mnou potřebovali mluvit. Odvezli mě do své tehdejší úřadovny v Bartolomějské ulici. Tam se mě ptali na různé věci a večer v půl deváté mě pustili.
Podrobnostmi vás asi zatěžovat nebudu, protože by vás to asi moc nezajímalo. Kdyby to náhodou někoho zajímalo, tak se zeptá.

Tolik jedna osobní vzpomínka.

To o tom letadle na Rudém náměstí napíšu, až budu mít chvilku víc času.

Příspěvek z 30. května 2002 ve 21:52.
Pralinka2 v něm napsal:

Jojo, to byla tenkrát sranda. Hnedle o tom něco napíšu.

Příspěvek z 29. května 2002 ve 22:42.
Pralinka2 v něm napsal:

Oprava příspěvku z 12.5.:
Ten atentát na papeže byl 13.5.1981.

Příspěvek z 13. května 2002 ve 21:40.
Pralinka2 v něm napsal:

Jak jsem zde již uvedl, v noci na 13. prosince 1981 bylo v Polsku vyhlášeno něco, co se v polském originálu jmenovalo „stan wojenny“ a do češtiny se to lživě překládalo jako „výjimečný stav“. Po jeho vyhlášení došlo zejména k zavedení tvrdé cenzury, k rozsáhlému zatýkání představitelů opozice, k výraznému omezení pohybu všech osob. V ulicích hlídkovali vojáci, v Krkonoších na československo-polských hranicích stál každých 10 metrů polský voják, a na dotaz po možnosti jít po takzvané „cestě přátelství“ odpovídali „Dróga przyjazni jest zamknienta“.
Dne 13. května 1982 uplynulo přesně 5 měsíců od vyhlášení „stanu wojennego“. Při této příležitosti pozice vyzvala ke konání demonstrací proti vojenskému režimu. zahraniční pozorovatelé s napětím očekávali, jaký rozsah tyto demonstrace budou mít.
Nastalo 13. května. Někdy odpoledne nebo večer tehdejší vládní mluvčí Jerzy Urban <b>nechal svolat všechny zahraniční novináře a zpravodaje, <b>aby jim sdělil, že to nestálo za řeč.
V té souvislosti mě již tehdy napadla otázka: Když to nestálo za řeč, proč kvůli tomu svolávali všechny novináře, aby jim to řekli?

Tolik k 13. květnu přesně před 20 lety.

Příspěvek z 12. května 2002 ve 23:40.
Pralinka2 v něm napsal:

Ke 13.květnu 1982 mám ještě jednu věc, ale tu asi až zítra.

Příspěvek z 12. května 2002 ve 23:40.
Pralinka2 v něm napsal:

O možné úloze východoevropských tajných služeb při atentátu na papeže koloval tehdy následující vtip:

Přišel takhle onehdy někdo za Brežněvem do Kremlu a viděl tam takové hodiny, které ukazovaly čas ve všech světových městech. Zeptal se na to a Brežněv odpověděl:
"No, ona je to docela důležitá věc. Když někomu telefonujeme, tak je takové nepříjemné a nevhodné, když si neuvědomíme, kolik je tam hodin. Například když chci pozdravit amerického prezidenta, a zrovna tam jsou 3 hodiny v noci.
A nebo zrovna onehdy, takovej trapnej omyl. Telefonovali jsme do Vatikánu, zeptat se, jak se cítí papež po atentátu, a ono bylo dvě hodiny před atentátem."

Příspěvek z 12. května 2002 ve 23:33.
Pralinka2 v něm napsal:

Hele, za chvíli bude 13.května.
Dne 13. května tuším roku 1982, tedy před 20 lety, byl spáchán atentát na papeže Jana Pavla II. Atentátník byl zadržen bezprostředně o činu a byl to tuším turecký atentátník Mohammad Ali Agca. Později byl odsouzen na doživotí. Nicméně protože papež polského původu, tedy pocházející ze socialistického státu, byl trnem v oku komunistickým vládám východní Evropy, kolovala různá podezření, že za atentátem stojí východoevropské tajné služby. Mimo jiné se předpokládá, že polský papež mohl být inspirací protikomunistického vývoje v Polsku v letech 1980-81.
Papež byl dost vážně zraněn, ale nakonec se uzdravil. Dokonce později navštívil v kriminále svého atentátníka.
To už je dneska taky historie.

