Povinná četba

Nástěnku založil dne 15. prosince 2017, je v sekci Škola a obsahuje 52 příspěvků.

Nový příspěvek:

Přispívat mohou jen přihlášení uživatelé.

Pokud máš účet, , pokud ne, můžeš se zaregistrovat.

Příspěvek z 17. prosince 2017 v 11:13.
klobáska v něm napsal:

Češtinář: Mluvíš mi z duše. Já osobně jsem měl pouze ručně psané deníky (jo, ta tlustá bichle se mezi těmi jednotlivými papíry vždycky vyjímala!).
Kdysi jsem psal slohovku (myslím, že to byla úvaha – nebo aspoň to měla být úvaha, nevím, nikdy jsem moc nepochopil přesnou definici těch útvarů, psal jsem tak nějak podle vlastních představ a vždycky to dopadlo tak nějak na jedničku ;-)) o tématu on-line čtenářských deníků, tak v kostce napíšu to, co jsem tam rozepisoval na 250 slov. Já vcelku nejsem pro to, aby neexistovaly. Dokonce jsem z nich častokrát čerpal, protože člověku se prostě nechce vymýšlet všechny formulace, když má ještě horu dalších povinností, a napsat čtenářák, to si těch pár hodin prostě vezme. Mám-li říct pravdu, moje čtenářské deníky byly vždycky tak nějak splácaninou mé vlastní hlavy, Wikipedie, on-line deníků a knížek s rozbory děl. Je tedy pravda, že ty zdroje mimo moji hlavu jsem používal spíš na ty odstavce „autor, dílo (rozuměj: kontext doby vzhledem k dílu), jazyk“ atp., protože tyhle věci člověk prostě z hlavy tak nějak nepopíše, tudíž si pomáhá odbornějšími (jak kdy) zdroji. ;-)

Příspěvek z 17. prosince 2017 v 11:06.
Češtinář v něm napsal:

FriedKitten: Sám dávám sice přednost klasickým, hmotným knihám, ale čtečky neodsuzuji. Někdy jsou docela pohodlné. Ať každý používá to, co mu vyhovuje. Někdo se bez fyzického kontaktu s knihou neobejde, někomu se zas nechce tahat s mnohastránkovými „bichlemi“.
Něco jiného je, že e-knihy mají často mizernou typografickou úpravu a bývají ochuzeny o ilustrace, předmluvy apod. (to ale v poslední době často platí i pro tištěné knihy). Pro seznámení se s literárním dílem jako takovým je jeho elektronická podoba většinou dostačující.

Příspěvek z 17. prosince 2017 v 10:46.
FriedKitten v něm napsal:

U nás to nikdo nepsal na počítači, všichni si automaticky pořídili deník a do toho psali a kreslil. Minulý týden jsme měli za ukol si donést právě přečtenou povinnou knihu a napsat o ní to, co bylo v osnově. Právě ten, co to jen přečetl na netu by byl ve značné nevýhodě. Chci se vás zeptat,jaký máte názor na čtečky:). Já osobně jednu mám po zkušenosti s tim, že jsem si koupila drahou knihu, která stála opravdu za nic. Dostala jsem ji k narozkám a od té doby si můžu číst pohodlně knihy z ni, aniž bych se musela bát, že bude stát za nic a já kvůli tomu něco utratila. Moje češtinářka mě za to hodně odsuzuje. Ano, sice si ty knihy stahuji zadarmo, ale aspoň nemusím tahat několik 600 stránkových knih a mám to hezky po ruce.

Příspěvek z 17. prosince 2017 v 10:40.
Češtinář v něm napsal:

klobáska: Těžko říct, jak bych to řešil. Třeba naše učitelka striktně trvala na tom, abychom si čtenářský deník psali ručně a zápisy napsané na počítači neuznávala. Byla to pojistka proti tomu, aby někdo nějaký zápis prostě odněkud nezkopíroval, aniž by si ho vlastně vůbec byť i jen přečetl. Takhle měla jistotu, že i kdyby se našel někdo, kdo zápis odněkud opíše (a že se určitě našel), tak že to neudělal úplně bezmyšlenkovitě a musel ten text taky nějakým způsobem v hlavě zpracovat, než ho přenesl na papír. Myslím, že takové řešení není zas až tak špatné, i když je to do značné míry kompromis.
Ověřování pomocí Googlu, jak nadhodil SVETLO, je pochopitelně také užitečné. Já myslím, že pokud učitel své žáky zná, tak že i často pozná, že to, co odevzdali, není úplně z jejich hlavy. A pokud odevzdávají čtenářský deník ke kontrole všichni najednou a některé zápisy se v jejich přesném znění opakují nebo se v nich opakují stejné hlouposti, je to taky jasné.
Možná by bylo dobré dát větší důraz na nějaké osobní postřehy z četby. Aby žák do zápisu musel povinně napsat, co se mu na knize líbilo a nelíbilo, proč ho bavila nebo proč ho nebavila, která konkrétní pasáž ho třeba zaujala a proč. To je něco, co se nedá jen tak vymyslet nebo opsat, protože to bude vždycky poznat.
A souhlasím i s FriedKitten. Ono se to vlastně skoro vždycky nakonec pozná, jestli žák knihu četl nebo nečetl, ať už v zápise nebo při rozhovoru o knize. A že žáci by si měli především uvědomit, že tím vlastně ochuzují sami sebe. (Otázka je, je-li reálné u nich takové sebeuvědomění očekávat.)

Příspěvek z 17. prosince 2017 v 10:19.
FriedKitten v něm napsal:

Jak čtenářské deníky, tak i referáty. Učitelé nám vždy vyhrožovali, že jak to budou kontrolovat, jestli to bude odněkud opsané. Mám takový zážitek díky mé jedné hloupější spolužačce. Měla jsem rozečtené Dobrodružství Toma Sawyera, ale to mě vůbec nebavilo, tak jsem si jen přečetla obsah na netu. To samé udělala i ta holka a jen tak ji v hodině pokládala otázky ke knize. Přestože jsem si přečetla jen obsah na netu, věděla jsem toho víc, než ona. Odpovídala typem "Jo..asi, nebo...ne, ne?" A už podle toho ta učitelka poznala (vsadím se,že i zbytek třídy), že lže učitelce přímo do očí, že tu knihu četla :D. Teď na střední nam říkají, že se na ten net podívat můžeme, ale varovali nás, že tam je hodně chyb, takže když jsme tu knihu sami četli, tak si jich můžeme všimnout. I tak je lepší si těch blbejch 20 knih přečíst a udělat si k tomu vlastní názor a líp se o tom mluví :). Každopádně dotyčný uchuzuje sam sebe a pochybuju, že se kdy učitelům chtělo to kontrolovat.

Příspěvek z 17. prosince 2017 v 10:09.
SVETLO v něm napsal:

U nás si to učitelka ověřuje tak, že si zadá část textu z našeho čtenářského deníku do googlu, jestli jí vyjedou odkazy na nějakou stránku, ze které bychom to mohli opsat.

Příspěvek z 17. prosince 2017 v 10:04.
klobáska v něm napsal:

Češtinář: Samozřejmě, lejstra by visela. To je tak, když člověk přeformulovává větu tak dlouho, až tam má chybu! :-|

Příspěvek z 17. prosince 2017 v 10:03.
klobáska v něm napsal:

Češtinář: No jasně! Ono by to pak taky mohlo dopadnout tak, že ta umělecká by se nedělala vůbec, kdybychom tak postupovali dál! Asi jsem se měl vyjádřit přesněji, ale jednak už táhlo na deset a jednak by to bylo ještě delší, než když jsem se vyjádřil takhle stručně! :-D
Mimochodem, když si člověk představí, že by tohle byla fyzická nástěnka a že by na ní visely takováto tři lejstra... :->

FriedKitten: Super příspěvek. Děkuji za doporučení knížek, které si přidám na svůj seznam literatury – já už si ho asi fakt začnu psát, protože sice mám dobrou paměť, ale „odsaď podsaď“! ;-)
Nadhodila jsi tu (mimo jiné) téma čtenářských deníků a jejich opisování z netu. Nevím – mám reagovat, nemám reagovat? (...nevím, na jak dlouho by to bylo!) Takže asi jenom nadhodím takovou (možná jen řečnickou) otázku, kterou si kladu už dlouho: „Jak zajistit, aby učitel měl přehled o četbě studentů, ale zároveň aby ho (a sebe) studenti nemohli obelhávat pomocí opsání čtenářského deníku bůhvíodkud?“ :-|

