Přesně tak...
Což mi, ale říká, že bych mohla napsat pokračování a alespoň se tu anketu konečně naučit

To bude ještě z doby, kdy ankety nešly... A nikdo to neaktualizoval.

počkat, tady je napsáno:„Vzhledem k tomu, že nemáme anketu, hlasuje se pomocí smajlíků.“,
vždyť anketa jde,tady je návod.

Tux: Náhodou to obdivuju, již si něco vydal? Jestli ano, proč to ještě nevidím v katalogu?

CaMiL: Ano, píšu. Je na tom snad něco zvláštního?

Tux: Jeeeeee děkuju moooc

Píšeš knížky?

CaMiL:

Moc hezké příběhy (četl jsem je i tady), možná by z toho jednou mohla vzniknout i celá kniha...

Já také píšu knížky, i když tedy v trochu jiném stylu, než ty.

Já opravdu nevím :( budu se snažit si najít co nejdříve čas...

Jenom kdy výjde pokračování

Chápeme tě

Maty09: To si vychytal dobře!
Omlouvám se, já teď nemám moc spisovatelkou náladu, čas a energii na psaní Mrzí mě to, i když si každý den říkám, sakra musíš napsat pokračování...
U mě není dobré se do psaní nutit, pak ten výsledek není takový, jak bych očekávala...

Poslední příspěvek byl 28. Února. Dnes je 18 února a je tady prodleva 18 dní. zajímavé.

Holka01: Jsem ráda, že mám takovou čtenářku jako jsi ty, za to děkuji zase já možná mě nakonec dokopete k tomu napsat knížku v budoucnu

Dekuju že pro nás píšeš tak hezké příběhy. Moc se mi líbí.

O jeden hlas zvítězilo:

Zeptat se Helenky, jestli nezná tenhle les a neví o bezpečném úkrytu (5 hlasů)

Děkuji všem, kteří hlasovali! Pokračování zkusím napsat co nejdříve...

