Týnek
To chápu. Většina si to rozdělí tak že někdo pracuje tam a někdo tam když chtějí mít klid xD
nebo když má někdo pracovnu nebo zahrádku tak je to fajn ať má každý své místečko aspoň na nějakou tu hodinku.

Noelle159
Neber mě tak doslovně, furt bych se jinak opakovala
a neříkám že ty to vidíš jako ztrátu svobody, z většiny se vyjadřuju k tomu co předtím psal týnek a na tebe jsem nic nemířila jen jsem vysvětlovala co proč jak
Třeba můj přítel chodí spát v 9 a vstává jak začnou zpívat ptáci a svítit světlo a já chodím spát kolem půlnoci a vstávám v poledne Občas jdeme spát ve stejnou dobu občas ne.
A nic není ideální, ani režim. Stejný režim časem začne být monotónní. I to že má někdo odlišný režim nevadí a časem se to lehce začne sjednocovat protože lidé na sebe holt mají vliv když spolu žijí.
Ale mít společné aktivity je důležité taky hodně.

Chceš mi tím říct, že se člověk v manželství a celkově ve vztahu musí vzdát věcí co měl dřív?
Do určité míry ano, v manželství. Kompromisy jsou nevyhnutelné pokud nechtějí mít zbytečné problémy nebo hádky bez konce.
Vztah je vztah. Pokud spolu nebydlí nemají skoro co řešit. Nemají důvod se většiny věcí vzdávat když nemají nic společného. V jedné domácnosti se musí a věcech shodnout.

Tak pokud budeš se svou manželkou bydlet u rodičů tak tvůj pokoj by byl nejspíš vaše ložnice a obývák by zůstal obývákem ne? Vždyť i teď nejspíš sdílíš svůj životní prostor se svou rodinou a není to přece ztráta svobody Navíc pokud bys měl svou manželku rád tak by ti snad nevadilo s ní trávit čas v místnosti ne?

To jsi pochopila špatně. Já to myslel tak že v dětství má většina svůj pokoj, ale v manželství mají společnou ložnici a společný obývák a nikdo nemá žádný svůj koutek nebo místnost.
Pokud sourozenci mají společný pokoj, tak ho mají většinou rozdělený na zóny a každý má svůj prostor.

taninkasarinka: Něco k tomu ještě dodám. Nevidím to jako ztrátu svobody. Jen to není ideální, když mají lidi jiný režim. Není fajn vstávat denně řekněme ve čtyři a chodit spát v 8, když máš jiný režim. I kdyby jen o pár hodin. A nebrat si kvůli tomu někoho?

taninkasarinka: Neřekla jsem, že by mi daný nemohl vlézt do pokoje. Když říkáš, že se mají dohodnout, proč s tím co říkám máš problém? A tvůj pohled na manželství mi taky nepřijde správný. Vztahy do jisté míry vyžadují nějaké omezení, ale furt je to na dohodě. Chceš mi tím říct, že se člověk v manželství a celkově ve vztahu musí vzdát věcí co měl dřív? Je v pohodě, že se nechceš vzdát věcí, co máš ráda kvůli někomu jinému, ale pochop, že někdo jiný to může mít jinak.

Noelle159
no právě že by se měli dohodnout :D Přijít o pokoj není ztráta svobody. Bylo to dobrovolné tím že se oženil. Doslova souhlasili s tím že spolu budou žít a do toho spadá i životní prostor. Když si někoho chce někdo vzít a zároveň chce mít svůj prostor a nechce se podělit ani o pokoj tak jak jim to manželství může jednou fungovat když nejsou schopni žít ani pohromadě?
Každý si může vymezit vlastní prostor a pravidla ale kdyby mi někdo řekl že mu nesmím ani vlézt do pokoje a že je to jeho prostor tak bych si ho ani nebrala.
Pokud manželství znamená ztráta svobody kvůli rozdělení se o pokoj pak nevím proč někdo o manželství vůbec uvažuje.