Příspěvek z 17. prosince 2017 v 8:21.
FriedKitten v něm napsal:

Povinnou četbu jsme měli od 2. třídy, kdy jsme si vedli čtenářský deník. Chodili jsme jednou za měsíc se školou do knihovny. Knížku si mohl vybrat každý, kterou chtěl. V 6.-7. Třídě jsme měli povinnou. Byly tam knížky typu: Lovci mamutů, Bílý tesák, Mikulášovi patálie, Boříkovi lapálie a podobně. Jenže ta učitelka byla hrozná a hodně děcek to opsalo z netu. Mně v tu dobu hodně zaujali Lovci mamutů a můžu jen doporučit, protože už podle názvu se dá odhadnout o čem to je. V té knize je moc dobře uveden život tehdejších lidí a nese se to se mnou i do teď. V dějepise to hodně pomůže, v sociální politice (jak to tehdy v te společnosti fungovalo) a třeba i ve výtvarce (učíme se o umění té doby- vyřezávali sošky, zdobili zbraně a nástroje). Také mě hodně zaujala kniha My děti ze stanice ZOO. Tu bych doporučila opravdu všem. Nejen, že je v knize popsán život narkomanů, nebezpečí různých nemocí, následky této závislosti a prostituce, ale je napsána že zkušeností autorky. Kniha byla i zfilmována, ale film se mi absolutně nelíbil, protože je v něm vynechano spousta důležitých prvků. Kniha má i pokračování, kdy autorka píše o tom, jak žije teď, ale tu bych doporučila už starším. Teď v prváku máme seznam 157 knih, ze kterých si máme vybrat 20 k maturitě a postupně je číst. Malý princ je rychlá a pěkná knížka o jejímž příběhu člověk přemýšlí dlouho po přečtení. Momentálně mám rozečtenou Válku s mloky :)

Příspěvek z 16. prosince 2017 ve 23:35.
Češtinář v něm napsal:

A já raději ještě zopakuji svůj úvodní příspěvek, aby ten, koho zajímá, o čem nástěnka je, nemusel přes ty naše romány rolovat až dolů :-D:

Do které třídy chodíte a jak to máte s povinnou četbou? Máte zadanou nějakou povinnou četbu? Pokud ano, jaké knihy? Baví vás povinná četba nebo alespoň některé knihy z ní? A objevili jste někdy díky povinné četbě nějakou knihu nebo autora, kterou nebo kterého jste si oblíbili?

Příspěvek z 16. prosince 2017 ve 23:33.
Češtinář v něm napsal:

No, asi je spíš odrazujeme. Možná by příště bylo dobré, kdybychom se na nástěnce pokusili vyjádřit stručněji a detaily dořešili přes poštu. ;-)

A ano, názor máme hodně podobný. Jen s tím poměrem půl na půl bych byl trošku opatrnější. Spíš bych to viděl asi tak na tři ku jedné pro uměleckou. Ne proto, že bych tu populární vnímal jako podřadnou - plní jen zkrátka jinou funkci než ta umělecká - ale proto, že ta umělecká mi přeci jen připadá (z důvodů, které jsem už nastínil) pro školní výuku významnější. I to by byl značný posun, z té nuly nebo téměř nuly, na které je to teď.

Příspěvek z 16. prosince 2017 ve 23:27.
_kebaba_ v něm napsala:

Omg kdo tohle cte:-o:-$

Příspěvek z 16. prosince 2017 ve 22:34.
klobáska v něm napsal:

Opět, jako Češtinář, ale těžko říct, jak dlouhý příspěvek v tuto noční hodinu vypotím... Teď už opravdu stručně! ;-)

Češtinář: Půjdu po kouskách, takže asi nebudu brát takový zřetel na provázanost odstavců – musíš brát ohled na to, že už je pozdě a jsem unavený.

Souhlasím s Tebou. Ale v dnešní době holt bohužel ten papír ne vždy odpovídá vzdělání. Proto také kladu ve svém životě větší důraz na skutečné vzdělání než na „známky“ a jiné další formy škatulkovacího hodnocení. (...ovšem nutno říct, že ty známky většinou tak nějak přišly samy!)