5.Kapitola - Útěk, ptakoještěři a konečně vysvětlení

Na nic jsem nečekala, popadla jsem Helenku za rukou a začali jsme utíkat. Bylo to jako v hororu. Z toho zrcadla, co se objevilo za mnou, prošli tvorové, které jsem ani netušila, že bych je někdy mohla spatřit. Ptakoještěř. Nebo, tak bych to alespoň pojmenovala. Neměla jsem čas ohlížet se, co všechno ze zrcadla vylejzalo, ale musela jsem nedopatřením vyvolat zrcadlo, které vás vezme do období dinosaurů.
Nejednou se Helenka zastavila a křičela na mě, že se musíme vrátit a zrcadlo zavřít, než vyleze třeba dinosaurus a to by mohlo napáchat strašně moc škod. Než jsem stihla zareagovat, Helenčina ruka se mi vytrhnula a Helenka utíkala k zrcadlu. Její otec s neznámým útočníkem se stále prali. Nezbývalo mi nic jiného, než utíkat za ní. Dinosaurus se sem zatím nedostal, ale ve vzduchu kroužilo už nejmíň pět ptakoještěrů.
Než jsem se nadála, Helenka doběhnula k zrcadlu, vztáhla ruku a pohladila si místo na zápěstí, kde já měla klarinet. Najednou se stalo něco nečekaného. Bylo to, jako byste se dívali na film. Ptakoještěři se zase vrátili do zrcadla, ale ty dva co se prali na zemi bojovali dál, jako by se nic nestalo. Zrcadlo s ptakoještěry zmizelo, ale Helenka se sesunula k vyčerpáním k zemi.
„Uteč!“ křičel opět jeden na zemi.
„Neposlouchej ho, on lže!“ křičel ten druhý.
Vzala jsem bezvládnou Helenku do náruče, byla těžší než jsem čekala a utíkala jsem s ní.
Nevěděla jsem kam, hlavně co nejdál od nich a toho blázince.
Dostala jsem se k nějaké chatrči, co vypadala opuštěně.
Přemýšlela jsem, jestli je dobrý nápad schovat se v ní, ale vzhledem k tomu, že jsem tohle prostředí tady neznala, položila jsem Helenku na zem a zkusila dveře otevřít. Dveře byly dřevěné a ztrouchnivělé, ale co mě udivilo, že místo kliky byla kovová koule, která se jenom otočila a dveře se otevřeli. Při doteku se mi zdálo, že mi kovová koule dala elektrickou ránu. Vzala jsem Helenku a oněměla úžasem. Čekala jsem, že uvnitř bude starý zaprášený nábytek, ale místo toho jsem se ocitla ve velké prázdné místnosti, dobře udržované a osvětlené.
„Kde to jsem?“ řekla jsem a chtěla Helenku položit na zem, ale uprostřed se sama od sebe objevila postel. Položila jsem tedy Helenku tam.
„Neboj se. Mé jméno je Agáta. Měla si štěstí, objevila si skrytou místnost, kde neplyne čas a kde jsou Vyvolení, tak jako ty v bezpečí.“
V místnosti se objevila malá holčička, na kterou byl ale smutný pohled. Přes její obličej se táhla dlouhá jizva a neměla jednu ruku.
„Proboha, co se ti stalo?“ vykřikla jsem.
„Život Vyvolených holt není jednoduchý, nebude bohužel ani tvůj Karolínko. Ale nejsme tu kvůli mně. Našla si tuto místnost, protože si potřebovala se schovat a v hlavě se ti honí spousta otázek. Jak už jsem řekla, nikdo ti tu neublíží. Neplyne zde čas a sházejí se zde Vyvolení. Helenka ovšem je obdařená jistými schopnostmi, proto po ní agenti jdou, ale Vyvolaná není. Bohužel bude do té doby, než budeš připravená odejít, spát.“
„Kolik je těch Vyvolených a proč já bych zrovna měla být Vyvolená?“ vyhrkla jsem a pak se zastyděla.
„Vyvolená si, protože tvoje babička byla také Vyvolená, máš to po ní v genech.“
„Ale... ale babička už je 15 let mrtvá! Zemřela když jsem byla malinká.“
„Čas pro nás nic neznamená. A hodně cestovala viď?“
„To... to je pravda. Ona cestovala taky zrcadly? Proč mám na ruce klarinet, jak se vyvolává a funguje zrcadlo? A -“
„Zpomal Karolínko. Jak řÍkám, máme spoustu času, protože tu čas neběží. Klarinet se ti objevil, protože se jako první použila pro průchod heslo Klarinet. Já mám třeba motýla a klarinet. Mám dva z toho důvodu, že má cesta u tebe končí. Stejně jako já se sem dostaneš i ty a budeš nové Vyvolené odpovídat na otázky. Je to úděl Vyvolených, ale neboj se, tvoje cesta bude ještě opravdu dlouhá. Má už končí.“ řekla Agata.
„To... jako, že umřete?“
„Ano Karolínko, umřu.“
Propuklo ticho. Bylo mi do pláče, tak mladá. Vždyť je stejně stará jako Helenka! Pohladila jsem spící Helenku po vlasech.
