Aha.... tak někdo sem chodí jenom občas, protože je právě nemocný

FuFuF: Děkuju moc! jsem moc ráda, že někdo Hledače světla čte (původně to byl příběh zařazený k tomu, že tenhle příběh napíšu, jako knihu) Nakonec jsem na knihu vymyslela ještě lepší nápad, tak snad se někdy v budoucnu už do toho pustím...
Ale na Alíka budu psát stále dál, až pomine má nemoc

ups tady už dlooouho nikdo nebyl
a jinak CaMiL, všechny tvé příběhy jsou moc hezké.

2.Kapitola - Ztracený

Keres se zmateně rozhlížel na všechny strany. Očima hledal možné východy...
Na svou matku nemohl ani pohlédnout. Byl v šoku. Měl strach co s ním teď bude. Chytnou ho, zbijou a vyženou? Nebo ho stihne stejný osud jako jeho nejmilovanější osobu?
Má se zachovat jako chlap a přiznat se s nadějí, že jeho trest bude mírnější, když v tom měla prsty Tma? Nebo prostě odsud rychle vypadnou?
„Hanago? To jsem já Tonakas , tvoje sousedka. Chtěla si tu mou-“
Do dveří chalupy vtrhla stará, baculatá a dost vlezlá ženská, které se vždycky dařilo přijít v nejnevhodnější dobu, přesně jako nyní.
Když uviděla Hanagu ležící na zemi v kaluži krve, upustila s dořeknutím věty: „ku.“ sáček držící v ruce a obsah se rozvířil všude kolem ní.
Aniž by se Keres nějak rozmýšlel, využil tohoto momentu. Pevně sevřel jedinou drahocennou věc, kterou měl po svém otci a rozběhnul se k oknu.
„To byl on! Chyťte ho! Lidičky! Chyťte ho! To byl on!“
Ale to už Hanagin syn utíkal jak jen mohl přes velkou vesnici, nevšímaje si rozruchu, který tam způsobil.
Někteří se ho pokoušeli chytit, ale bezúspěšně. Keres vynikal svou rychlostí a tak se mu podařilo dostat i přes mnohá pozdější zakopávání o lesní porosty a nastražené kameny, do hlubokého lesa. Místa, kam by se nikdo z lidí neodvážil. Neboť sem dosahuje hrozně málo světla a Tma zde má svou největší moc.
Keres se teprve až tady zastavil. Těžce oddechoval a musel se rukou podepřít o strom. Nejen proto, aby nabral dech, ale pořád nemohl uvěřit, že pořád někde má možná svého otce. Jak asi vypadá? Ví vůbec, že má syna?
„Hej ty! Úhni!“
Směrem k němu běžela nějaká postava a vyrušila ho z jeho myšlenek. Vůbec netušil kdo by to mohl být, natož odkud přišla.
Než se však nadál a stihnul zareagovat, srazila ho k zemi.
Vyrazila mu dech a on ztratil vědomí.

