Historky z historie 2

Nový příspěvek:

Přispívat mohou jen přihlášení uživatelé.

Pokud máš účet, , pokud ne, můžeš se zaregistrovat.

Příspěvek z 25. září 2001 v 1:54.
Pralinka2 v něm napsal:

Když se minulý týden dávaly do oken svíčky na památku mrtvých z New Yorku, tak jsem si vzpomněl, kdy se naposled dávaly svíčky do oken.

V roce 1989 se v Evropě postupně rozpadala tzv. světová socialistická soustava. V Maďarsku a Polsku postupně už delší dobu, v NDR pod vlivem masového úprku obyvatelstva do západního Německa - z velké části přes Prahu. V listopadu 1989 došlo k přelomu i v Československu.
Poslední středovýchodoevropská země s tuhým režimem, řízeným komunistickou stranou, byla Rumunsko. Tam byl tuhý režim. Počítače tenkrát ještě běžně nebyly, normálně se psalo na mechanickém psacím stroji. Ale zatímco například v Československu bylo možné si psací stroj normálně koupit, v Rumunsku musel každý psací stroj být zaregistrován a na policii z něj musel být vzorek písma. To proto, aby kdyby někdo napsal na stroji něco protistátního, aby ho mohli snadno identifikovat a zavřít.
Hospodářská situace byla nesrovnatelně horší než v Československu. Na dlouhé hodiny byl vypínán elektrický proud, v zimě bylo omezené vytápění a teplota v bytech byla dost nízká.
No, a po listopadu 1989 se s napětím čekalo, kdy padne komunistický režim v Rumunsku, v jehož čele stál Nicolae Ceausescu.
Stalo se to v prosinci. V rumunském městě Temešvár se silnou maďarskou menšinou došlo k demonstraci. Rumunská vláda demonstraci krutě potlačila. Podle zpráv, které v té době byly k dispozici, se tam do lidí střílelo, najíždělo tanky, a byla tam spousta mrtvých. Temešvár se stal pojmem.
Došlo k dalším demonstracím, ale armáda nadále odmítla střílet do lidí. Co bylo přesně dál, to si nevzpomínám, to bych musel vyhrabat nějaké staré noviny. Mám matný dojem, že snad příslušníci rumunské státní bezpečnosti Securitate měli střílet do vojáků, kteří odmítli střílet do lidí, ale přesně nevím.
No ale skutečnost je, že průběh událostí byl dost krvavý. Po vítězství revoluce byli Ceausescu a jeho žena zajati a v rychlém procesu na tajném místě odsouzeni a zastřeleni. Prezidentem Rumunska se stal Ion Iliescu.

Rumunsko bylo tehdy jednou z mála zemí, kam se dalo z Československa normálně jezdit. Proto mhoho lidí jezdilo do Rumunska k moři na dovolenou, mnozí tam měli známé. V té době nebylo v Evropě masové vraždění obvyklé, proto to, co se stalo v Rumunsku v prosinci 1989, byl pro mnohé obyvatele Československa dost šok. (V následujících deseti letech jsme si bohužel na válku na Balkáně dost zvykli). Navíc nám to, pouhý měsíc po listopadu 1989, názorně ukázalo, jak taky může probíhat konec komunistického režimu, a že jsme možná měli namále, stačilo by, aby dne 22.11.1989 byly pravdivé ty pověsti, že na Prahu jedou tanky.

No, a v době, kdy v Rumunsku probíhaly ty největší masakry, vznikly výzva, aby lidé dali večer tuším asi na hodinu za okna zapálené svíčky. Bylo to nějak kolem vánoc, teď si přesně nevzpomínám, jestli přímo na Štědrý den, nebo asi tak den před nebo po.

Příspěvek z 22. září 2001 ve 20:33.
Pralinka2 v něm napsal:

Mám třeba napsat něco o událostech v Temešváru v prosinci 1989?

Příspěvek z 21. srpna 2001 ve 14:29.
Pralinka2 v něm napsal:

Možná jste někdy slyšeli o srpnu 1968.
V srpnu 1968 mi bylo 5 let, takže jistě chápete, že jsem se o politické události příliš nezajímal.
Nevšiml jsem si ani toho, zda nad námi létala nějaká letadla, ani toho, že lidé v mém okolí napjatě sledovali vysílání rozhlasu. Moje první vzpomínka na srpen 1968 byla, že jsme byli v létě s maminkou někde na venkově, a jednoho dne jsem si hráli někde na nějaké louce a najednou se na okraji té louky objevil tatínek, docela překvapivě, protože v tu dobu měl v Praze chodit do práce, a šel směrem k nám. Pak vyprávěl o tom, že v Praze jsou tanky a že se tam střílí, že do práce se stejně nedostane, tak přijel.
Když jsme po několika dnech přijeli do Prahy, tak mi tatínek ukazoval nějaké tanky, ale celkem z dálky, takže jsem neviděl podrobnosti. Co jsem ale viděl docela zřetelně, bylo, že na některých budovách byly díry po střelbě. Zvlášť postřílená byla budova Národního muzea na horním konci Václavského náměstí.
Další věc, která se nedala přehlédnout, že nikde nebylo označení ulic, čísla domů, směrovky u silnic a podobně.
Jak jsem se dověděl teprve o dost později, tak na to Národní muzeum stříleli proto, že se domnívali, že jde o nedalekou budovu Rozhlasu, který vysílal aktuální zpravodajství zaměřené proti okupaci, a ty orientační tabulky sundali lidi proto, aby se okupanti neorientovali a bylo pro ně obtížnější najít lidi, které měli pozatýkat, a objekty, které měli obsadit.
Okupace v noci na 21.8.1968 měla i své dlouhodobé politické důsledky, ale to by vás asi moc nezajímalo, nemluvě o tom, že o tom je většina mých dosavadních příspěvků v této nástěnce.

S přímo viditelnými důsledky 21.srpna 1968 jsem se, pokud si vzpomínám, potkal ještě nejméně dvakrát.
V místě, kam jsem v letech 1984-1989 jezdil na dovolenou, jsem občas chodil na nákup kousek po hlavní silnici č.18. A během cesty jsem tam často potkával dlouhé kolony vojenských aut s poznávacími značkami psanými azbukou, ale bez mezinárodní poznávací značky. jezdilo jich tam spousta a často a dělaly hrozný kravál. Jestli jste viděli film Kolja, tak přesně stejným způsobem jezdily kolony sovětských vojenských aut kolem domku té babičky.