To je právě to, co bych chtěl. Něco jako když si koupíš knížku a na zadních deskách si přečteš „Tato kniha nás uvádí do situace, kdy ti a ti hrdinové zažívají to a to. Hlavní zápletka souvisí s tím, že se stalo tohle a tamto. Jak to asi dopadne?“ Jak to jenom ti spisovatelé dělají, že zvládnou nalákat čtenáře k dílu, dílo stručně uvést, aby každý věděl, o čem je, a přitom neprozradit to hlavní? A proč to nedokáží autoři učebnic a učitelé? Nemělo by se třeba právě tohle učit budoucí učitele? (Jo, vím, že není jednoduché něco takového naučit – spisovatelství musí mít člověk v krvi – ale aspoň trošku to vyjadřování upravit do takového toho „zadoobálkového úvodu“, samozřejmě o něco méně stručného, jinak by se veškerá literatura dala probrat za jeden školní rok!)

Na tohle asi není co říct. Některá díla jsou skutečně pozoruhodnější svou formou (sám jsem měl s některými z nich tu čest – jedno za všechny, Čekání na Godota, tam se za celou dobu nestane vlastně vůbec nic, ale přitom je to velice poutavá četba!). Myslel jsem to prostě tak, že pokud učitel prozradí o knížce všechno, většinou se do četby většině studentů moc nechce.

Ano, jazykové rozbory jsou něco, co ve skutečnost není tak špatné, pokud to člověk bere tak, jak se má. To, co se však učí na školách, je ale něco úplně jiného a člověka to spíš odradí. O literaturu se zajímám celkem dost (i jinak, než běžný čtenář; navíc je u mě je i ten problém, že to, co je bráno za např. „zvláštní slovní spojení“, beru já úplně normálně), takže vím, jak může jedno jediné slovíčko změnit význam i pocit z celého textu. Proto je koneckonců spisovatelské povolání tak náročné a nemůže ho dělat jen tak někdo! Člověk musí mít cit pro jazyk, aby dokázal vytvořit něco opravdu kvalitního. Ale uznej, že rozbor stylem „v textu se objevuje personifikace, např. vítr zpíval, oxymorón, např. sladký citron, apostrofa, např. Bože, ...“ je blbost na n-tou!

Myslím, že k tomuhle se ani moc vyjadřovat nebudu. Jednak jsme to už řešili dříve, jednak na to máme vcelku stejný názor (jako na řadu jiných věcí, jen já jsem prostě trošku radikálnější ve vyjadřování). Bohužel mám pro Tebe asi špatné zprávy. Maturoval jsem tento rok, takže mám poměrně čerstvé informace o tom, jak to na škole chodí, a musím Tě informovat o tom, že se tradice „co tím chtěl autor říci“ stále udržuje. Tendence něco změnit je v tomto ohledu asi tak užitečná, jako že když škola (základní) upozorní na to, že v rodině daného dítěte je evidentně nějaký problém, je jí odpovězeno, že „úřady to monitorují“. Jinými slovy, zní to hezky, ale reálně se děje prdjals. :-|

Asi jsem se špatně vyjádřil. Rozhodně nezavrhuji romány, u kterých se musí přemýšlet! (Jednak bych byl pěkně blbej a jednak bych tak zavrhl drtivou většinu literatury.) Myslel jsem spíš romány, které se až příliš pitvají v psychice kdekoho. Samy o sobě mi nevadí – vadí mi spíš to, že člověk v hodinách literatury neslyší pomalu nic jiného. Kdyby byly poměry žánrů trochu vyváženější, člověku by se to hned líp poslouchalo!

Tak to trošku shrnu (snad stručně). Literatura jistě není jen jedna. Ale myslím, že v této věci jde tak nějak o „boj“ mezi učiteli a studenty, kde učitelé by chtěli jen uměleckou, studenti jen populární. Co to trošku vyvážit? Třeba půl na půl? Jde jen o to, která strana ten ústupek udělá (odpověď je myslím jasná, když se podíváme na to, co se učí). Proto vlastně existuje tolik druhů literatury – každý má rád něco jiného. Takže bychom to neměli sabotovat a do výuky by se měla zařadit všechny žánry. (Ale zase to nehnat do extrému, protože učit se o komixech, které de facto také patří do literatury je... divný? Na druhou stranu, mohla by to být dobrá třeba předvánoční hodina, povídat si o Spidermanovi a Myšpulínovi z trochu odbornějšího hlediska! :-D)