Blender: Já vím. Zažila jsem to. Píšu, že to občas nejde jinak, jen píšu že je lepší mít vlastní soukromí. Za mě aspoň. Proč mi to píšeš?

taninkasarinka: To jsem se tak snažila odhadnout. Z toho co jsi psala mi přišlo, že asi moc soukromí nemáš.

Ztráta svobody. No už to, že přijdeš o vlastní pokoj je ztráta. Pokud jsi žádný do té doby neměl, tak to tak asi není.. Trochu mě mrzí, že to tak bereš. A vlastně nevím proč do toho zatahuješ ponorkovou nemoc. Partneři by se měli dohodnout na tom, co chtějí. Takhle mi přijde, že ti přijde v pohodě, že si lidi narušují vlastní prostor.

Jestli to je jinak, budu ráda za odezvu, ale tenhle přístup opravdu nechápu..

Noelle159: Není nic nenormálního na tom, sdílet pokoj s někým dalším, třeba se sourozencem. Není to nejpohodlnější, ale občas jiná možnost není dostupná

Noelle159
já sourozence nemám ale spala jsem v pokoji s máti asi až do 14ti let. V ložnici pak babička s dědou a v obýváku strejda s papouškem.

Spíš jsem to však myslela tak že co je špatné na tom sdílet pokoj s manželkou? V čem je to ztráta svobody? Pokud to někdo vidí jako ztrátu svobody pak by se nejspíš neměl ženit pokud ví že nebude mít možná všechny podmínky které osobě vyhovují, ne?

Taky jsem ráda sama v pokoji. Nevadilo mi žít ve stejném pokoji s matkou ale teď už spí v ložnici a neustále mi můj prostor narušuje tím že není schopná ani zaklepat. Nerespektuje žádné pravidla, nic.

Sdílet pokoj s manželem mi jako ztráta svobody nepřijde, pokud si lidé dostatečně rozumí a umí věci spolu řešit a dokážou se dohodnout.

Ale chápu že někdo může mít ponorkovou nemoc

taninkasarinka: Odpusť mi tu otázku, ale ty sdílíš pokoj se sourozencem? Pro mě, a i jiné lidi to je asi přirozenější být v pokoji sám a mít vlastní soukromí. Vyrůstala jsem v tom. A jak z pohledu mých rodičů, tak i mě, vždy bylo pohodlnější být v pokoji sama. Když máš tu možnost, proč toho nevyužít? V dospělosti je to občas dobrý, když mají dva lidi práci nebo školu v jiný čas.

Týnek v něm napsal:
Já myslím že manželství musi být velká ztráta svobody. Místo svého pokoje mít obývák sdílený s manželkou. Nedovedu si to představit.

Tak pokud budeš se svou manželkou bydlet u rodičů tak tvůj pokoj by byl nejspíš vaše ložnice a obývák by zůstal obývákem ne? Vždyť i teď nejspíš sdílíš svůj životní prostor se svou rodinou a není to přece ztráta svobody Navíc pokud bys měl svou manželku rád tak by ti snad nevadilo s ní trávit čas v místnosti ne?

Týnek, a co teprve mít místo svého pokoje ložnici sdílenou s manželkou!

Nicméně, myslím, že ani jedno není podmínkou manželství, můžete si to přece udělat tak jak chcete, můžete mít každý svou místnost na spaní, každý svou místnost na relaxaci, každý svou koupelnu, a potkávat se třeba jenom v jídelně při jídle! A nebo spolu nemusíte bydlet vůbec - k tomu spousta párů nějaký čas po svatbě dospěje

Týnek: Proč?

Já myslím že manželství musi být velká ztráta svobody. Místo svého pokoje mít obývák sdílený s manželkou.
Nedovedu si to představit.

jednou troškoaři
ja mam vplanu se 6krat ženit 4krat vdavat a 17krat registrvat

Já asi ne... Nevím, mám to tak zvláštně, ale já nevidím vůbec žádný rozdíl mezi nějakým vztahem a přátelstvím, přijde mi to jako to samé.