„Co ti malí haranti zase křičí!“
Starý muž s plnovousem, kterému nebylo vidět pořádně do obličeje vztekle zavřel svou okenici. Nebyl jak ostatní. Nesnášel lidi a to, jak se smějí. Nenáviděl to.
Proto byl taky neustále zavřený ve své místnosti, hlouběji pod zemí, kde jenom skrz okenici prosvítalo trochu světla.
Vylézal ven, jen když potřeboval nějakou ingredienci nebo věc, ke své celoživotní práci. Lidé kteří ho někdy potkali, utíkali od něj se strachem a jemu to vyhovovalo.
Avšak dnes... dnes! Měl všechno co potřeboval. Konečně skončí to jeho dlouhé utrpení! Za chvíli odbijí hodiny a on bude nejšťastnějším člověkem.
Usednul pomalu na zem, do jakéhosi kruhu namalovaného okolo něho. Smočil si své šedé vlasy a plnovous modro-fialovou tekutinou, pro kterou tak dlouho hledal složení. Otevřel knihu a začal do ní rychle a hbitě kreslit jakýsi obrazce.
Odbila půlnoc.
Strhnula se bouře. Venku zafoukal velmi silný vítr. Rozrazil jeho okenici, sklo se rozsypalo na tisíc kousků a zároveň propustil dovnitř všechny venkovní zvuky.
Byl slyšet křik vyděšených lidí a to staříka ještě víc posilovalo.
Víc a víc čmáral do knihy. Jeho ruka začala krvácet, ale on si toho nevšímal.
Musel to dokončit! Už byl tak blízko.
Střepy se zvednuly do vzduchu a začaly kroužit kolem něho.
Náhle se stalo něco nečekaného.
Do jeho příbytku se dostal chlapec, který se snažil někde skrýt před hrozným počasím.
Vběhnul do kruhu a zakopnul omylem o lahvičku s modro-fialovou tekutinou. Rychle se jí snažil postavit, ale už bylo pozdě. Zbytek, kterým se měl starý muž na závěr jeho díla polít, byla rozlitá.
„Já... já... nechtěl.“ Koktal chlapec.
Stařík upustil pero a jediné co na to řekl bylo: „Za všechny chyby se platí, ať už chceme nebo ne.“
Pak zavřel oči. Vítr náhle změnil směr.
A veškeré střepy, které před chvíli ještě létali kolem starého muže, vletěly do chlapcova nevinného srdce...

„Co si o sobě myslíš?!“
Neznámý křik vytrhl Kerese z podivného snění.
Otevřel prudce oči.
Nad ním se skláněla dívčí postava s kudrnatými vlasy.
Levé oko měla něčím zavázané a její dýka spočívala na jeho hrdle.

Pokračování příště...

Právě jsem to dočetla. To je tak hrozně hezké i smutné zároveň. Už se nemůžu dočkat pokračování!

Četl někdo?

1.Kapitola- Zabít?

„Evesi! Prosím tě, neodcházej!“
Prosba mladé ženy, drobounké postavy s výrazným obočím a špinavě-blond vlasy, vyzněla tak srdceryvně, že dokázala donutit svého manžela, aby se za ní ještě jednou otočil.
„Hanago... Tohle už jsme přece řešili. Oni mě potřebují!“ Odpověděl její muž, na kterém by jste jen tak nemohli přehlédnout jeho široká ústa.
„Ne! Já ti to nedovolím! Jsi zaslepený! Vždyť nemáte žádnou šanci! Umřete...“ s posledním slovem ji vytryskly slzy.
Evesovi trhalo srdce vidět jí v takovém stavu, ale už se zavázal krví a nešlo to změnit.
Tehdy byl velice mladý, nerozumný. Toužil po dobrodružství a odměně, která by mu zajistila lepší život.
Ale to netušil, kam ho cesty osudu zavedou...
„Kde k sakru vězíš?“
Náhlá slova muže, který právě vpadnul do jejich chalupy a na jehož nebyl zrovna nejlepší pohled, zhatil Evesovi plány na uklidnění -možná i poslední- její milé.
Byl to jeho nevlastní bratr, Relot.
Nyní s velkým šrámem přes celou ruku a krvácejícím uchem.
„Už jdu.“ zařval na něj odpověď.
Relot, jak bylo jeho zvykem, nezůstával nikde dlouho a nesnášel loučení. Takže po zjištění toho co potřeboval, zmizel stejně rychle jako, se objevil.
Eves to věděl, hlavně to opouštění osoby hodně mu blízké, neboť to měl po něm a bylo to možná to jediné, co ty dva, měli vlastně společného.
A proto, dal své ženě jenom poslední dlouhý polibek a pak ji pošeptal do ucha: „Miluji tě. Já se vrátím a nenechám se zabít, abys o mě přišla. Slibuji.“
S těmi slovy ji pustil ruku a vyběhl rychle se zakrytými slzami ven, za svým nevlastním bratrem.
Hanagě se podlomila se kolena.
Vztáhla ruku směrem ke dveřím, s nadějí, že se snad ještě vrátí.
Ale marně.
Už ho neuvidí a taky...
Nikdy mu nepoví, že je těhotná...