Příspěvek z 7. května 2002 ve 22:05.
Pralinka2 v něm napsal:

Tak tady máme květnový státní svátek. V té souvislosti jsem si vzpomněl na několik detailů.
Kdysi byl také svátek, ale nikoli 8.května jako dnes, ale 9.května.
Když je státní svátek, bývá zvykem ozdobit veřejné budovy (například úřady, školy a podobně) státními vlajkami. Kdysi byly na takových budovách vyvěšeny vždy dvě vlajky, a to jedna československá a jedna sovětská. Je to ukázáno mimo jiné například i ve filmu Kolja.
Dnes už se sovětská vlajka vyvěšovat nemusí. Co je předepsáno, to přesně nevím, ale u nás v práci dneska odpoledne visely dvě vlajky, a to vlajka ČR a vlajka města Ústí nad Labem.
Také bývalo zvykem, že v době kolem svátků docházelo k tzv. přesunům pracovního volna, aby to volno bylo pohromadě. Takže například když svátek připadl na úterý, tak se přesunulo volno ze soboty na pondělí a byla pracovní sobota a volné pondělí.
Vzpomínám si na jeden extrém, kdy svátek 1.5. připadl na úterý a 9.5. na středu. Tehdy došlo k přesunu pracovního dne z pondělí 30.4. na sobotu 28.4., takže sobota 28.4. byla pracovní a pak od 29.4. do 1.5. volno. To by ještě šlo. Ale následující týden to byla síla. Aby to volno bylo pohromadě, bylo přesunuto pracovní volno ze soboty 5.5. a neděle 6.5. na pondělí 7.5. a úterý 8.5. Takže byla pracovní sobota 5.5., pak <b>pracovní neděle 6.5. a pak volné pondělí 7.5., volné úterý 8.5. a na to navazoval svátek ve středu 9.5.
Tři dny volna v kuse jsou sice hezká věc, ale jestli to stálo za totální rozorání týdne, to si nejsem jist.

Příspěvek z 5. května 2002 v 17:56.
Pralinka2 v něm napsal:

Napíšu.

Příspěvek z 29. dubna 2002 ve 21:37.
Pralinka2 v něm napsal:

Jak jsem uvedl minule, koncem dubna 1986 vanul nad Ukrajinou jihovýchodní vítr, který zanesl radioaktivní zplodiny černobylské havárie do Švédska. Vzduch se však nepohybuje přímočaře, ale tzv. trajektorie jsou mnohdy různě zakřivené. A například nad střední Evropou bylo severovýchodní proudění, přinášející k nám vzduch ze Švédska. Radioaktivní mrak, vzniklý 26.4. v Černobylu, dorazil za dva dny do Švédska a za další dva dny, v noci na 1. května, až k nám.
Jak jsem již uvedl, v té době ani u nás nebylo zvykem uveřejňovat nepříjemné informace. A tak ani v tomto případě. Za prvé proto, že nebylo zvykem kritizovat cokoli v zemi našeho „velkého vzoru“ Sovětského svazu. Za druhé proto, aby „nevznikla panika“. Za třetí proto, že nebylo vhodné říkat něco nevhodného o atomových elektrárnách v době, kdy u nás zrovna začínala výstavba tehdy sovětské atomové elektrárny Temelín (některé americké technologie tam byly dodány až po roce 1990). A za čtvrté proto, že nebylo vhodné jakkoli narušovat oslavy 1. máje, svátku bombastických oslav komunistického režimu.
A tak v době, kdy v některých sousedních státech přijímali opatření ke snížení vlivu radioaktivity na obyvatelstvo, v Československu se po osvěžujícím nočním deštíku lidé masově a povinně zúčastnili prvomájových průvodů. Sdělovací prostředky sice přinesly informaci o „nehodě“, ale ujišťovaly, že v Československu radioaktivita nestoupla. Teprve asi za dva nebo tři týdny vytrvalého ujišťování, že radioaktivita „nestoupla“, přinesly náhle radostnou zprávu, že radioaktivita „už klesla“.
Po nějaké době dokonce byla zveřejněna i čísla. Ale <b>úmyslně tak, aby to nikomu nic neřeklo.
Ve škole tenkrát jedním z nejdůležitějších předmětů byla branná výchova. Tam se učilo o tom, jak ošklivý Západ chce narušit budování socialismu u nás, a při té příležitosti také něco o tom, jak se má postupovat v případě, že na nás ti zlí Američané hodí atomovou bombu. A mimo jiné také o nemoci z ozáření, a o tom, jaká dávka radioaktivity působí jaké projevy nemoci z ozáření a jaká intenzita radioaktivity už znamená radioaktivní zamoření. A celou tu dobu nás to učili v <b>milirentgenech, případně v milirentgenech za hodinu. Ale když bylo řadu týdnů po 26.4.1986 „oznámeno“, jaká byla naměřena radioaktivita, uvedli to v jednotkách <b>mikrogray za hodinu. Tedy v úplně jiných jednotkách, než o kterých nás léta učili ve škole. Zcela očividně to bylo úmyslně proto, aby ta zpráva nikomu nic neřekla, kromě odborníků, kteří v té době už stejně věděli své.
Co se týče odborníků, ti tak úplně nezaspali. Jak se později ukázalo, ti, kteří začátkem května měli k dispozici měření radioaktivity, měli zakázáno ty údaje sledovat. Hygienici pečlivě kontrolovali potraviny, zda nejsou radioaktivní, ale rovněž o této zvýšené pozornosti nesměli mluvit.
Teprve s mnohatýdenním zpožděním se na veřejnost dostávaly určité praktické návody, jak se chovat. Běžné potraviny nebyly nebezpečné, ale odborníci upozorňovali na houby a ryby, ve kterých se radioaktivní látky mnohonásobně koncentrovaly.
Zmínil jsem se o deštíku v noci na 1. května. Déšť má ten vliv, že radioaktivní látky z ovzduší se částečně spláchnou na zem. Takže kde radioaktivní mrak projde bez deště, nemusí zanechat výrazné stopy, zatímco kde zaprší, tam se radioaktivní látky dostanou na zem. Ještě několik let po roce 1986 prý mapa radioaktivity zemského povrchu v Československu vypadala velice podobně jako mapa množství srážek v noci na 1.5.1986.

Tak a příště se už vrátím zase k roku 1982.

Příspěvek z 29. dubna 2002 v 8:24.
Pralinka2 v něm napsal:

Jak asi víte, některé politické režimy si potrpí na vykreslování skutečnosti v hezkých barvách a nemají rády kritiku, která by narušovala idylický obrázek radostného budování. Tak tomu bylo před rokem 1989 i u nás a v Sovětském svazu. Již jsem se možná zmiňoval o tom, že se například nesmělo příliš mluvit o poškozování životního prostředí v socialistických státech.
Zatímco o ohrožení životního prostředí v západních zemích se psát mohlo. Absurdním způsobem se to projevilo při jedné zimní inverzní situací, kdy, podle československých sdělovacích prostředků, se Západní Berlín dusil smogem, zatímco ve Východním Berlíně nerušeně pokračovalo nadšené budování socialismu.
Situace se trochu měnila v Sovětském svazu kolem roku 1985, kdy tehdejší nejvyšší šéf Michail Gorbačov vyhlásil takzvanou „гласность“, což mělo znamenat otevřenou informovanost o problémech, o kterých se do té doby mlčelo. V rámci této politiky se skutečně začalo mluvit o řadě věcí, které se do té doby zamlčovaly. Ale teprve na jaře 1986 měla „glasnosť“ projít zkouškou ohněm, a to doslova, protože, jak jsem již napsal, od 26.4. v Černobylu hořelo grafitové jádro jednoho reaktoru jaderné elektrárny. A v této zkoušce Gorbačovova „veřejná informovanost“ neobstála, nýbrž shořela jako cár papíru.
Začalo to tím, že hasiči, kteří přijeli hasit hořící reaktor, nebyli informováni, co vlastně jedou hasit, a proto jich několik desítek zemřelo na následky radioaktivního ozáření.
Následně nebyla o havárii informována ani sovětská veřejnost, ani zahraničí. Jenže utajovatelé měli smůlu, že v době havárie foukal nad východní Evropou jihovýchodní vítr. A tak se stalo, že ve Švédsku zničehonic zjistili obrovský nárůst radioaktivity v ovzduší. Podívali se na směr větru a požádali Sovětský svaz o vysvětlení. Sovětský svaz napřed cokoli popřel, a potom přiznal „nehodu“ v černobylské jaderné elektrárně. mezitím již hořící reaktor našly a vyfotografovaly i americké družice. O skutečném rozsahu katastrofy však sovětská oficiální místa pouštěla informace jen velmi pomalu a neochotně.
Postupem času se ukázalo, že radioaktivně zamořená a neobyvatelná je třicetikilometrová zóna kolem jaderné elektrárny. Avšak až za několik měsíců došlo k evakuaci lid z této oblasti - to znamená, že obyvatelé ještě několik měsíců žili na zamořeném území, než byli evakuováni.
Kolik bylo přesně obětí radioaktivního ozáření, to se nedá přesně spočítat - například na následky ozáření při svržení atomové bomby na Hirošimu umírali lidé ještě po desítkách let. Ale je zřejmé, že na počtu obětí se muselo podepsat i utajování skutečného rozsahu havárie a následná pomalost při evakuaci ohrožené oblasti.

A jak následky havárie probíhaly u nás, si povíme příště.

Příspěvek z 28. dubna 2002 ve 23:53.
JAKULI v něm napsal:

Pralinko, víš o tom asi fakt hodně, díky taky za to uklidnění v závěru.
Taky jsi to vzorně stihl napsat ještě v termínu.
Škoda, že je málo lidí ochotno číst delší příspěvky....

Příspěvek z 27. dubna 2002 v 8:45.
Pralinka2 v něm napsal:

Takže k tomu Černobylu.
Jak asi víte, atomová elektrárna se za normálních okolností liší od atomové bomby tím, že v ní probíhá <b>řízená jaderná reakce. Za tím účelem jsou v reaktoru různé materiály, které zpomalují nebo pohlcují neutrony tak, aby reakce neprobíhala ani příliš rychle, ani příliš pomalu, nýbrž tak, jak je to žádoucí. Nebudu zde zacházet do technických podrobností, 90% z vás by to nezajímalo a 10% z vás si to může najít jinde.
V černobylské elektrárně byly 4 bloky, každý s výkonem 1000 MW. Jako moderátor (zpomalovač neutronů) byl použit grafit, což znamená, že podstatná část jádra reaktoru byla z grafitu, což je forma uhlíku.

