Velikonoční pondělí

Bylo Velikonoční pondělí a kluci se začínali scházet na vsi. Chtěli vyplatit všechny jejich kamarádky a vykoledovat si malovaná vajíčka. Bylo osm ráno a věděli, že většina holek ještě spí.
Když se všichni sešli, vyšli. Procházeli celou vsí a zvonili u každého domu. Řekli básničku:
Hody, hody doprovody,
já jsem malý zajíček.
Utíkal jsem podle vody,
nesl kupu vajíček.
Potkala mě koroptvička,
chtěla jedno červené,
že mi dala jetelíčka
a já řekl: „ne, ne, ne.“
Na paloučku mezi poli,
mám já strýčka králíčka.
Tomu nosím každým rokem
malovaná vajíčka.
Dostali za odměnu nějaké sladkosti a barvená vajíčka. Někde dostali napít nebo pár drobných do kapsy.
Čekal je poslední dům. Holka, která se s nimi bavila nejvíce. Nechali si jí nakonec, protože věděli, že na ně něco chystá.
Zazvonili na dům a otevřela jim starší paní. Maminka holky. „Dobrý den,“ pozdravili ji slušně a poslušně ji vyplatili. Ona jim nabídla vajíčka.
„Kde máte dcerku?“ zeptal se jeden z kluků, protože bylo půl dvanácté. „To nevím. Před hodinou se vypařila, ale neřekla kam,“ odpověděla mu. „Dobře děkuji,“ usmál se chlapec a všichni se odebrali ven ze dvora.
„Musíme ji najít,“ zavelel jeden chlapec a rozdělili se na trojice. Vydali se ji hledat, protože nechtěli být mokří. S holkami měli domluvu, že pokud je do poledne nevyplatí mohou je polít.
O půl hodiny se všichni sešli na návsi a byli bezradní, protože ji nenašli a bylo za minutu dvanáct. Najednou začali zvonit poledne a vedle nich se objevila dívka, kterou celou dobu hledali. Měla dvě plné vodní pistole a začala po klucích stříkat. Začali před ní utíkat, ale nebyl jim to platné, protože je hned dohnala a pořádně je postříkala.
Domu se vraceli mokří, ale usměvavý. Dostala je jedna holka z celé vsi. Báli se, aby jich nebylo víc. Jejich přání bylo vyslyšeno a cestou už je nikdo nepolil.

Aprílové prokletí

Je prvního dubna. Apríl. Všichni chtějí někoho nachytat a napálit, ale co by se stalo, kdyby ten den přišel někdo o smysl pro humor a celý den se vůbec nezasmál a nikoho nenapálil? Stalo se to jednomu klukovi, Kubovi, na samotě u lesa. Měl spoustu kamarádů, ale žádný ho nedokázal rozesmát.
Snažili se o to celé dopoledne. Nic nepomáhalo. Ztratil všechny emoce, nejen smích.
Někdo na něj vybafl, jiný na něj nastražil pavouky nebo ho hodil do ledové vody. Nic nepomáhalo. Už to chtěli vzdát, ale objevila se u nich holka. Eliška, sestra Kuby. Kluci jí převyprávěli, co se stalo s jejím bráchou. Nevěděla, co s ním je. Avšak si vzpomněla na pohádku, kterou jim kdysi říkala maminka před spaním a převyprávěla jim jí.
„Jednou na apríla přišel náš taťka o všechny emoce. Prý to je dědičné. Stane se to jednou za deset let. Také nevěděli, co se s ním stalo. Přišla za ním jeho sestra a řekla mu to, co já vám říkám teď. Vůbec nic nepomůže. Je to prokletí naší rodiny, ale můžeme ho zrušit. Zkoušeli to všichni před námi, ale nikdo nepřišel na způsob jak. Máme na to do půlnoci. Máte nějaký nápad,“ zakončila Eliška vyprávění otázkou a podívala se po ostatních.
„Já mám nápad,“ ozval se Tom, nejlepší kamarád Kuby. „Ven s tím,“ vyzvala ho Eliška. „Bydlíte na samotě a tady se skoro vůbec nepobavíte. Je apríl. Svátek žertíků a vtípků. Měli bychom ho vzít do města, protože tady všechno čeká a ví o všem. Ve městě se lehko napálí, protože tam to nezná tolik jako v lese,“ odpověděl Tom a zamířili všichni do města.
Když přecházeli silnici, Eliška na Kubu zakřičela: „Pozor auto,“ Kuba se lekl a rychle přeběhl silnici. „Apríl!“ zasmála se Eliška. „Uff. Už jsem se lekl, ale poučka pro příště. Tohle není zrovna příjemný apríl,“ zasmál se Kuba a všichni si plácli, že prokletí zlomili. Po zbytek dne si ze sebe dělali různé srandičky a napalovali se.