To jsem si říkala taky že ve vztahu být nikdy nechci kvůli toho že jsem se absolutně bála lidí a toho že mně ten člověk buď bude chtít využít, zneužít a nebo na mně bude chtít být hnusný a nebudu mu moci věřit a zradí mně nebo mně opustí.
No, a bum, osud si nás našel a hodil dohromady, naše mně ten, jehož orientační smysl v okolí je nulový, takže ode mně neodejde, navíc neumí zabít ani mouchu protože by mu to bylo líto a díky bohu neumí dělat krok jako první takže se můžu sama rozhodovat co kdy a udávat jak rychle se může co rozvíjet dál. Navíc přede mnou byl ve vztazích kde ho jen využívali, takže je rád že já taková nejsem, a ani být nechci.
Posílali jsme si dopisy, tak jsem mu tam rovnou šoupla i prsten, takže už je mu jasný že je teď můj
S někým, komu bych nevěřila nebo se nemohla svěřit s čímkoliv a nemohla bych být svá, bych v životě nebyla.

Ani ne, ale asi mi nic jiného nezbyde. Ale já nechtěla být ani ve vztahu a stejně v něm jsem Jsem říkala příteli že až mě bude chtít poádat o ruku, ať mi to přijde oznámit. Že jestli na mě vyválí nějaké romantické gesto, tak ať nic nečeká.

snad ano...

Záleží koho si vezmeš ale brát se kvůli rozvodu se nemusíš

Ženit se, abych se zase potom rozváděl? Ne.

To se nestane. On už v tom má praxi

Filmy a knížky vypadají hezky a idealisticky, ale... no nevím... Aby se z romantického pokrevního bratrství špatným říznutím nestalo posmrtné rakverství

Jsem ráda že se našel znalec Vinnetoua a ano přesně to jsem myslela

taninkasarinka: Tak jsme se nakonec shodli…
taninkasarinka: Ehm... Představa vskutku romantická, ale... Vinnetoua mám načtenýho důkladně a... pokud k tomu můžu něco říct, asi bych to nezkoušel, jakkoli to romantické je
Pokud tedy myslíš pokrevní bratrství...

Tak jsme se nakonec shodli že se brát budeme spíš kvůli té symbolické stránky a může si tam pozvat a dělat co chce více méně jediné podmínky co jsem dala je že nechci šaty a že když už symbolismus tak do toho zatáhnu po svatbě rituály (jeden je stejný jako udělat Vinnetou a Old shatterhand )

pravda, hned to opravím dík za upozornění

Ano, sám o sobě bych si moc přál jednou být „ženáč“

Ale přinesu taky svůj názor, kterej jsem dříve slýchal, že je dobrej a nakonec se o něm asi i přesvědčil, že dobrej skutečně je:
Mám pár přátel, se kterými mám opravdu silné kamarádství. Není to ale o tom, že by nás pojily výhody jakési obyčejné „prospěšnosti“ ve stylu „je mi fajn teď s tebou být, tak jsme kamarádi“. Spíše těch pár vztahů vzniklo tak, že jeden z nás dal tomu druhému kus sebe do těch nesnází, kterými zrovna ten druhý procházel. Dal mu pocit bezpečí, domova... a tak. A ano, znamenalo to otevřít mu i třeba dveře k nějakým osobnějším věcem, jako další přátelé, svěřit se mu se svými bolístkami a prostě před ním „být taky zranitelnej“ (někdy ta zranitelnost byla ukázána i právě proto, aby toho druhého povzbudila: „jsem stejnej člověk jako ty, žádnej Superman“). Pak se někdy změnila situace (kamarád třeba musel nějak „odejít ze života“, nebo tak něco) a já si uvědomil, že tu nemám pro koho být a že vlastně smyslem toho života nebylo mít někoho pro sebe k dispozici, ale sám sebe dát někomu k dispozici. A že takové přátelství je sice oběť a risk, ale i smysl života. A ano, bolí to hodně, když třeba tenhle smysl člověk nějak musí pozměnit a přesměrovat kvůli okolnostem života. Ale při tom všem člověk nelituje, že to udělal.