Mlha vzpomínek na chatu poblíž lesa a na dění se uvnitř, se začala vytrácet...
Hanaga seděla v koutě u zdi, které složilo jenom na opření koštěte, a brečela.
Na Evesa nikdy nepřestala myslet, ale také nebyla schopna o něm povědět svému synovi Keresovi.
Doba byla zlá a nelehká.
Po celé zemi panovala přísná pravidla.
Ten, kdo chtěl zůstat naživu, se musel těmto zákonům podřídit.
Nejhorší na tom však bylo to, že nikdo neznal pravou tvář, panovníka této země.
Zla, kterému se neříkalo jinak než Tma či Vládce, který zničil slunce.
Obloha byla od té doby zakrytá šedými mraky a nikdy nevysvitlo ani na malou chviličku slunce.
Po velké bitvě, které se zúčastnil její milovaný a kterého už nikdy neviděla, se ustanovily mezi přeživšími jisté zákony.
Zjistilo se, že Tma má největší moc nad těmi, které ovládá zloba. Proto bylo zakázané jakkékolv násilí, i pitomá facka. Pokud to někdo porušil, byl vykázán od ostatních. Vytvořili se vesnice, které byly úmyslně pojmenovány čísly od vzdálenosti hradu, bývalého sídla nejvyšší rady. Předpokládalo se, že se tam usídlil nynější vládce této země. Nikdo ho sice neviděl, ale byla tam největší tma. Dalším pravidlem byl zákaz chození do lesa a neustálé udržování ohně v pochodních. Čím víc světla, tím větší bezpěčí.
Co se týkalo jídla a pití, vždycky bylo co pěstovat a voda ve studni naštěstí nikdy nedocházela.
Jako kdyby v nynějším vládci, byla špetka toho dobra.
„Vzdej to... Tvé světlo dlouho nevydrží!“ Ozval se neznámý chraptivý hlas, který však Hanaga již dobře znala. Provázel ji od té doby, kdy se neudržela a za synův prohřešek mu vlepila facku.
Od té doby jí trýznil v její mysli a nemohla se ho zbavit.
„A nechat syna napospas tobě? Nikdy!“ Zaječela na něj.
„Hanago, Hanago, má sladká Hanago, však ty mě ještě budeš prosit na kolenou, abych-“
Chraptivý hlas přerušil dospívající chlapec s blonďatými vlasy, který přiběhl z vedlejší malé místnosti.
Ta sloužila pouze pro přespání, oddělená dveřmi od hlavní obytné místnosti. Chalupa, ve které žili nebyla nijak veliká, ale bohatě postačila pro matku s dítětem.
Hanaga se postavil a rychle utřela slzy do rukávu, ale její syn je stihl vidět.
„Mami? Stalo se něco? Proč si křičela? A proč brečíš? Zase byl na tebe zlý, soused Herold?“
„To nic Keresi. Omlouvám se, že jsem tě vzbudila. Běž si ještě lehnout, za chvíli dorazím za tebou.“ Řekla a přešla ke skříni, která se nacházela těsně u dveří vedoucí na malý dvorek.
„Nechci spát, navíc za chvíli je stejně ráno. Já chci vědět co se stalo! Jestli ti ten soused něco udělal, tak já mu-“
Nedořekl to.