Asi dva dny před 26. dubnem 1986 se odstavoval jeden reaktor černobylské elektrárny, a v rámci tohoto odstavování se měl udělat nějaký experiment související s tím odstavováním. Jenže výkon reaktoru poklesl příliš rychle a požadované údaje se nepodařilo změřit. Za těchto okolností by bylo bývalo rozumné reaktor odstavit a ty údaje změřit někdy jindy. Jenže socialistické plánované hospodářství bylo založené na „plnění plánu“, proto se např. mimo jiné vyráběla spousta věcí, které nikdo nekupoval, zatímco jiné věci byly nedostatkové, protože jich někdo naplánoval málo. A „nesplnění plánu“ bylo velice, řekněme, nevhodné. Proto se sovětští pracovníci obsluhující elektrárnu pooušeli dokončit experiment za každou cenu. Místo aby nechali doběhnout odstavení reaktoru, pokoušeli se jeho výkon opět zvýšit. Přitom se reaktor postupně dostal do nestabilního stavu. Samozřejmě že v elektrárně byly ochranné bezpečnostní systémy, a ty se ovšem snažily reaktor odpojit. Obsluha však ve snaze zvýšit výkon reaktoru na normální hodnotu a dokončit experiment odpojovala jednu ochranu za druhou. Tyto manipulace trvaly tuším asi dva dny. Dne 26.4. se výkon reaktoru začal zvyšovat. Ale jak byl ten reaktor „rozhašenej“ neboli v nestabilním stavu, zvyšoval se výkon stále rychleji. Zatímco předchozí změny se odehrávaly v hodinách, nyní již šlo o minuty. Obsluha se pokusila reakci zastavit zasunutím tyčí brzdících jadernou reakci, jenže už bylo pozdě. V důsledku tepelné deformace tam už ty tyče zasunout nešly. V následujících desítkách vteřin se jaderná reakce nekontrolovaně rozjela a v posledních okamžicích výkon reaktoru dosáhl asi tisícinásobku normální hodnoty. V důsledku toho došlo k rychlému ohřátí reaktoru, grafitové jádro se roztavilo, veškerá voda se změnila v páru a nádoba reaktoru se roztrhla - došlo k výbuchu. Grafit, což, jak jsem uvedl, je uhlík, začal hořet.
Z hořícího reaktoru se dostával do vzduchu materiál z jádra reaktoru, který byl pochopitelně radioaktivní. Na místo požáru byli povoláni hasiči. Ale nikdo jim neřekl, že si mají vzít ochranné pomůcky proti radioaktivitě - nebo možná řekl, ale nedal jim je. Skutečnost je, že hasiči bez odpovídajících ochranných pomůcek se pohybovali v bezprostřední blízkosti radioaktivního ohně. Několik desítek lidí, kteří zemřeli na radioaktivní ozáření bezprostředně po havárii, byli právě hasiči.
Trvalo řadu dní, než se podařilo hořící grafitový reaktor uhasit. Celou tu dobu oheň chrlil do ovzduší další radioaktivní materiál.
Tolik zatím k samotnému vzniku černobylské havárie. Příště si povíme něco o tom, co následovalo - jednak v Sovětském svazu, jednak u nás a jinde na světě.

Asi vás napadne otázka, zda se stejná věc může stát u nás: Odpověď zní: Ne, stejná ne. Hlavně ze dvou důvodů.
1. U nás jsou používány nikoli grafitové reaktory, nýbrž reaktory typu VVER, kde jako moderátor je použita voda a ne grafit. Tudíž v žádném případě nemůže začít hořet grafitové jádro, protože tam žádné není. Největší problémy v Černobylu působil právě hořící grafit.
2. Parní koeficient reaktivity. V černobylském reaktoru je kladný parní koeficient reaktivity, což znamená, že když stoupá teplota a tudíž je v trubkách víc páry a míň vody, je pohlcováno méně neutronů a reakce se rozbíhá rychleji. Je tedy kladná zpětná vazba mezi teplotou reaktoru a výkonem - čím vyšší teplota, tím rychleji se rozbíhá reakce. Tudíž takový reaktor je náchylný k nestabilitě. Naopak u reaktoru VVER je záporný parní koeficient reaktivity, takže při přehřátí reaktoru by se reakce naopak zpomalovala.

Což ale neznamená, že v našich jaderných elektrárnách nemůže dojít k jinému typu závady.

Příspěvek z 25. dubna 2002 ve 23:17.
Pralinka2 v něm napsal:

Jak asi víte, dne 26.dubna 1986 došlo k havárii atomové elektrárny v Černobylu. No, teď už k tomu napsat nestihnu, tak snad v nejbližších dnech.