„Nejsem malá holčička. Je mi už dost let. Vybrala jsem si tuhle podobu, protože máš slabost pro malé děti. Vše co děláš, jak se rozhodneš, závisí na tom, kam tvá cesta dál povede. Jedno mi, ale musíš slíbit. Nikdy nesmíš o tomto místě nikomu říct! Dokážeš mnohé Karolínko. Když si pohladíš svůj Klarinet na ruce, objeví se ti zrcadlo. Jako Vyvolená nemusíš znát heslo. Můžeš se podívat kamkoliv chceš. Třeba do doby, kdy byla tvoje babička malá. Nebo se můžeš podívat, jak ona zastávala roli Vyvolené. Ale uvědom si, že jako Vyvolená můžeš měnit historii pouze lidem, ale i čas má své zákony. Jediné, co nikdy nesmíš udělat, je zachránit další Vyvolenou. Když tohle uděláš, všechny zrcadla, všechny průchody časem se roztříští a vznikne chaos. Zachráníš sice Vyvolenou, to ano, ale způsobíš konec světa. Kdy jenom ty a zachráněná Vyvolená budete navěky kráčet temnotou a nikdy nezemřete.“
„Slibuju, že se to nikdy nestane.“ Řekla jsem a abych tomu dodala vážnost, dala jsem si jednu ruku na srdce.
„Věřím ti Karolínko. Už to co si udělala pro Helenku bylo statečné. Jak říkám, vše závisí na tom jak se rozhodneš. Nezajímá tě, kdo jsou to vlastně ti Agenti času?“
„Zajímá mě to, ale je toho ještě tolik co bych chtěla vědět!“
„Agenti byli původně mírumilovná skupina, která zavedla pravidla pro cestováním času a jeho zachování. Ale pak se mezi nimi narodil Vyvolený. Zjistili, že dokáže víc než Agenti a začali na něj žárlit. Ten vyvolený byl malý devítiletý kluk. Bohužel ho zprovoznili ze světa, aby nebyl nikdo jiný než Agenti. Ukázalo se ale, že Vyvolených existuje daleko víc a začalo po nich pátrání. Jednou dopadnuli dítě, které společně se svou matkou byli Vyvolení. Dítěte se zbavili a matka, právě v této chatrči vyplakala duši. Nevěděla ale, že její slzy dokázali vytvořit tuto místnost. Od té doby, je tohle místo, kde se Vyvolení schází nebo sem jdou hledat útočiště.“
„Páni. Takže agenti se snaží vyhledat všechny, kdo jsou od nich jenom trochu rozdílní. Proto chtěli Helenku!“
„Ano je to tak. Ale Agenty pohání strach. Helenčin otec pro ně kdysi pracoval. Byl to bohužel ten, kdo vyrobil hvězdici, zařízení, které určuje jestli je dotyčný Vyvolený nebo ne. Zkoušel to právě na své dceři a Agenti si mysleli, že Helenka patří mezi Vyvolené. Bylo mu dovoleno strávit s dcerou poslední den mezi lidmi. Dál už příběh znáš.“
„Co je teda Helenka zač? Čím je tak zvláštní?“
„Helenka dokáže najít Vyvolené a přetáčet čas. Její otec to ví, proto se snaží ji za každou cenu chránit. Použil totiž do přístrojů Hvězdit její DNA. Kdyby se to Agenti dozvěděli, zajali by ji a využívali. Sama Helenka to neví. Myslí si, že jen dokáže cestovat skrz zrcadla a zavírat zrcadla jako její otec.“
„Chudák Helenka, to je strašné! Ale já ji viděla jako dospělou, vždyť díky tomu jsem použila heslo Klarinet.“
„Ano, to protože je spojená s každou Vyvolenou. I já se s ní kdysi setkala, jako s dospělou. Ale to je jiný příběh. Myslím, že už jsem ti řekla vše potřebné. Nechám tě tu teď o samotě. Má cesta končí, jen ještě poslední radu. Nevyhledávej toto místo často, nebo ho objeví. Dostaneš se sem kterýmikoliv dveřmi, když si představíš, že místo kliky je kovová koule, co ti dá elektrický šok. Sbohem.“ rozloučila se Agáta a zmizela.
„Ale co mám dělat teď?“ řekla jsem, ale můj hlas se rozléhal místností.
Nikdo mi na to už neodpověděl. Co se vlastně stalo s otcem Helenky? Mám se s Helenkou vrátit a zjistit to?
Taky mě napadlo, že bych se mohla podívat k sobě domů. Už je to dlouhá chvíle, agenti určitě zmizeli, nebo to tam pořád hlídají? Mohla bych se spíš přesunout někam poblíž pošty a navštívit svého známého Františka Černého - pošťáka. Tady jsem teď v bezpečí, ale nemůžu Helenku nechat pořád spát. Ale jaký je den, rok a co je to za les. Kdybych jenom věděla, jak to zjistit. Kam mám jít? Mohla bych vzbudit Helenku a zeptat se jí, jestli nezná tenhle les nebo neví, kam se bezpečně schovat.
Nebo bych se mohla přemístit na nějaké místo blízko mých rodičů, schovat se u nich a dozvědět se něco víc o své babičce.