Apríl!
Nastalo 1.4. A JáJá1 se rozmýšlí co udělá za vtípky. Napíše svým kamarádům, jestli nechtějí něco udělat spolu. Nic je nenapadalo, ale pak na něco přišli! Všichni doma našli své staré hračky ve tvaru hadů a pavouků a sešli se v parku. "Tak a teď je budeme roznášet po městě, stejně už je nepoužíváme." A tak se taky stalo. Šli kolem zahrady, tak vzali pavouka a dali ho do květináče. Pak šli dál, uviděli další zahradu a tam hodili hada. Tak to šlo dál a dál, dokud je nezastihli rodiče. "Vsichni si na vás stěžují!" A tak se tedy museli vrátit domů, ale aspoň si užili Apríl, jak má být.

Zaječí velikonoce
Nastalo klasické Velikonoční zaječí pondělí. Holky seděli doma, kluci chodili mrskat, jen zajíček Ouško nikam nešel a plakal. Šel kolem zajíček Ňufal a ptá se Ouška, Ouško co ty tu děláš, proč nechodíš mrskat holky a brečíš tu? No víš Ňufale, já jsem nesehnal žádnou metličku. No, co s tím uděláme?Půjdeme natrhat vrbu, jen nevím kde ji najdeme, všechnu ji už otrhali ostatní. Tak se vydáme na výpravu, to by bylo zvláštní, kdybychom nic nenašli. To by šlo, řekl Ouško. Vydali se tedy do lesa. Prošli lesem, ale nikde ani kousek vrby. Ňufala napadlo, že vrba roste u vody. Obešli tak úplně všechny rybníky a studánky. Ale nic nenašli, šli stále dál. Ouško povídá, Ňufale, kde to jsme, nestratili jsme se? Já to tu neznám. No Ouško, já to tu taky neznám, ale neboj vrátíme se ale teď musíme najít vrbu. No když myslíš. Šli dál a dál až najendou Ouško vykřikl, Ňufale vrba! Ňufal se zaradoval a rozběhli se k ní. Když k ní ale přišli, zjistili že je úplně zlatá. Ouško říkal, že by ji neměli trhat když je taková vzácná. Ňufal ale stejně začal trhat proutky. Už měl utržené asi tři, v tom se objevila zvláštní osoba, něco jako zaječí královna lesa. Oba se vylekali. A v tom královna promluvila, proč mi tu trháte to proutí, je vzácné, nejvzácnější co kde potkáte. Ňufal i Ouško se rychle začali omlouvat. Ouško se zeptal, proč je to proutí tak zvláštní? A proč je zlaté? Královna mu odpověděla, je zlaté protože je v něm čarovná moc, ta dívka kterou tím vymrskáš, už nikdy nebude nemocná a bude navždy šťastná. No teda, řekl Ňufal. O takovém proutí jsem jednou slyšel ale nenapadlo by mě ani ve snu, že ho jednou najdu. No vidíš a našel jsi, řekla královna. Ouško řekl, tak my vám ho zase vrátíme královno. Ne to nemusíte, teď už ale běžte, upleťte pomlázku, a vymrskejte co nejvíc děvčat. Děkujeme, řekli zajíci a utíkali zase domů. I cestu domů našli, to asi pro to že za sebou pravidelně nechávali bobky:D. No a večer až všechny holky vymrskali, tak se zajíčci shodli, že to byli jejich nejkrásnější Velikonoce že všech.