V roce 1988 jsem měl od 13.8. do 27.8. dovolenou, byl jsem na lesní brigádě někde v Krušných horách. A v době, kdy už jsem měl tu dovolenou normálně nahlášenou a schválenou, tak zničehonic jsem obdržel příkaz, že v sobotu 20.8. a v neděli 21.8. musím do práce. Jak jsem se později dověděl, k tomu, aby mi nařídili tuto službu, dostali moji tehdejší šéfové pokyn od Státní bezpečnosti, která si v té době na mě dávala pozor a chtěli, abych ve dnech 20. výročí srpna 1968 byl pod kontrolou a nemohl se někde zúčastnit nějakých protestních demonstrací u příležitosti tohoto výročí.

Jistěže o srpnu 1968 něco víte ze školy, něco od rodičů a hodně se například píše v novinách. Tohle bylo jen několik mých osobních vzpomínek. Děkuji za pochopení.

Příspěvek z 12. srpna 2001 v 1:12.
Pralinka2 v něm napsal:

Ještě několik technických podrobností k předchozímu příspěvku.
Jak jsem se zmínil, zahraniční vysílání probíhalo na krátkých vlnách. Tak tomu bylo i dříve, například za druhé světové války. Důvodem je zvláštní způsob šíření krátkých vln. Krátké vlny se šíří odrazem od ionosféry, přičemž se ale odrážejí jen pod určitými úhly, v závislosti například na denní době. A tak krátkovlnné vysílání je slyšitelné ve velké vzdálenosti od vysílače, ale blíž k vysílači slyšet není. Proto je toto vysílání poměrně odolné proti rušení - vzdálené vysílače umístěné v Portugalsku bylo slyšet dobře, zatímco účinnost rušiček umístěných na území ČSSR byla značně omezená a podstatná část jejich výkonu dopadala daleko od našeho území, například v Portugalsku, kde to ale nikomu nevadilo. Proto na podstatné části našeho území se dalo vysílání Svobodné Evropy poslouchat. Nezachytitelné bylo v těsném několikakilometrovém okolí rušiček, například v centru Prahy, které bylo pokryto signálem petřínské rušičky, která byla umístěna kousek od budovy hvězdárny.
Nějaké rušičky českého vysílání Svobodné Evropy byly umístěny i ve větší vzdálenosti, a to v Sovětském Svazu. Avšak protože, jak jsem uvedl, závisí šíření signálu na denní době, byla účinnost těchto rušiček rovněž omezená, protože tam byla jiná denní doba než nad Portugalskem.

Bez zajímavosti není ani skutečnost, že nejlepší radiopřijímače s krátkámi vlnami, umožňující slušný poslech zahrabničního vysílání, byly sovětské výroby. Zřejmě i zde do jisté míry působila nabídka a poptávka - v této zemi bylo krátkovlnné vysílání nejžádanější, zatímco v zemích se svobodou informací jsou krátké vlny pro většinu veřejnosti nepotřebné a jsou používány pouze velmi úzkou zájmovou skupinkou radioamatérů.

Příspěvek z 12. srpna 2001 v 0:52.
Pralinka2 v něm napsal:

Tak jsme se zasmáli, a teď chvíli zase vážně.
Jak jsem se již několikrát zmínil, před rokem 1989 se lidé některé věci nesměli dovědět. Státní orgány dohlížely na selekci informací a na to, aby se lidé dovídali jen to, co se státu líbilo. Když se někdo chtěl dovědět i něco navíc, tak pro to musel něco udělat a musel se docela snažit.
Jak jsem se zmínil jž dříve, existovaly tzv. samizdatové časopisy, které se opisovaly na psacím stroji za pomoci kopíráku - počítače s tiskárnami u nás tehdy nebyly a kopírky byly pod dohledem. Jenže ty samizdatové časopisy nebyly pro každého - za prvé vzhledem ke způsobu výroby jich byl omezený počet, za druhé bylo vhodné je dodávat pouze lidem natolik spolehlivým, u nichž byl předpoklad, že nevykecají, od koho to mají - kdyby to vykecali ať už náhodou, nebo úmyslně, nebo pod nátlakem, tak by výrobci a distributoři těchto samizdatů byli pozavíráni.
A tak hlavním zdrojem informací pro relativně širokou veřejnost bylo <b>zahraniční rozhlasové vysílání v češtině, případně ve slovenštině. Toto zahraniční vysílání probíhalo většinou na krátkých vlnách - tedy na vlnových délkách přibližně od 13 do 49 m, tj. s frekvencemi v rozmezí cca 6000 až 23 000 kHz. Poslouchání zahraničního rozhlasu nebylo zakázené (na rozdíl od doby 2.světové války, kdy se trestalo i smrtí), ale nevidělo se to dvakrát rádo; nicméně státní orgány dobře věděly, že to poslouchá strašně moc lidí. Trestné bylo jedině umožnit poslech dalším osobám.
Asi tak tři nejposlouchanější stanice, které poskytovaly lidem v Československu informace nedostupné z oficiálních zdrojů, byly stanice Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a BBC. Nejkonkrétněji zaměřená na události v Československu byla Svobodná Evropa, a tak její vysílání bylo rušeno - to znamená, že na našem a také na sovětském území byly umístěny tzv.rušičky, tj. vysílače, které vysílaly nesmyslný hluk a šum na frekvencích Svobodné Evropy, aby přehlušily její vysílání. Vyslání Hlasu Ameriky a BBC rušeno nebylo.
Kromě těchto tří stanic existovaly i jiné stanice. Jednou z pměrně populárních stanic, které nikdo nevěřil, ale dost lidí si ji občas poslechlo, bylo <b>Radio Tirana, zahraniční vysílání z Albánie. V Albánii panoval drsný stalinský režim; když se po roce 1956 za Chruščova země sovětského bloku odklonily od stalinské linie, Albánie zůstala věrna Stalinovi. Mimo jiné šlo o jediný skutečně ateistický stát na světě - zatímco v jiných socislistických státech se smělo například chodit do kostela, v Albánii nic takového neexistovalo.
No, a pro lidi žijící v socialistickém Československu bylo občas zajímavým rozptýlením si občas poslechnout vysílání státu, který se považoval za jediný socialistický stát na sbvětě a všechny ostatní považoval za kapitalistické, nebo aspoň revizionistické. Fanatické stalinskokomunistické vysílání Radia Tirana působilo jako účinná parodie zdejších socialistických sdělovacích prostředků. Jako dokreslení komična (nebo možná tragikomična) tohoto vysílání byla jejich neuvěřitelně mizerná čeština - zatímco moderátoři českého vysílání prakticky všech zahraničních stanic byli Češi, kteří například utekli z ČSSR, tak české vysílání z Tirany zajišťovali lidé, kteří znali češtinu jen z doslechu. Nepochybně proto, že do takové země nikdy žádný Čech neutekl.
Existovalo mnoho dalších zahraničních rozhlasových stanic vysílajících česky, ale tohle byly asi nejznámější.