Co má Karolína udělat?

Přesunout se na místo kousek u pošty. Zjistit co se stalo s jejím bydlištěm.

Vrátit se společně s Helenkou a zjistit co se stalo jejímu tátovi.

Zeptat se Helenky, jestli nezná tenhle les a neví o bezpečném úkrytu.

Přesunout se na nějaké blízké místo poblíž bydliště rodičů.

Hlasovat můžete do 25.2.2022 do půlnoci.

Maty09: Do téhle neděle, do 13. slibuju, že bude pokračování Pokud ne, můžeš mi dát nějaký trestík, co ty na to?

Dobré ráno.

nerad ruším

Nevadí, brzy se uzdrav

Ahoj čtenáři

Bohužel mám covid, takže netuším kdy bude pokračování...

Stydím se, ale zároveň děkuju za trpělivost

Maty09, Holka01: Pokusím se o pokračování co nejdřív

Hmm, neděle už je za chvilku, už se strašně těším.

Aha

Holka01: highland hlasoval i pomocí smajlíku, takže 12

13 hlasy ještě highland

Fíha... Já na tuhle nástěnku nějak zapomněla... Upst. Vyhrálo popadnout Helenku a utéct s ní bez použití zrcadla s 12 hlasy. To bylo taky poprvé, kdy jste hlasovali pouze pro jednu možnost ze čtyř! Zajímavé...
Děkuji všem za hlasy!
Do neděle bude pokračování