Příspěvek z 25. dubna 2002 ve 23:17.
Pralinka2 v něm napsal:

Takže jak to bylo s tím Prvním Májem.
Jak možná víte, politický režim před rokem 1989 měl jisté nevýhody. Kromě toho, že tam byly různé nedostatky, další věc byla, že se ty nedostatky nesměly kritizovat. (Teda směly, ale jen jednou. Jeden tehdejší vtip charakterizoval rozdíl mezi československou a švýcarskou ústavou následovně: Československá ústava zaručuje svobodu projevu, zatímco švýcarská ústava zaručuje svobodu i po projevu.). Jenže nedosti na tom, že se nesmělo kritizovat. Tehdejší režim vyžadoval, aby ho lidé přímo chválili a oslavovali. A využíval k tomu nejrůznějších příležitostí. Jednou z těchto příležitostí byl První Máj.
První máj byl již od konce 19. století Svátkem práce a taky dnem boje za práva dělníků. Ale po nástupu k moci se tohoto svátku zmocnili komunisté a udělali z něho svátek oslavy komunistického režimu. Pořádaly se mohutné prvomájové průvody, v Praze to bývalo například na Letné. Na tribuně byli komunističtí představitelé, například soudruh Gustáv Husák, soudruh Miloš Jakeš, soudruh Vasil Biľak a další. Dále tam byly umístěny nadživotní portréty klasiků, a to zejména čtyř, a to Marxe, Engelse, Lenina a Gottwalda. (Ty portréty byly v různých zemích různé, například v Albánii měli ještě v 80.letech portréty Marxe, Engelse, Lenina a Stalina). V průvodu byly dále neseny portréty jiných významných představitelů, například soudruha Brežněva nebo soudruha Husáka. A také různá hesla, například „Se Sovětským svazem na věčné časy“, „Sovětský svaz, mírová hráz“ a podobně.

Jak jsem již uvedl, hlavním účelem prvomájových průvodů byla oslava komunismu. Protože však ne všichni byli komunismem nadšeni, byla účast na prvomájových průvodech zvyšována různými metodami. Počínaje tím, že pro značné skupiny obyvatel byly průvody povinné. Žákům ve školách bylo bez problémů možno účast v prvomájovém průvodu nařídit. K účasti na průvodech bylo také možno tlačit lidi pracující ve funkcích, o které by bylo možno přijít. No a v neposlední řadě byla účast v průvodech vylepšována tím, že někdy se v místech konání průvodů daly koupit například banány nebo jiné nedostatkové zboží, o které jinak člověk nezavadil, jak byl rok dlouhý.


Co se týče mých osobních zkušeností, tak na základní škole se mi několikrát podařilo se účasti v prvomájovém průvodu vyhnout. Na střední škole nám byla účast v průvodu nařízena natolik naléhavě a poté kontrolována, že jsem tam šel.
Když jsem byl na vysoké škole, tak účast byla víceméně povinná, ale vyučující byli postaveni před trapný úkol - přesvědčit nás, dospělé lidi, k účasti na akci, se kterou oni sami tak úplně nesouhlasili. Jeden z nich použil krásnou formulaci, kterou nám tlumočil, co musel, a přitom nás nenechal na pochybách, co si o tom sám myslí. Řekl:
„Ve středu se koná prvomájový průvod. Jste srdečně, <b>opravdu velice srdečně zváni. Omluvou jsou zdravotní důvody.“. Jiný rok to jiný vyučující elagantně obešel tím, že nám řekl: „Musím tam udělat prezenci, ale kde vás tam na Letné mám všechny shánět. Tak si to napíšu rovnou. Půjdete tam všichni, že.“ A udělal si čárky. Očividně věděl, že tam nikdo z nás nepůjde.
Tolik moje zkušenosti z povinných prvomájových průvodů. Na základě toho se nikdo nemůže divit, že když se doslechnu, že někdo má povinně chválit něco, co se mu ve skutečnosti nelíbí, jsem poněkud znepokojen.

Příspěvek z 24. dubna 2002 ve 22:21.
Pralinka2 v něm napsal:

To jo.

Příspěvek z 24. dubna 2002 ve 21:37.
JAKULI v něm napsal:

Tak to máš co dělat, abys to sem do toho data stihl napsat!

Příspěvek z 20. dubna 2002 ve 23:57.
Pralinka2 v něm napsal:

Před 1. májem je ještě 26.duben.