Příspěvek z 15. července 2001 v 0:00.
Pralinka2 v něm napsal:

Pokusím se napsat Goldenův příspěvek číslo 56 v upravené podobě.

Jede rychlík po Sibiři a najednou zastaví a stojí. Když už stojí asi 1 den, Ivanovi to nedá a jde za strojvedoucím:
"Почему мы не поeхаем?"
"Мы изменяем машину."
Tak to jde asi týden a nakonec Ivan povídá:
"Вы уже изменили машину?"
"Да изменили."
"И почему мы уже не поeхаем?"
"Мы изменили машину за водку..."

Příspěvek z 10. července 2001 v 18:44.
Pralinka2 v něm napsal:

V těch dobách, kdy propaganda všemožně vnucovala všechno sovětské a zejména VŘSR a Lenina, koloval taky tenhle vtip:

"Otevřu rádio - Lenin. Otevřu noviny - Lenin. Otevřu televizi - Lenin. Bojím se otevřít konzervu."

Příspěvek z 16. června 2001 ve 3:42.
Pralinka2 v něm napsal:

Dotaz pro Radio Jerevan: "Когда будет лучше?"
Odpověď Rádia Jerevan: "Уже было!"

Příspěvek z 16. června 2001 ve 3:21.
Pralinka2 v něm napsal:

Tenkrát v té době bylo zvykem, že naše cenzura se tak trochu řídila cenzurou v Sovětském svazu. Když se například někde ve světě něco stalo, tak ČTK často nevydala zprávu o uudálosti, dokud tuto zprávu nevydala Tisková agentura Sovětského svazu TASS. A odtud pochází upravené pořakadlo:

Dočkej času jako Četka TASSu.

Příspěvek z 13. června 2001 v 7:08.
Pralinka2 v něm napsal:

Tak dneska je to přesně 16 let, kdy jsem byl u svého prvního výslechu na Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici v Praze (viz příspěvek 39).

Příspěvek z 12. června 2001 v 1:57.
Pralinka2 v něm napsal:

Tak ještě něco k těm vtipům, například o úspěších sovětské vědy a techniky.

Víte, které mikroprocesory jsou nejlepší? Sovětské! Jsou největší na světě!

Víte, kdo vynalezl televizi? Ono se to moc neví, ale již v minulém století to byl jistý Ivan Ivanovič, když přenesl obraz své matky z kuchyně do pokoje.

A ještě něco k vynikající sovětské životní úrovni.

Dotaz pro Radio Jerevan: Slyšel jsem, že v Leningradě bylo maso. Bude i v Moskvě?
Odpověď Radia Jerevan: Ano, bude. Výstava je putovní.

Přijde pán v Moskvě do řeznictví a ptá se: Máte vepřové maso?
Prodavačka odpoví: Nemáme.
A máte hovězí maso?
Nemáme.
A nemáte kuře?
Nemáme.
A nemáte skopové maso?
Nemáme.
Pán odejde a prodavačka říká druhé prodavačce: Asi blázen.
A druhá prodavačka říká: Blázen, to jo. Ale ta paměť!

Příspěvek z 9. června 2001 ve 2:41.
Pralinka2 v něm napsal:

Takže na četné žádosti Bažle nějaké vtipy z té doby.

Takže to takhle přijímali do práce novou uklízečku. No a v té době se požadovalo, aby každý pracovník věděl něco o Sovětském svazu. Tak se uklízečky při přijímacím pohovoru ptali: "Tak nám, soudružko, řekněte, jak je Sovětský svaz dlouhý." Uklízečka se zamyslí a přizná, že neví. Tak se zeptají, jak je Sovětský svaz široký. Uklízečka zase neví, ale říká: "Ale můžu vám říct, jak je Sovětský svaz vysokej!" A oni na to: "To je zajímavé, to nám řekněte, to zase nevíme my!" A uklízečka řekne: "Sto padesát centimetrů." A oni se zeptají: "Jak to, 150 cm? A jak to víte?"
A uklízečka odpoví: "No protože já měřím 170 cm a mám ho až po krk."

Příspěvek z 24. května 2001 v 19:57.
Pralinka2 v něm napsal:

V nástěnce D: Příběh co se opravdu stal. jsem napsal o tom, jak jsme před více než 15 lety byli v kině na sovětském filmu. Tady bych se chtěl zmínit o příčinách takové obliby sovětských filmů v té době.
Jak možná víte, přinejmenším od února 1948 (ale už i dříve) byl život u nás značně ovlivňován ze Sovětského svazu. Politický vývoj, takzvané znárodňování, pronásledování odlišně smýšlejících, věznění a popravy nevinných v padesátých letech, to všechno se dělo nejen podle sovětského vzoru, ale za přímé pomoci či přítomnosti sovětských poradců.
Postupem času se situace trošičku uvolnila, v roce 1968 došlo dokonce k takovým změnám, jako zrušení cenzury. Avšak již v srpnu 1968 přijely sovětské tanky, aby obnovily „pořádek“ v sovětském stylu. V sedmdesátých letech se opět velmi výrazně zasahovalo proti odlišně smýšlejícím, zejména se kladl důraz na pronásledování těch, kteří nesouhlasili se „vstupem vojsk“. Už se sice nepopravovalo jako v padesátých letech, ale odlišně smýšlející nesměli pracovat v oboru, který vystudovali - takže různí profesoři, faráři, spisovatelé pracovali v kotelnách a na podobných „kvalifikovaných“ místech.
To, že se ve školách učila ruština, to je samozřejmé, ostatně to samo o sobě by nebylo nic špatného. Ale kromě toho se vždy a ve všem neustále zdůrazňoval „Sovětský svaz, náš vzor“, jakoukoli blbost Sovětský svaz udělal, tu jsme museli udělat ještě dokonaleji. Sovětské úspěchy byly neúměrně zveličovány, úspěchy tzv. západních zemí naopak bagatelizovány nebo popírány. Všechno sovětské bylo vnucováno až nechutným způsobem.
A toto všechno, skutečnost, že jsem žili v zemi okupované sovětským vojskem, že všechno sovětské bylo vnucováno nejnemožnějšími způsoby, že sovětský styl života byl dáván za vzor i v naprosto nesmyslných souvislostech, vedlo k tomu, že v průběhu let byl v lidech vypěstován odpor ke všemu ruskému a sovětskému. Povinná ruština se stala neoblíbenou, i když ten jazyk za nic nemůže a psali jím mnozí skvělí spisovatelé. Sovětské výrobky, sovětské knihy a filmy, to bylo sice vnucováno, ale neoblíbeno. Ze sovětských úspěchů si lidi dělali srandu, kolovaly různé protisovětské vtipy.
No a v této situaci se často stalo, že když se v kině promítal sovětský film, tak nikdo nepřišel a nepromítalo se. Ne že by lidé sovětské filmy neznali; do kin na sovětské filmy se chodilo povinně se školou. (Aspoň odpadlo vyučování, že). Ale na večerní promítání, kam se nechodilo povinně, často nikdo nepřišel. Tak vznikaly takové situace, jaká byla krásně ukázána ve filmu „Kolja“, tam jak Kolja chtěl jít do kina na ty ruské pohádky. Nebo ta situace, jakou jsem popsal v nástěnce D: Příběh co se opravdu stal.
A to i v případě, že náhodou ten film byl dobrý; odpor ke všemu sovětskému byl občas tak silný, že to lidé nerozlišovali.