popadnout Helenku

4. Kapitola - Zásah do zákonů času

„Jsem rozhodnutá Helen. Srdce mi říká, že jím musím pomoci.“
Netušila jsem co vlastně pořádně udělám, ale sotva jsem udělala krok, velká Helena mě zase chytila za ruku a řekla mi pevně do očí: „Počkej chvíli. Věřím ti, že se ti to podaří. Myslím si, že si Vyvolená a dokážeš zasahovat do zákonů času jak se ti zlíbí, ale mysli na to, že ti možná ve své dospělé podobně zmizím. Všechno nese následky. Otec mě učil, že čas nejde nikdy oklamat. Chci jen, abys na to nezapomněla. Je možné, že se probudíš před zrcadlem s novou volbou, ke komu se teleportovat, ale já už nebudu ta, která tě stihne varovat. Škoda, že nemáme víc času, že ti všechno nemůžu vysvětlit. Ale existuje legenda o Vyvolené, která za každou cenu musí jít za svým srdcem. Nezapomeň na to a teď už běž!“ S těmi slovy mě postrčila dopředu, že jsem spadnula na kolena a palička mi vypadla z ruky. Neměla jsem čas se otáčet, rychle jsem se zvednula i s paličkou a napadnul mě takový bláznivý plán.
„Hej lidi... nevíte kolik je hodin? Jsem nějak za... zabloudila, myslím!“
Přecházela jsem ze strany na druhou a hrála na ně, že jsem opilá ženská v pyžamu. Pomalu jsem přistupovala k nim a paličku jsem si dávala k ústům, aby to vypadalo, že jako opilá držím v ruce flašku alkoholu.
„Bože můj, ty lidi jsou fakt idiotská rasa. A kvůli nim si nás dokázal zradit? Agentko Terano, použij Hvězdici a uveď tu příšeru v pyžamu do bezvědomí. Je pro nás bezvýznamná. Musíme malou odvést k ostatním na výcvik co nejdříve dle rozkazu.“ Řekl jeden z agentů, se šátkem na puse, který tomu všemu tady zřejmě velil. Já mu dám příšeru a... vážně řekl slovo rasa? Agentka, kterou oslovil jménem Terana, byla vzrůstem hrozně malá. Odněkud z kapsy vytáhla přístroj tvarem do hvězdice a přejela s ním přede mnou od hlavy až k patě - tedy, jen tam kam dosáhnula - aniž by se mě dotknula. Chtěla jsem toho využít a praštit jí do hlavy paličkou, když mě něco zarazilo. Terana totiž přešla s hvězdicí k vousatému agentovi. „To... to není možné. Hlásí mi to, že je tu s námi a zároveň není. Její identifikační číslo, coby lidské osoby je neznámé a je proťata celou časovou -“ nedořekla to, protože jsem využila toho, jak se přiblížila veliteli a praštila jsem je oba do hlavy. Ke třetímu agentovi jsem se nedostala, pomohl mi otec té dívky, který uchopil z grilu kleště a mrsknul je po třetím agentovi, který zavrávoral a následně od něj ještě schytal pěstí. Opět mi leželi agenti u nohou, až jsem se nad tím musela pousmát. Hlavou mi problesknula myšlenka, to poslali na nás jen tři agenty? Jak ubohé, mají se ještě co učit. Zvládnuli jsem je hravě. Každopádně vysvětlení mi přišlo hned od Helenina otce. „Ať si kdo jsi, počká to na později. Musíme zmizet. Na palubě jejich vznášedla jsou vždycky pouze čtyři agenti. Musíme do altánu! Tudy! Mám tam tajný úkryt do podzemí a-“
„Otče... ten jejich přístroj ukazuje slovo Vyvolená a -“
„Nesahej na to!“ rozkřiknul se otec a vytrhnul Hvězdici z Heleniných rukou na zem, pohodil na zem a rozšlápnul to.
Ozvala se opět siréna. Bylo nám jasné, že poslední agent nahoře ve vznášedle musel spustit poplach. Otec vzal holčičku do náručí a aniž bychom prohodily mezi sebou další slova, utíkaly jsme směrem k bílému, dřevěnému altánu, v němž se nacházel venkovní nábytek a různě pohozené prázdné květináče. Položil dcerku na zem a ta mě z ničeho nic objala. Nikdy jsem děti neměla příliš v lásce, ale nyní jsem pochopila, že holčička potřebuje něco jako maminku. Objala jsem jí a sledovala otce. Stejně jsem se od té doby, co jsem vstoupila do zrcadla nepoznávala. Byla jsem tak odhodlaná a nebojácná vždycky? Sledovala jsem otce, jak odsunul jeden květináč stranou. Nikdy bych neřekla, že pod pohozenými květináči se může schovávat tlačítka s číslicemi. Být tu za jinými okolnostmi, nabídla bych jim, že jím to tu uklidím. Dobrý úkryt, to se musí nechat. Najednou jsem vykřikla a holčička se mnou. Ozvala se rána a my se ocitnuly ve tmě. Okolo altánu se totiž ze země prudce zvednuly nějaké zátarasy, které zakryly celý altán a nebylo vidět vůbec nic.