Tak s filmy u mě nepochodíš, protože nejsem zrovna televizní divák. Raději si lehnu do postele s knížkou nebo si zajdu do divadla. ;-)
Co se týče mého vztahu k... nazvěme to přemýšlivějším druhem literatury, mám rád ledacos. Tak jako poslední dobou nerozlišuji mezi dobrým a špatným hudebním žánrem, ale jen mezi dobrou a špatnou písničkou nebo autorem, nerozlišuji toto už ani u knížek a spíše rozlišuji dobré a špatné knížky a spisovatele (nebo spíš prostě mezi tím která knížka konkrétně se mi líbí nebo nelíbí). Mám třeba v plánu přečíst si ještě nějakého toho Čapka nebo Kazantzakise (Kazantzaka, mám-li skloňovat „s ohledem“ na řeckou gramatiku?), na druhou stranu jsou i autoři, kteří mě neoslovili, za všechny asi Carroll. Ale!!! Stejně tak rád jako Čapka si přečtu i třeba Rowling nebo Morressyho. (Koneckonců, třeba právě Čapek, kterého mám moc rád, je důkazem toho, že „psychologickou“ literaturu lze psát i zajímavě.) Prostě každý druh literatury je jiný a vhodný pro jiné duševní rozpoložení.

No tak to jste se měli! Mimochodem, když koukneš na seznam od CERMATu, tak tam najdeš třeba Společenstvo Prstenu, které ale u nás na škole nenajdeš, a co jsem slyšel, nejsme jediná škola, která ho má odlišný. To mi připomíná, proč se vlastně navráželo tolik peněz do organizace, která dělá jednotný seznam literatury, když si to stejně dělá každá škola po svém? (Ale to asi moc nezapadá do myšlenky této nástěnky...)

A jen tak na okraj... Myslíš, že tímhle svým rozvláčným způsobem místní děti vedeme k četbě (našich výplodů) nebo je spíš odrazujeme? ;-)

Příspěvek z 16. prosince 2017 v 15:59.
Češtinář v něm napsal:

PŘEDEM VŠECHNY VARUJI PŘED OPRAVDU OBLUDNĚ DLOUHÝM PŘÍSPĚVKEM, TAKŽE POKUD NEJSTE KLOBÁSKA (KTERÉMU JE TATO REAKCE URČENA) A NECHCE SE VÁM MOC ČÍST, RADĚJI HO PŘESKOČTE.

klobáska: V ideálním případě by to mělo být tak, že to „získání papíru“ je právě přímo podmíněno vzděláním, tedy že lidé bez vzdělání nebo s chabým vzděláním ten papír prostě nezískají a že ten papír slouží jako doklad toho, že jeho držitel to vzdělání skutečně má. To, že nastavení systému tomu ne vždy odpovídá, je věc druhá. Těžko říct, co s tím dělat. Ta příhoda s učitelem zabolela, i takhle na dálku.

Uznávám, že někdy může být problém, když dopředu víme, jak knížka dopadne. V některých případech to může značně ochudit čtenářský zážitek. Kdybych třeba byl dopředu věděl, jak skončí Čapkova Bílá nemoc, určitě by na mě to dílo nezapůsobilo tak silně, jako se to stalo. Zrovna u dramat je totiž děj zpravidla tou hlavní a nejdůležitější složkou, proto podle mého názoru dobrý učitel nebo dobrá učebnice u tohoto typu díla sice může přiblížit téma a výchozí dějovou situaci, ovšem nesmí prozradit, jak děj skončí - alespoň ne u všech titulů. Mohl by to být způsob, jak žáky nenásilným způsobem k četbě přitáhnout.

Na druhou stranu je děj ve většině případů stále jen jednou ze složek literárního díla. Kromě obsahu má totiž každé literární dílo i svoji formu - a je-li něčím neobvyklá a zajímavá (což u kanonických literárních děl bývá), lze si dílo vychutnat i přesto, že známe jeho rozuzlení. Je důležité nejen to, co se v knize odehrává, ale také, jakým způsobem je nám to podáváno. Mnohdy si ono jak vychutnáváme daleko víc než co - a v takových případech může být předchozí znalost co dokonce i pozitivem, protože se lépe soustředíme právě na jak. Kdyby tomu tak nebylo, neměli bychom třeba důvod se vracet ke knihám, které jsme už jednou četli a které tedy už „známe“. U některých literárních děl je dokonce děj složkou záměrně upozaděnou a funguje v nich víceméně jen jako prostředek, který pomáhá vyniknout formě.