Myslíte, že bych tady měl na ukázku napsat některé vtipy z té doby?

Příspěvek z 19. května 2001 ve 4:48.
Pralinka2 v něm napsal:

Snad jste někteří slyšeli o tom, že za tzv. minulého režimu, tedy před rokem 1989, se některé věci nedaly sehnat. Samozřejmě i dneska se stane, že se nedá sehnat třeba určitá konkrétní značka nebo že je něco příliš drahé. Ale tehdy se některé věci nedaly sehnat <b>vůbec. A nešlo jen o exotické věci jako třeba banány (které se <b>v lepším případě daly sehnat dvakrát za rok), ale i o zcela banální věci denní potřeby, například toaletní papír (odtud například dobová rýmovačka "Až jednou nebudou ani ty ubrousky, budeme cupovat noviny na kousky"), nebo zápalky (odtud například dobový vtip "Víte, jaké to bude, až bude u nás komunismus vybudován? To bude mít každý svůj vlastní vrtulník a bude si moct kdykoli zaletět do Sušice pro sirky."). Seznam tzv. "nedostatkového zboží" byl samozřejmě mnohem obsáhlejší.
Nedostatek některých věcí byl většinou důsledkem neschopnosti tehdejšího hospodářství. Ale někdy s tím (možná) byly spojeny i další souvislosti.
V roce 1980 nastal v socialistickém Polsku takový nedostatek masa a dalších základních potravin (viz dobová rýmovačka "není maso, máslo, vejce, není slanina, bude třeba z hladu žrát díla Lenina""), že se polští dělníci vzbouřili, což bylo v socialistických státech dost nevídané. Samozřejmě že státem kontrolované sdělovací prostředky v Československu o tom neinformovaly, naopak lživě zdůrazňovaly, že se v Polsku nestávkuje. Bylo to v srpnu 1980.
Ke dni 1.září 1980 došlo v Gdańsku k dohodě mezi stávkujícími a vládou, výsledkem byl mimo jiné vznik (nebo možná spíš už legalizace) nezávislého odborového svazu Solidarność (Solidarita). V následujících měsících se situace v Polsku vyvíjela poněkud odlišným směrem, než se líbilo sousedním komunistickým vládám. Například tam nepanovala cenzura; v novinách vydávaných Solidaritou se psalo úplně jinak než komunisticky. Je pravda, že ekonomická situace se nemohla zlepšit okamžitě; nedostatek potravin trval a některé potraviny (například maso) byly na lístky. Jestli si dobře vzpomínám, měsíční příděl masa byl asi 3 kg na osobu. Účelem bylo, aby se, byť v omezeném množství, dostalo na každého.
O půlnoci na neděli 13.prosince 1981 se zmocnil vlády generál Wojciech Jaruzelski a vyhlásil stav, který se v originále jmenoval "stan wojenny", ale do českých sdělovacích prostředků byl zásadně překládán jako "výjimečný stav"; máte-li polský slovník, můžete se přesvědčit, že tento "překlad" byl lživý. Do ulic vyjely tanky, představitelé Solidarity a další opozice byli pozatýkáni, pokud se včas nevypařili do ilegality. Byly vyhlášeny zákazy vycházení, všude byli ozbrojenci. V Krkonoších na československo-polské hranici stál polský voják na každých 10 metrech. Byla obnovena tuhá cenzura, ještě drsnější než před srpnem 1980; například počet rozhlasových stanic byl dočasně zredukován na jednu. Nejsem si už jist, ale mám dojem, že v prvních dnech po 13.12.1981 byl i zakázán prodej benzínu, aby se lidem znemožnilo příliš cestovat. Samozřejmě že vojenský režim generála Jaruzelského měl od začátku <b>bezvýhradnou podporu československého komunistického režimu.
No abych se vrátil k nedostatkovému zboží.
V zimě a začátkem jara 1982 jsem jako obvykle chodil do prodejen potravin. Mimo jiné tam byly k vidění i ke koupi různé mléčné výrobky - mléko polotučné, mléko plnotučné, polosmetana (6%), smetana (12%), smetana ke šlehání (33%), sušené mléko a další věci.
Na jaře 1982 navštívil Československo představitel spřáteleného polského vojenského režimu Wojciech Jaruzelski. A představte si, že <b>přesně téhož dne, kdy tady byl na návštěvě, z obchodů ze dne na ten <b>totálně zmizely z obchodů všechny tučnější mléčné výrobky - smetana, šlehačka a dokonce i plnotučné mléko. Z výrobků denní spotřeby náhle bylo v obchodech <b>pouze polotučné mléko. Trvanlivější výrobky, například sušené mléko, nezmizely úplně hned, ale během nejbližších dnů a týdnů. Naprostý nedostatek značné části mléčných výrobků trval celé léto 1982, teprve během podzimu se občas začaly objevovat.
Samozřejmě že nemám žádné důkazy o souvislosti návštěvy polského generála a zmizením mléčných výrobků. Ale na základě zkušeností s tehdejším režimem mám důvodné podezření, že československý režim poskytl soudruhovi potravinovou pomoc za účelem podpoření jeho vojenského režimu, masově věznícího své odpůrce a vystupujícího se zbraní v ruce proti jinak smýšlejícím.