„Ničeho se nebojte. Za chvíli se rozsvítí červené světlo a celý altán se pomalu ponoří do země. Něco jako výtah.“
A opravdu za chvíli se rozsvítilo malé světlo, ale vidět bylo. Když mě otec viděl s jeho dcerou, okamžitě nás od sebe odtrhnul.
„Nevím, kdo jsi a ani co si měla za lubem a netuším, jestli ti mám vůbec děkovat. Ale prozatím se opovaž přiblížit k mé dceři, rozumíš?!“
„Já tvé dceři ubližovat nechci. Ocitnula jsem se tu náhodou a viděla jsem, že jste potřebovali pomoc, tak jsem se snažila odvést pozornost agentů.“
„Náhodou? Nevěřím ti ani slovo! Navíc, jak víš, že to jsou agenti, když ses tu ocitnula, jak ti říkáš náhodou?“
„Když mi nevěříš, proč tu teď tedy jsme spolu a míříme někam do podzemí?“
Otec zaváhal, bylo vidět, že o tom přemýšlí. Pak si povzdechnul a řekl: „Děkuju. Jen v dnešní době nesmíš nikomu věřit.“
„Už chápu od koho ty slova Helen má.“ ujelo mi z pusy.
„Cože?“
A tak jsem mu všechno popravdě vylíčila až najednou podivný altánový výtah zastavil. Otevřeli se dveře a před námi se objevila jeskyně s chodbami do dály. Vzduch byl těžký. Otec utrnul světlo z výtahu, které kupodivu potom dál svítilo a vyrazily jsem mlčky do jeskyně. Nebyla obrovská, ale uvnitř byly pohozené plátěné pytle. Otec jeden vzal a se slovy: „Na.“ mi ho hodil. Uvnitř se nacházelo pánské oblečení. Košile, ponožky a kalhoty. Sice mi to bylo všechno velké, ale byla jsem ráda, že už nemusím chodit v pyžamu.
„Jsem Lucas, mimochodem. Teď projdeme chodbou a za ní se nachází jezero. Je tam připravená loďka. Snad nás všechny tři unese.“
„Moment, co? Ty jsi měl v plánu dopředu, že utečeš se svojí dcerkou?“
„Samozřejmě! Ale není času na zbytečné tlachání. Zbytek si řekneme až budeme v bezpečí.“ Přehodil deku - kterou vzal taky z plátěných tašek - kolem své dcerky a vydali jsme se na cestu. Vše bylo tak, jak Lucas popisoval. Loďka nás naštěstí unesla a dostali jsme se s ní po vodě k další jeskyni, která nás vyvedla ven do nějakého lesa. Cesta proběhla mlčky a nebylo na ní nic zajímavého.
„Nevěřím, že ty bys byla Vyvolená. Uměla bys vyvolat zrcadlo sama a nemusel bych chudáka Helenku válčit všude možně.“ Pronesl Lucas když jsme šli lesem.
„Já za to nemůžu! Ještě před nějakou dobou jsem ani nevěděla, že něco takového existuje! To jsem se měla nechat zabít agenty? Navíc si mi slíbil odpovědi, mám tolik otázek a -“
„Buď zticha! Někdo tu je.“ Zarazil se Lucas, zastavil se a rozhlížel se do všech stran. Já, nikoho kromě zpěvu ptáčků, neslyšela.
Vše se událo strašně rychle. Lucas strčil do Helenky a ze stromu na něj někdo skočil. Ti dva se začali prát. Čapla jsem Helenčinu ruku k sobě a skryla jí za svými zády. Pak mě čekal šok a malá Helenka začala brečet.
Oba dva vypadaly úplně na vlas stejně. Nejhorší na tom všem nebylo, že mě to ani moc nepřekvapilo, ale nevěděla jsem, který je který!
„Utíkej a ochraň mi ji!“ křičel jeden.
„Nestůj tam sakra a pomoz mi s ním!“ křičel ten druhý.
Komu jsem jen měla věřit? Najednou mě silně zabolela ruka v místě, kde jsem měla vypálený Klarinet. Zvednul se vítr a za mnou se z čista jasna objevilo zrcadlo. Bylo to štěstí nebo smůla? Vyvolala jsem ho já, nebo někdo jiný?

Co má Karolína udělat?

Pomoc osobě, která křičela: „Nestůj tam sakra a pomoz mi s ním!“
Popadnout Helenku a utéct s ní bez použití zrcadla.
Vyzpovídat obě osoby a zjistit, který Lucas je ten pravý.
Zjistit proč se tam objevilo zrcadlo a jestli se dá skrz něj někam utéct.

Hlasovat můžete do 27.12.2021 do půlnoci.
(odpočet do 27. prosince v 0:00)

Děkuju za pochopení, vážím si toho

Souhlasím s Kikou