Matka ve skutečnosti spát už nechtěla. Měla v plánu otevřít skříň, za účelem převléknout se z nočního oděvu do košile a sukně, ale když ji Keres vyděsil tím, že by byl schopen pomstít se někomu, zasekla se v půli pohybu, otočila se na něj a rázně ho přerušila.
„Ne Keresi! Pamatuj co jsem tě učívala! Jen ty máš svůj život ve svých rukách a ať je k tobě kdokoliv zlý, musíš se umět ovládnout a -“
„Tak proč je ve skříni schovaný meč mami? Něco nám hrozí? Ublížila si s ním někdy snad někomu?“
Hanagě přeběhl mráz po zádech.
Jak on o té zbrani mohl vědět?
„O čem to mluvíš?“ Snažila se o úsměv, ale byl spíš křečovitý a né moc přesvědčivý.
„Má zdobenou rukojeť s krásnými vyřezanými růžemi. Tak dokonalou, že by to zdejší kovář nedokázal ukovat. Kde jsi ho vzala?“
Měla mu říct pravdu? Tajila to tak dlouho!
Mohla mu zalhat, říct že ho našla nebo koupila na trzích, ale příliš dlouho o tom přemýšlela.
Podívala se na něj.
Oproti ní byl značně vysoký.
Krátké černé vlasy - momentálně rozcuchané - se k němu, podle názoru jeho matky nehodily.
Raději ho viděla s dlouhými, ale v něčem ho přesvědčit, to bylo umění.
Stejně tak, aby si vzal jiné kalhoty než ty jeho oblíbené kožené, které mu budou brzy malé.
Rozhodně už to ani zdaleka nebyl malý bezbranný chlapec, jaký v něm viděla.
Měl své názory a dokázal se o sebe postarat.
„Bylo to největší dílo tvého otce, vyhlášeného kováře a zároveň poslední věc, která mi po něm zůstala.“ Odpověděla nakonec.
Keres zalapal po dechu.
Nastalo ticho.
Všechno jiné by pochopil i kdyby byl kradený, ale tohle vážně nečekal.
„Já... já mám otce? Kde je? Odešel nebo... On... on už nežije, že ne? Jinak bych se o něm dozvěděl od lidí z vesnice. Mami, co se s ním stalo?“
Hanaga chvíli hledala vhodný slova, ale to se jí stalo osudnou.
Ozvalo se zapraskání a rána.
Skříň se celá rozpadla v prach, jen z něj koukal kus meče.
Jeho matka zmizela.
Keres byl v šoku. Nejdříve se rozhlížel se po celé místnosti, ale kromě stolu se čtyřmi židlemi, zničenou skříni a zaprášených kamen, nikoho neviděl.
„Mami?“ Šeptal a opatrně přešel k meči, který ho jako omámeného svým třpytem a krásou doslova přitahoval.
Bylo naprosté ticho.
Opatrně jej uchopil do ruky, když v tom ho něco odhodilo na druhou stranu místnosti ke koutu s koštětem.
Zbraň mu, ale pořád zůstala v ruce.
Chvíli viděl rozmazaně, rozeznával však podivné pleskající zvuky.
Jen, co zase viděl normálně se vyškrábal na nohy.
Uchopil pevně meč do pravé ruky, i když to nebyla zrovna nejlehčí věc.
Podíval se tváří v tvář svému útočníkovi.
Byla to nestvůra.
Jinak by to nedokázal popsat.
Vypadala jako houba, která ale měla v klobouku oči a z těla ji vyráželi chapadla na kterých se zřejmě pohybovala.
Než stihnul něco vymyslet, omotalo se mu jedno z chapadel kolem jeho ruky a vyrazilo mu meč.