Příspěvek z 5. května 2001 ve 21:11.
Pralinka2 v něm napsal:

Jak asi víte, před rokem 1989 u nás leccos bylo trochu jinak než dnes.
Mimo jiné nebylo možné, aby si kdekdo myslel nebo dokonce říkal, co ho napadlo. Bylo stanoveno, co je zapotřebí si myslet, a nebylo radno říkat něco jiného.
Každoročně 1.května se konal prvomájový průvod, který byl prezentován jako vyjádření souhlasu s vládnoucí komunistickou stranou a s celým režimem. Účast na těchto průvodech však byla pro značnou část účastníků povinná - zejména pro žáky a studenty, a také pro ty pracovníky, které by bylo snadné vyhodit. Krásně to formuloval učitel na vysoké škole, který nám řekl: "Zítra je prvomájový průvod. Jste srdečně, <b>opravdu velice srdečně zváni. Omluvou jsou zdravotní důvody."
Mluvit proti vládě nebo komunistické straně se nesmělo nejen veřejně, ale vůbec. Ke kontrole těchto (i jiných) zákazů byla Státní bezpečnost, která, jak název napovídá, se nestarala o bezpečnost lidí, ale o bezpečnost státu (i před jeho vlastními obyvateli). Takže stačilo, když se ve skupince několika lidí vyprávěly protistátní vtipy, a pokud byl v té skupince někdo, kdo to nahlásil Státní bezpečnosti, měli přítomní dost velké problémy a případně je mohli i zavřít.
Tyto informátory (spolupracovníky) však musela Státní bezpečnost nějakým způsobem získat. Protože dobrovolně se jim na to nehlásil dostatek lidí, získávali je nátlakem. Například když jsem tam byl u výslechu v červnu 1985, tak říkali "Podívejte se, vy máte dva roky do konce studia, vy byste jistě rád dostudoval, viďte, proč nám nechcete říct ty informace, co chceme?" Je nepochybné, že stejným způsobem sháněli informace od toho spolužáka, od kterého se dověděli většinu informací na mně. Dobrým terčem byli také lidé namočení v nějakém průšvihu, když jim bylo nabídnuto, že když začnou podávat informace, nebudou zavřeni.
Byla však samozřejmě spousta slušných lidí, kteří při výslechu neřekli nic, co by mohlo někomu uškodit, ale zase nebyli tak otrlí, aby dokázali zcela se odmítnout s StB bavit. Takoví dali občas k dispozici <b>zdánlivě neškodné informace, jako například jaké kdo nosí oblečení, jaké je jeho oblíbené jídlo a podobně. I s těmito "neškodnými" informacemi dokázala Státní bezpečnost pracovat. Když totiž někdo je na výslechu u Státní bezpečnosti, tak ví, že je to vážné, a bojí se. Doufá, že StB neví o věcech, které prováděl a za které by ho mohli i zavřít. A když oni ve vhodné chvíli nenápadně prohodili něco o tom, že "víme, že vaše oblíbené jídlo je vepřová", nebo něco podobného, tak při troše nepozornosti si člověk velice snadno mohl pomyslet, že "oni už vědí <b>úplně všechno", a zhroutit se a přiznat se ke všemu.
Takže bylo vhodné, u výslechu neříkat pokud možno vůbec nic, protože i zdánlivě nevinné informace v rukou Státní bezpečnosti mohly někomu uškodit.
Samozřejmě že existovaly a mezi lidmi kolovaly různé návody, jak se chovat při výslechu na Státní bezpečnosti. Bylo možné se to i naučit zpaměti, ale když pak ta situace reálně nastala, tak to bylo trochu obtížnější než o tom číst v návodech. Ale to se asi týká i jiných krizových situací. Když někdo zahlédne to***ho se člověka, objeví se u dopravní nehody, zabloudí v horách, ocitne se na potápějící se lodi nebo v hořícím domě, tak se zřejmě leckdy zachová jinak, než si to představoval.
O metodách Státní bezpečnosti by se dalo psát mnohem víc, ale to už by bylo moc dlouhé.

V současné době u nás již taková situace s metodami Státní bezpečnosti není, a optimisté tvrdí, že už nebude. Ale pokud někdy pojedete například na Kubu, nemusí být na škodu si některé rady pro chování v totalitních režimech připomenout.

Příspěvek z 29. dubna 2001 ve 23:45.
Pralinka2 v něm napsal:

Goldene, tak kdy budeš pokračovat??

Příspěvek z 24. dubna 2001 v 0:10.
Pralinka2 v něm napsal:

Kdyby to někoho zajímalo, mohl bych napsat, jak Státní bezpečnost získávala informace na lidi.

Příspěvek z 18. dubna 2001 ve 2:14.
Pralinka2 v něm napsal:

Goldene, jistěže pokračuj!

Příspěvek z 10. dubna 2001 ve 23:38.
Pralinka2 v něm napsal:

Dovoluji si oznámit, že na Nástěnce matoni jsem v návaznosti na úvahy o pravopisu včera napsal něco o vydání Pravidel pravopisu v roce 1993.

Příspěvek z 9. dubna 2001 ve 23:44.
Pralinka2 v něm napsal:

Jééé, BFK, to je pěkný!!!

Příspěvek z 1. dubna 2001 ve 22:42.
Pralinka2 v něm napsal:

Dovoluji si připomenout, že dnes je tomu 22 let, kdy byl u nás zaveden letní čas.
Tenkrát to byla 1.4. neděle jako letos, ale letní čas byl zaveden 1.4. a nikoli již 25.3.

Příspěvek z 25. března 2001 ve 12:57.
Pralinka2 v něm napsal:

V naší historii je několik hlavních období, kdy se knížky šířily opisováním. Jedno z nich bylo například před vynálezem knihtisku, jiné například v době totalitních režimů, například komunistického.