Příspěvek z 20. dubna 2002 ve 20:42.
JAKULI v něm napsal:

Pralinko, tohle už to kdysi dávno někde na nástěnce bylo. Neuškodí, když si to přečtou lidi znovu, protože pochybuju, že je někdo takový ... jako já a čte nástěnky od začátku. Ale čekám na něco nového, jestli si vzpomeneš, o 1.máji, jak jsi slíbil.
Já si pamatuju, že jsme na ZŠ mohli jet v průvodu na kole. Nafasovali jsme krepáky, předpisově vyzdobené kolo stálo ve škole na chodbě a my jsme si ho doma ozdobili stejně, a pak nás seřadili do čtyřstupů, muselo se jet rovnoměrně, krokem, no ale když se vezme v úvahu, že ostatní spolužáci stáli a popocházeli, kdežto my jsme se mohli při projevech i posadit, byla to taková dost výhoda. Aspoň bych teda řekla menší zlo.

Příspěvek z 17. dubna 2002 v 0:48.
Pralinka2 v něm napsal:

Takže ještě před 1.májem se vrátím k jaru 1982.
Ale napřed několika slovy, co bylo těsně předtím.
V srpnu 1980 vznikly v Polsku rozsáhlé stávky, což v socialistických zemích bylo poměrně nevídané. Důvodem byl vzrůstající nedostatek potravin. Stávky přinesly nějaké výsledky, mimo jiné omezení cenzury. Což bylo také nevídané. Nedostatek některých potravin byl takový, že na některé potraviny byl zaveden přídělový systém, tyto potraviny byly na lístky. Většina z vás si to asi vůbec neumí představit a i vaši rodiče to nejspíš znají jen z učebnic dějepisu. Kdybych v létě 1981 nebyl na návštěvě v Polsku, taky bych lístky na potraviny asi v životě neviděl. Pokud si vzpomínám, příděl masa byl například tuším asi 3 kg na osobu měsíčně. Ti známí, u kterých jsem byl, měli docela radost, když jsem jim z Československa přivezl asi dvě konzervy s masem.
Nicméně politický vývoj, omezení cenzury a následně svobodnější šíření informací, způsobovalo vzrůstající znepokojení v okolních socialistických státech, zejména v Československu, NDR a Sovětském svazu. (Žádný z těchto států již neexistuje). Vznikaly obavy z pronikání "protisocialistických myšlenek" z Polska.
Částečně pod tlakem těchto obav došlo o půlnoci na neděli 13.12.1981 v Polsku k vyhlášení něčeho, co se do češtiny překládalo jako "výjimečný stav", ale když si vezmete polský slovník, zjistíte, že tento překlad polského termínu "Stan wojenny" je nepravdivý, lživý a ryze účelový. Ze strany nově vzniklého vojenského režimu generála Wojciecha Jaruzelského došlo k tvrdým opatřením, obnovení cenzury, rozsáhlému zatýkání názorových odpůrců a omezení sdělovacích prostředků. Tuším že na nějakou dobu došlo i k omezení prodeje benzínu.
Na jaře 1982 generál Jaruzelski cestoval po návštěvách po okolních socialistických zemích, aby posílil podporu svého vojenského režimu. Tak přijel i do Československa.
V československých obchodech se tehdy dalo koupit dost mléčných výrobků, například polotučné mléko, plnotučné mléko, smetana, šlehačka, sušené mléko a další. Jednoho dne se však stalo, že řada mléčných výrobků z obchodů ze dne na den rázem zmizela. Žádné plnotučné mléko, žádná smetana, žádná šlehačka, jen polotučné mléko. Trvanlivější výrobky, například sušené mléko, vymizely následující týdny. Celý zbytek jara a celé léto tato sitiace trvala. Teprve na podzim se občas tu a tam objevilo pár kousků šlehačky, které se prodávaly po jednom balení a i tak se dostalo pouze na ty, kteří stáli ve frontě úplně vpředu, protože tam stáli již několik hodin před otevřením.
Ten den, kdy na jaře 1982 zmizely některé mléčné výrobky, byl přesně den, kdy byl v Československu na návštěvě generál Jaruzelski.
Dosud mi nikdo nevyvrátil, že tu existovala souvislost a že to mohlo souviset s hmotnou pomocí socialistického Československa spřátelenému vojenskému diktátorskému režimu.

Kdo si nástěnku oblíbil?