Nebyl čas přemýšlet, odkud a proč se tu asi objevila, natož volat někoho o pomoc.
Nestvůra totiž znovu zaútočila.
Keres udělal kotrmelec vpřed, s cílem vyhnout se ze shora mířejícím chapadlům a dostat se k meči.
Úspěšně.
Sotva ho měl zase v ruce rozmáchnul se s ním rychle směrem po chapadlech, aniž by se nějak rozmyslel, ale minul.
To ho ale neodradilo.
S druhým máchnutím přesekl jedno chapadlo jak nic.
Usoudil, že meč musel být velmi ostrý.
Nestvůru tím akorát ale rozzlobil.
Keres se však nedal.
Vzpomněl si kdysi na jeden příběh v knize o rytíři, který uměl najít v každém, jejich slabá místa. Ať už u lidí nebo u příšer.
Během přemýšlení o tom, ubyl pozornosti a jedno z chapadel se mu omotalo kolem nohy a zvedlo ho do výšky.
Keres vykřikl, ale byl rád, že u toho neupustil svoji jedinou obranu.
Neváhal a jakmile dostal příležitost, sekl mečem po stvůřiných očích.
Ozval se řev, ale během chvilky se nestvůra začala rozpouštět a měnit se v hnusnou slizkou páchnoucí kaši.
Keres upadnul na zem a chvíli tak omámeně ležel.
Nemohl se však zbavit obrazu obludných očí.
Něco mu je silně připomínalo, i když je pořádně viděl jen v krátkosti.
Pak se rychle zvednul, popadl meč a oháněl se s ním kolem sebe, kdyby náhodou na něj někdo zase zaútočil.
Bylo opět naprosté ticho.
A zničený nábytek.
Po obludě, jako by se slehla zem.
Na místo ní, však ležela zakrvácená postava.
„Mamí!“ Vykřiknul, upustil meč a rozběhnul se k ní.
Bylo však pozdě.
Hanaga byla mrtvá.
Měla pootevřená ústa a v očích výraz zděšení.
Ty oči!
Už věděl proč se nad tím tak pozastavil.
Ale to přece nebylo možné!?
Dotknul se tváře, kam ho kdysi uhodila.
Teď už chápal, co ho vždycky učívala.
Stačí byť jen malý náznak zloby, závisti nebo chuť se pomstít a temnota si vždycky najde cestu do lidských duší a srdcí.
Někdy pomalu a s velkou trpělivostí pak oběti mučí, až se vzdají a Tma si je podmaní do své moci.
A dostala se i do srdce jeho matky, jen pro blbou facku. Proměnila jeho matku v zabíjející nestvůru.
Co teď, bude k němu promlouvat? Najde si cestu také do jeho duše? Zabil přece...
Možná ji dokonce mohl ještě zachránit...
Stačilo si ji jen přece pořádně prohlédnout a přestat bojovat!
Ale co by se stalo? Zabila by ho ona? Věděla by, kdo ve skutečnosti ještě je, nebo nad ní Temnota získala převahu a ovládá ji, jak si jenom zamane?
Tak či tak, už se mu nikdy nevrátí.
Byl hlupák.
Jak by jí jen mohl zachránit, zatím se to přece nikomu nikdy nepodařilo.
To ale nebylo to nejhorší zjištění...
Jen to uvědomění, že ho Tma hnusně obelstila..
Keres od své matky ustoupil pár kroků a kroutil u toho hlavou.
Tma si sice podmanila duši jeho matky, ale nebyla to ona kdo ji zabil.
Byl to on sám.
Její jediný syn...