V době před rokem 1989 bylo nutno dávat dobrý pozor, co lidé čtou. Některé knížky totiž mohly ohrozit socialistické zřízení republiky, a proto se nevydávaly. A nejen nevydávaly, ony se ani nesměly šířit. Poskytnutí takové knížky dalším osobám bylo trestným činem podle § 100 tehdejšího trestního zákona. Byli ovšem lidé, které i takové knížky zajímaly. Samozřejmě šíření takové knížky bylo obtížné. Ty knížky se, jak jsem již řekl, nevydávaly. Nebylo reálné je ani kopírovat. Jednak kopírování bylo dražší než dnes, jednak bylo méně dostupné. A když jste si nechali něco okopírovat, například stránku sešitu od spolužáka, tak jste museli předložit občanský průkaz (jak to bylo u dětí do 15 let, už si nevzpomínám). Přičemž na počkání se dělalo maximálně 20 stránek, když jste chtěli víc, museli jste jim to tam nechat do příštího dne. Je jasné, že za těchto okolností kopírování zakázaných knížek bylo nereálné.
No, a tak se knížky šířily opisováním. To se vzalo asi tak sedm průklepových papírů, mezi ně se vložilo šest kopíráků, to se vložilo do mechanického psacího stroje a psalo se. Když se napsal překlep, tak už tam zůstal; uvedená technologie opravování překlepů nepodporovala. Když se udělal vážnější překlep, tak se celá stránka vyhodila a začala psát znova. No, a když se dopsalo, tak z toho bylo dalších asi tak sedm takzvaných samizdatových výtisků té knížky. .
Někdy v roce 1984 se mi dostaly do ruky samizdatové výtisky tehdy zakázaných knížek George Orwella "Farma zvířat" a "1984". Se zájmem jsem si je přečetl, a protože se mi líbily, tak jsem jednu z nich opsal výše uvedeným způsobem na psacím stroji. Takto vyhotovené výtisky jsem pak půjčoval nebo rozdával zájemcům, včetně některých spolužáků z vysoké školy, kam jsem tehdy chodil. Zájem docela byl, ne že ne.
No a pak jednou v červnu 1985 jsem potkal jednoho z těch, kterým jsem tu knížku půjčil, a ten mi sdělil, že byl na výslechu na Státní bezpečnosti a že se ho ptali na mě, a to dost podrobně. Tak jsem kontaktoval jiného spolužáka, kterému jsem tu knížku taky půjčil, a ten mi sdělil, že i on byl na StB a ptali se ho na mě.
Ve čtvrtek 13.června 1985 ráno najednou někdo zvonil u našeho bytu, tehdy v Praze. Byli tam dva pánové v civilu, ukázali průkaz Státní bezpečnosti a že by se mnou potřebovali mluvit. A že to dost spěchá, že není čas ani abych se nasnídal. Bylo půl osmé ráno. Aspoň mi dovolili si nedojedenou snídani vzít s sebou.
Když mě dovezli do pracovny v Bartolomějské ulici, sdělili mi, že jsem důvodně podezřelý z trestného činu pobuřování podle § 100 Trestního zákona.
Ptali se mě na různé věci, kterých jsem se dopustil. Například že jsem v roce 1980, tedy před 5 lety, byl v Polsku, kde se tehdy stávkovalo, a že jsem tam fotografoval a ty fotky pak rozšiřoval. Nebo že jsem v říjnu 1983 kladl nevhodné otázky nějakému soudruhovi z Ústavu pro výzkum veřejného mínění. Že jsem si nahrával zakázané písničky z vysílání zahraničního rozhlasu. Bylo toho víc. Samozřejmě nejhorší bylo, že jsem rozšiřoval ty knížky George Orwella.
Ale zcela očividně je nejvíc zajímaly informace o jiných lidech. Ptali se na moje styky s tzv. disidenty, například signatáři Charty 77, a očividně by je velice potěšilo, kdybych jim o nich poskytl nějaké informace. Ptali se, kdo mi v roce 1980 vyvolal ten film z toho Polska. Když jsem nechtěl povídat o konkrétních lidech, tak používali takové argumenty jako "Podívejte se, pane, stát vám platí studia, a vy se mu za to takhle odvděčujete, že nám nechcete říct, kdo vám tenkrát vyvolal ten film.". Nebo:"Podívejte se, vám zbývají dva roky do konce studia, vy byste jistě rád dostudoval, viďte, tak nám řekněte ty informace, co chceme."
Během výslechu se samozřejmě sepisoval protokol. Nakonec jsem jim musel "dobrovolně" odevzdat nějaké "závadové materiály", které by mohly ohrozit socialismus (mimo jiné například ty kazety s písničkami ze zahraničního rozhlasu, ale celkem to bylo asi 15 položek). Při podepisování protokolu jsem k některým formulacím měl výhrady, ale oni tvrdili, že "nejde o formulace, ale o celkový smysl, jak se nesl tenhle náš rozhovor". Zatímco celo dobu měli dost času, tak při tom podepisování najednou děsně naspěch. Po skončení mě pustili, bylo půl deváté večer. To znamená, že ten výslech trval 13 hodin.
Uplynulo půl roku. Koncem listopadu jsem dostal ze školy pozvánku ke kárné komisi. Shodou okolností na Mikuláše, aby ta nadílka stála za to. Měli tam příslušné informace ze Státní bezpečnosti, včetně toho protokolu. V tom protokolu měli označené nějaké věty, obzvlášť závažné. Zajímavé je, že to byly zrovna ty věty, které se mi v tom protokolu nelíbily, ale nepodařilo se mi prosadit jejich opravu. Kárná komise mi po projednání věci sdělila, že rozhodnutí dostanu písemně.
Za několik dní mi přišlo sdělení, že jsem <b>podmíněně vyloučen ze studia. Což v praxi znamenalo, že můžu studovat dál, ale jak provedu sebemenší průšvih, končím. Jinými slovy že si až do konce studia musím dávat pozor.
Tímto tato věc v podstatě skončila. Pak jsem měl od Státní bezpečnosti pokoj až do roku 1987.

Příspěvek z 15. března 2001 v 9:46.
Pralinka2 v něm napsal:

<b>Závod míru 1986

V těch dobách se počátkem května konával cyklistický Závod míru. Jeho název byl snad odtud, že se konal v období výročí konce 2.světové války. Většinou probíhal v trase Praha - Varšava - Berlín, v některých letech se některé etapy konaly i v Sovětském svazu. A právě v roce 1986 byla jedna etapa naplánována v okolí Kyjeva, tedy ne tak daleko od místa havárie Černobylu.
Závod míru byl samozřejmě naplánován dlouho dopředu. Když však měla proběhnout etapa naplánovaná v okolí Kyjeva, bylo to zrovna v době nedlouho po havárii, když se oficiální zdroje ještě snažily situaci ututlat nebo aspoň bagatelizovat. Mám dojem, že někteří zahraniční cyklisté účast v této etapě závodu odřekli, z obavy před radioaktivním ozářením. Družstva ze socialistických států však ze závodu neodstoupila; tehdy nebyla vhodná doba na to, aby občané socialistických zemí odmítali to, co jim nařizoval stát. A socialistické státy trvaly na účasti; jejich účast na této etapě Závodu míru se zřejmě měla stát i jakousi demonstrací toho, že se v Černobylu "přece nic nestalo". A tak etapa Závodu míru u Kyjeva proběhla a cyklisté ze socialistických zemí, včetně československých, se jí zúčastnili.
No a v té době se říkalo, ani nevím, jestli to byla skutečnost nebo "lidová tvořivost", že prý kterýsi sportovní redaktor byl vyhozen z práce za to, že ve vysílání řekl : "Našim cyklistům se u Moskvy příliš nedařilo, zato u Kyjeva doslova <b>zazářili".