A proč o tom píšu v nástěnce o manželství? Manželství jako takové je pro mě tady na zemi nejvyšší symbol toho, že skutečně jsme tomu druhému obětovali sebe a on/ona zas sebe obětoval/a nám. Není to především o mně samotném, jestli budu někoho „vlastnit“, ale spíše o tom, jestli sám chci být něčí. Sám za sebe myslím, že kdybych chtěl druhého člověka milovat tak, že se prostě za něj obětuju a dám mu všechno k dispozici, ale sám bych neviděl potvrzení toho samého od něj, pak právě žiju pořád v tom strachu a nejistotě... Je to risk, že ten druhej poruší ten závazek, to ano, ale mnohem větší risk je, alespoň pro mě, člověk, kterej nemá na to se vůbec zavázat, protože by ho to v budoucnu mohlo stát potíže. A ty přijdou, tomu se nevyhneme...

Jinak svatba jako taková, myslím, nemusí stát vůbec žádné prachy... to všechno je jen přežitek, kterej lidi řeší, protože je to „společensky vhodné“. Prostě podepsat papír a nazdar...

taninkasarinka: Otázka k tomu dodatku k popisu nástěnky: Jak by vypadalo co? Svatba? Asi Ti uteklo slovíčko...

Manželství je závazek, říkáte tím: tohle je ten člověk, kterého jsem si vybral/a a miluju ho/ji a tímhle to potvrzuji! Proč bych se neměla vdát, když s tím člověkem chci být nadosmrti a miluju ho? Přece si nevezmu někoho, kým si nejsem jistá.
Co bych řešila peníze, když chci být jenom s ním? Proč bych se dívala na to, jak je to výhodné a nevýhodné? Vždyť o tom svatby nejsou. Ztrácí to význam.

Sňatek (používám raději tohle slovo než manželství) je pro mě především vztah dvou lidí vůči státu a státním institucím. Plynou z něj nějaké drobné výhody.

Jsou to nějaké finanční výhody, jako je vdovský důchod, a nebo výhodnější daně - z kterých ale v praxi myslím můžou těžit jen páry s nižšími příjmy. Dále může být výhodou třeba možnost zjištění zdravotního stavu partnera/partnerky - ale to se dá řešit i mimo sňatek, prostým udělením práva osobě k informování se o mém stavu - jen na to člověk musí myslet dopředu. Stejně tak dědické řízení lze ošetřit i mimo svazek.

Ten symbolismus pro mě důležitý není.

Pokud se někdy ožením, tak nejspíš kvůli tomu že mi to bude připadat výhodné, a nebo že to bude chtít ta moje partnerka a mně to bude dostatečně jedno.

Určitě ale nechci utratit čtvrt až půl milionu za svatbu kvůli tomu abychom možná ušetřili pár tisíc za rok na daních

Jak by vypadala kdo/co?
Nevěsta? - překrásně
Svatba? - rychlá, malá na úřadě, s malou oslavou nejbližších, ne nutně ve stejný den... možná více oslav s různými skupinami lidí.. a nebo možná že vůbec žádnou. Kdo ví!

Já to třeba v plánu nemám protože pro mně je to jen kus papíru který můžu vždy zrušit rozvodem ale někdo v tom vidí i něco hlubšího než pouze papírování.
Pro někoho je to vážně slib věrnosti až do smrti a potvrzují si tím že to myslí spolu vážně a že mají jasný cíl do budoucna- být spolu.
Já to beru tak, že slíbit může kdo chce co chce ale najednou změní názor a je to vše pryč, pouhá minulost a kudla v zádech která se jen tak nezahojí
Líbí se mi na tom ale ten prstýnek protože někam půjdeme a budu říkat ‚, vidíš? to mi dal on takže ty se můžeš odsud pakovat a ani se neopovažuj si mého manžela prohlídnout. On už je zadaný ‘’