Pokračování příště...

Prolog - Poslední členové rady

Noční vzduch proťaly hlasité výkřiky, rozléhající se chodbami hradu, až do hlavního sálu, kde sídlila nejvyšší rada. Kdysi složená z devatenácti členů, dnes však zůstali poslední dva.
Orinx, se svými dlouhými vlasy, spletenými vždy do copu, stál právě u okna a pozoroval dění venku. Proklínal se za to, že tomu co se právě odehrávalo před jeho očima nemohl nijak zabránit.
Tam...
Ve městech, vesnicích, vlastně v celé zemi Traneis... (čtěte Tranajs)
Tolik nevinných lidí bojujících marně o své životy.
Ale on, člen rady, na kterého se lidé zoufale obraceli s prosbami o pomoc, je zalezlý v hradu, čekající co se bude dít, nebo na zázrak.
„Orinxi.“ Trochu nadskočil, když na jeho rameni spočinula Nařina ruka.
„Naro.“ Zašeptal a odpověděl tak na přítomnost ženě v saténových červených šatech, hubeným tělem a rozpuštěnými černými vlasy. Zároveň i první člence rady, ženského pohlaví.
„Nehleď už prosím na tu zkázu. Víš moc dobře, že se už nedá nic dělat.“
„Ale ti všichni... zatímco my jsme tady a-“
„Pššt,“ uklidňovala ho. „Pojď, něco ti ukážu.“
Aniž by čekala na jeho odpověď, vzala ho za ruku a odvedla k jednomu z knižních regálů, které vlastně až na jediný stojan ve tvaru skleněné růže uprostřed místnosti, zaplňovaly celý, dřívější, hlavní sál.
„Neměli bychom chodit daleko od světla.“ Připomínal ji se strachem v očích a stále měl nutkání se za sebou otáčet a snad i utéct.
„Neboj, dlouho se tu nezdržíme, slibuji. A uvidíš, budeš překvapen.“ Snažila se ho přesvědčit, i když si sama byla vědoma rizika vzdálení od stojanu, vyzařující světlo. Tam, kde bylo světlo, bylo ještě bezpečno.
„Jo a čím? Knihami?“ Zeptal se, když se zastavili právě u nich.
Nara jeho otázku ignorovala.
„Tady,“ řekla a vytáhla z regálu silnou knížku, mající snad přes dva tisíce strany, kterou jen tak tak udržela. Pak ukázala na její obal.
„Ale... to je přeci-“
„Svícen ano.“ Dokončila s úsměvem za něj.
On ji však úsměv neopětoval. Hleděl na její zápěstí.
„Jsi zraněná!“
„Ne, to nic není. Jen malé popálení.“
„Ukaž, podívám se ti na to.“
„Nemyslím si že-“ chtěla mu v tom zamezit, ale to už to spatřil z blízka.
Vyrytou mapu, která se objevuje na ruce v případě nejvyšší nouze a nebo, v horším případě, za výměnu vlastní duše.
„Seolin?!“
„Chtěla... chtěla jsem ti o tom říct.“
„Zaprodala ses pánovi Tmy, kvůli... kvůli knize?!“
Tuhle otázku a vyřčenou takovým způsobem, rozhodně Nara nečekala.
Úlekem upustila předmět, držící po celou dobu v ruce.
„Já-“ chtěla k tomu něco říct, ale zarazila se, stejně jako Orinx, pohledem na zemi.
Po knize, jako by se slehla zem.
Na místo ní, teď ležela stará zaprášená věštecká koule.
„Objevila si oko? Oko pravdy?“ Opakoval Orinx nevěřícně, ale zároveň v jeho hlase byl náznak zoufalství.
„Myslíš úkryt Hledače světla, o kterém se lze dozvědět jen pohozením některé-“
„Nepoučuj mě o tom co znám!“ Rozkřikl se na ní a kousek od ní ustoupil. „On... on tě dostal. Jsou to jen hrátky pána Tmy a ty... Ty jim věříš a tak se stáváš jeho. Nejdřív ta mapa, pak dávno spálené knihy ve znamení svícnu a teď ještě tahle věc! Mělo mi to dojít... Už od začátku jsi taková vyrovnaná a-“
Nara ho přerušila z ničeho nic tím, že mu dala přes rty prst.
Podívala se do jeho hnědých očí, až Orinx na chvíli zauvažoval, že se zmýlil.
Hleděla na něj tak upřímně, ale zároveň krátce zahlédl i něco, co doposud nezažil.
Lásku?
Nikdy nedávala najevo své city, na to ji znal příliš dobře.
Tak proč teď?
Snad né ze strachu blížícího se konce.
Ne!
Určitě jedná pod vládou pána Tmy a chce to i u něho.
Ale to nedovolí!
Nebo ano?
Její rty se náhle začaly přibližovat k jeho...
Když v tom, se skleněná růže v hlavním sále rozbila na tisícero kousků a ve stejný moment pán Tmy zaútočil..
A stalo se to, čeho se ti dva nejvíce obávali.
Pán Tmy se dokázal zmocnit v jejich duších světla, které tolik na lidech nenáviděl a toužil u všech zničit. Když totiž přijdete o světlo, přijdete o radost a lásku a snáz se stanete služebníky pána Tmy.
Udeřil rychle, že jim nedovolil ani první a zároveň poslední polibek...
Ale to už o tom ani nevěděli, jelikož si je nyní pán Tmy podmanil do své moci, jako své služebníky.
Něco však důležitého stihli Nara a Orinx jestě před smrtí udělat.
Objevit naději.
Malé, křičící, právě narozené dítě, zjevené ve věštecké kouli, skryté před zraky Zla, kterého si však poslední členové rady už nepovšimnuli...

To vypadá zajímavě!

O čem příběh bude:

V zemi Traneis pomalu mizí veškeré světlo.
Jediné řešení je chlapec s dívkou...
Z nich, ale pouze jeden je předurčen stát se Hledačem světla...