No, příště už napíšu zase něco jiného.

Příspěvek z 15. března 2001 v 9:45.
Pralinka2 v něm napsal:

<b>Hvězda jménem Pelyněk

Jak jsem již uvedl, při havárii atomové elektrárny v Černobylu se uvolnilo do ovzduší značné množství radioaktivních látek. Grafitový reaktor hořel několik dní, z hořícího reaktoru unikaly radioaktivní látky do ovzduší a nadále se šířily po okolí. Právě proto, že reaktor hořel, bylo možné ho vyfotografovat z amerických družic a tím identifikovat zdroj zvýšené radioaktivity ve Finsku ještě dřív, než to přiznaly oficiální sovětské zdroje. I u nás byly, byť utajeně (a oznámilo se to až dodatečně), prý prováděny důkladné kontroly potravin, doporučovalo se dávat si pozor na houby a ryby, což jsou organismy, v nichž se některé radioaktivní látky hromadí a dosahovaly několikanásobně vyšších koncentrací než v okolním prostředí. Podstatně více však bylo radioaktivitou zasaženo například severovýchodní Polsko a Bělorusko. Nejvíce samozřejmě byla zasažena Ukrajina. V okolí několika desítek kilometrů kolem elektrárny lidé žili ještě několik měsíců, pak teprve byli evakuováni. V této zóně byla radioaktivitou zasažena půda, obilí, domy, zvířata, nepochybně i obyvatelstvo. Naštěstí prý v době po havárii nebyly na Ukrajině větší deště, takže jen náhodou nedošlo k většímu zamoření vodních toků. Nějaká opatření a doporučení však byla v souvislosti s únikem radioaktivity z Černobylu provedena v řadě evropských zemí.
V souvislosti s <b>rozsáhlým zamořením velkých oblastí radioaktivitou z hořícího reaktoru v Černobylu někteří lidé poukazovali na zajímavou shodu okolností.
V Bibli se totiž píše, v knize Zjevení svatého Jana, kap. 8, následující:
"<b>Zatroubil třetí anděl, a zřítila se z nebe veliká hvězda hořící jako pochodeň, padla na třetinu řek a na prameny vod. Jméno té hvězdy je Pelyněk. Třetina vod se změnila v pelyněk a množství lidí umřelo z těch vod, protože byly otráveny."
Zajímavé je to, že v některých jazycích se pelyněk řekne "černobýl", a dokonce jsem viděl nějaký starší český překlad bible, kde se přímo uvádělo "jméno té hvězdy je Černobýl". Z této shody okolností někteří lidí vyvozovali, že se jedná o naplnění proroctví a znamení blížícího se konce světa.
No je to jen takový zajímavý detail, ale možná že není od věci ho připomenout.

Příště: Závod míru 1986

Příspěvek z 11. března 2001 ve 21:26.
Pralinka2 v něm napsal:

Přestože je teprve březen, nebude snad moc od věci zmínka o události, která se přihodila koncem dubna roku 1986. Vida, zanedlouho to bude zrovna 15 let.
Někdy koncem dubna 1986 se ve zprávách zahraničních rozhlasových stanic objevila informace o naměřené zvýšené radioaktivitě ve Finsku a o pravděpodobné havárii jaderné elektrárny kdesi na Ukrajině. Zpočátku jsem tomu ani nevěnoval moc pozornosti, byla to jakási zpráva z jakési daleké ciziny. Později bylo upřesněno, že došlo k havárii jaderné elektrárny někde v nějakém Černobylu. V dalších dnech hovořili o tom, že vítr východního směru přinese zřejmě nějakou radioaktivitu i do Československa.
Na prodloužený víkend začínající čtvrtkem 1.5.1986 jsem jel na nějakou víkendovou lesní brigádu do jižních Čech. Měl jsem s sebou tranzistorové rádio pro poslech zpráv, ale je jasné, že na víkendových akcích jsou jiné priority než poslech zpráv. Přes den jsem pracovali v lese, večer jsme měli nějaký program, hry a podobně.
Československé oficiální vládou kontrolované sdělovací prostředky zpočátku o událostech v Černobylu neříkaly nic. Později připustily, že došlo k "poruše" sovětské atomové elektrárny v Černobylu, ale ke zvýšení radioaktivity na území Československa nedošlo.
Když jsem se vrátil z víkendu, oficiální sdělovací prostředky nadále informovaly o tom, že ke zvýšení radioaktivity nedošlo, občas taky kritizovaly ty, kteří se snažili "vyvolat paniku".
Teprve po více než týdnu se v novinách objevila zpráva, že radioaktivita <b>"už klesla", a byly uvedeny nějaké číselné údaje.
Avšak ta čísla byla uvedena dosti rafinovaně. Totiž do té doby se ve školách a všude uváděly účinky radioaktivního ozáření v milirentgenech, případně radioaktivita v becquerelech. Ale ta informace byla uvedena v mikrosievertech, tedy jednotkách, které jsou sice v souladu s normami, ale v tehdejší době naprosté většině lidí kromě několika atomových fyziků nic neříkaly. A hlavně nebyla zveřejněna informace o úrovni takzvané přirozené radioaktivity, bez které je tato informace naprosto nicneříkající - bez této informace se nepozná, zda vůbec ke zvýšení došlo a jak je významné.

V následujících měsících pak vycházely najevo závažné informace. Například že hasiči, kteří hasili hořící černobylský reaktor, nebyli informováni, co se vlastně děje, takže bez příslušných ochranných pomůcek pracovali v těsné blízkosti hořícího reaktoru a několik desítek jich zemřelo na bezprostřední následky ozáření. Lidé v okolí ještě nějakou dobu bydleli, teprve po řadě měsíců byla zóna několika desítek kilometrů kolem elektrárny evakuována. V této oblasti bylo zamořené území, zamořené domy, zamořené obilí, zamořené řeky.
U nás se teprve dost dlouho po události objevily informace o tom, že je zapotřebí si dát pozor na některé potraviny, například houby nebo ryby, v jejichž organismu se radioaktivní prvky hromadí. Lidé, kteří ve dnech bezprostředně po události měli přístup k údajům o naměřených hodnotách radioaktivity, měli zakázáno to sdělovat.
Ještě několik let poté jsem slyšel informaci, že mapa naměřené radioaktivity zemského povrchu na území Československa nápadně připomíná meteorologickou mapu srážek, kolik napršelo dne 1.5.1986. To souvisí s tím, že déšť splachoval na zem radioaktivní látky z ovzduší; kde víc pršelo, napadlo na zem více těchto látek.

A ještě jeden důležitý detail na závěr:
Dne 1.5.1986, tedy v době, kdy radioaktivní mrak z Černobylu byl nad námi, se jako každoročně milióny lidí "dobrovolně povinně" zúčastnily prvomájových průvodů, jejich účelem tehdy bylo, že lidé "vyjadřovali podporu" socialistickému státu, který se o všechny tak pěkně staral. (Jak to bylo s tou dobrovolností, to krásně vystihl asi o rok dřív tehdejší učitel na vysoké škole, když nám sdělil: "Zítra se jde do prvomájového průvodu. Jste srdečně, <b>opravdu velice srdečně zváni. Omluvou jsou zdravotní důvody.). Právě 1.5. byla úroveň radioaktivity nad Československem jedna z nejvyšších.

Další spojitosti kolem Černobylu příště - v části "Hvězda jménem Pelyněk".

Příspěvek z 11. března 2001 v 0:00.
Pralinka2 v něm napsal:

Dneska nebo zejtra sem něco napíšu.

Příspěvek z 4. března 2001 ve 21:48.
Pralinka2 v něm napsal:

Pamatujete si ještě, co to byla Charta 77 ?

Když vznikla, tak mi bylo asi tak 14 let, to znamená možná přibližně tolik, jako některým z vás.
Tehdy jsem se ještě o politiku nějak zvlášť moc nezajímal, takže nějaké větší podrobnosti jsem nevěděl. Ale i tak mi některé věci kolem Charty 77 byly trochu divné.
Poté, co byly zejména v <b>zahraničních sdělovacích prostředcích uveřejněny nějaké informace o Prohlášení Charty 77, tehdejší československé vládou kontrolované sdělovací prostředky rozpoutaly řadu měsíců trvající ostrou kampaň proti Chartě 77. Její signatáři byli nazýváni "rozvratníci", "ztroskotanci", "samozvanci" a podobně. Byly organizovány protestní akce proti CH77 - lidé byli vyzýváni, někteří i pod určitým nátlakem, aby podepisovali protesty proti CH77. Ještě dnes se mluví o shromáždění v Národním divadle, kde řada umělců podepsala tzv. antichartu - protest proti CH77. Přitom však mnozí ani přesně nevěděli, co to podepisují, někteří to podepsali v domnění, že je to prezenčka.
To, co se mi již tenkrát jako dítěti zdálo divné, bylo to, že <b>lidé jsou vyzýváni, aby protestovali proti něčemu, co vůbec neznají. Text Prohlášení Charty 77 totiž v žádném sdělovacím prostředku nebyl zveřejněn; ba co víc, pokus o šíření tohoto textu byl považován za trestný čin pobuřování. Takže lidé se s jeho textem <b>nesměli seznámit, ale přitom se po nich chtělo, aby <b>proti němu protestovali. "Vědělo se" jen to, že je to něco obzvlášť ošklivého.

No a co to vlastně bylo, ta Charta 77? Přesný text prohlášení by se asi dal někde sehnat; nevím jestli je nutné ho tady uvádět.
Ale v zásadě šlo o prohlášení (petici), ve kterém několik stovek podepsaných požadovalo, aby tehdejší socialistický stát dodržoval <b>svoje vlastní zákony.
Předchozí rok, tedy 1976, přistoupila Československá socialistická republika k mezinárodním paktům o lidských právech. Tyto se tím staly součástí československého právního řádu a vyšly ve Sbírce zákonů. V nich byla zaručena mj. základní lidská práva, jako svoboda slova, svoboda pohybu, svoboda opustit svojí zemi a zase se do ní vrátit, a řada dalších. Přitom však i nadále byli lidé zavíráni za to, když řekli něco, co bylo politicky nevhodné, i nadále byly obrovské překážky, když chtěl někdo jet do zahraničí zejména na tzv. Západ do tzv. nesocialistických zemí. Mnoho lidí nemělo šanci na Západ vycestovat vůbec. Lidé, kterým se u nás nelíbilo a chtěli se odstěhovat jinam, k tomu většinou nedostali povolení, a když utíkali ilegálně přes ostnaté dráty na hranicích, tak se po nich střílelo.

No a v Prohlášení Charty 77 se požadovalo pouze to, aby stát začal respektovat práva, k jejichž respektování se zavázal mezistátní dohodou a která byla i součástí vlastního československého právního řádu.
Jak to stát myslel například se svobodou slova, to prokázal zakrátko, když několik autorů a signatářů Charty 77 za tento text pozavíral.

Příspěvek z 26. února 2001 ve 23:25.
Pralinka2 v něm napsal:

Před chvílí jsem do Parvusovy nástěnky napsal vtip "pro pamětníky", který jsem slyšel asi před 20 lety. Ale některé věci jsou asi aktuální dosud....

Příspěvek z 24. února 2001 v 9:41.
Pralinka2 v něm napsal:

<b>Filipossi,
no když jsem chodil do základní školy, tak ne že by se přímo jezdilo, ale pamatuju si, že jsme si dopisovali s dětma ze Sovětského svazu. Už ani nevím, jestli to bylo úplně povinný, ale přinejmenším silně doporučovaný, a organizovaný školou. Já jsem si dopisoval s jedním klukem z okolí Moskvy. To by mě docela zajímalo, co teď dělá. Psali jsme si nějak něco přes rok, nebo několik let, pak dopisy postupně řídly, až přestaly. Asi bych našel jeho bývalou adresu, ale asi bych ho už nesehnal; nejspíš už bydlí jinde a samotná Moskva má přibližně tolik obyvatel jako celý Čechy, tak ho asi neseženu.
Na zájezd do Sovětského svazu se jelo, když jsem chodil na vysokou. Ale nejeli všichni, byl jsem jako náhradník, a protože nikdo z přihlášených neonemocněl, tak jsem nejel. Jeli do Irkutska, a bylo to tam pěkný, docela zajímavě o tom vyprávěli.

Příspěvek z 23. února 2001 v 19:52.
Filiposs v něm napsal:

Hmm ... Nemáš to tu špatné Prali ...

Prali ... Jak si chodil do školy tak se prý jezdilo do Ruska ...
Samozřejmě jen po těch nejlepších částech ... Byl jsi tam někdy ???

Kdo si nástěnku oblíbil?