Problém jazykových rozborů je takový, že jsou většinou aplikované hrozně mechanicky. V mnoha případech mají skutečně pouze formu „buzerace v podobě hledání anafor, epitetonů, personifikací“. Učitelé chtějí, aby žák uměl tyto figury poznat, a přitom mu nejsou schopni vysvětlit, proč by to vlastně měl umět. Že se ty prostředky v tom literárním díle nevyskytují tak nějak samoúčelně, jen aby vypadalo „umělečtěji“, ale že mají nějaký význam, že s tím textem něco dělají a že jej kvůli nim vnímáme a třeba i interpretujeme jinak, než kdyby tam nebyly. A že pokud je budeme umět poznat, zvládneme o onom literárním díle i lépe přemýšlet.

K hledání „co tím chtěl autor říci“ už jsem se před časem vyjadřoval na nástěnce Český jazyk. V současné době existuje tendence tento přístup opouštět a soustředit se spíš na čtenáře než autora. Autorský záměr je totiž něco, co se dá odhalit jen velmi obtížně, pokud vůbec. Na druhou stranu není dobrá ani relativizace ve smyslu „najděte si v tom každý, co chcete, a vždycky to bude správně“. Interpretační problematika je celkově složitá a jednotný názor na ni nepanuje ani mezi „profesionály“; nechci se tu o ní rozepisovat, protože to by vydalo ne na příspěvek na nástěnce, ale na několikastránkový článek - a určitě ne sem na Alíka.

Tvoje hlavní výtka (od které se asi odvíjejí i víceméně všechny ostatní) ale zřejmě spočívá v tom, že se v hodinách literatury dává důraz jen na jeden typ děl, které označuješ jako „psychologické romány“ - tedy (pokud to dobře chápu) právě ty, u kterých bývá kladen velký důraz na jejich formu a nad jejichž významem je nutné přemýšlet. A to na úkor děl „odpočinkových“, jejichž žánry učitelé nezřídka i zaměňují, protože toho o nich mnoho nevědí a považují je za podřadná. A pátráš po důvodu, proč těmto prvním typům děl bývá dávána v hodinách literatury přednost před těmi druhými.

Něco ti prozradím - když jsme se v prvním ročníku na vyšším gymnáziu začali učit trochu podrobněji o literatuře a učitelka po nás začala vyžadovat podrobné znalosti o literárních dílech, nechápal jsem, proč se to po nás chce. Na literaturu jsem kašlal a měl jsem z ní trojky a čtyřky, protože mi prostě připadalo jako hloupost učit se o něčem, co je pro nás vlastně jen prostředek zábavy. A v tom byl ten problém (a jsem přesvědčen o tom, že u mnohých je to problém dodnes, a proto si k umělecké literatuře nikdy nenašli cestu) - literaturu jsem vnímal prostě jen jako prostředek zábavy, odpočinkovou aktivitu, a učit se o ní mi připadalo zhruba stejně moudré jako učit se o počítačových hrách. Teprve časem jsem změnil názor, protože teprve časem jsem pochopil, že literatura není jen jedna. Že existuje jakási umělecká a populární literatura, přičemž zatímco ta druhá z nich je skutečně především prostředkem zábavy, ta první slouží spíš jako specifický způsob poznání světa, jako další z možných cest, jak můžeme nahlížet na svět kolem nás. Každé dílo umělecké literatury je výpovědí jednak o autorovi a jednak o světě - vždy s přesahem k obecnějším lidským otázkám. Takže tedy tak, jako nám svůj specifický náhled na svět kolem nás předkládá biologie, chemie, fyzika, matematika, dějepis i zeměpis, předkládá nám ho i (umělecká) literatura. Neříkám, že u populární literatury se tyto vlastnosti nemohou projevovat (i populární díla mnohdy řeší například otázky dobra/zla apod. v nějakém obecnějším smyslu), ale to nic nemění na tom, že její primární funkcí zůstává nás pobavit.

Tím ovšem v žádném případě neříkám, že by populární literatura nebyla důležitá, protože i ona pomáhá zásadním způsobem spoluutvářet kulturu. Dokonce má na ni často větší vliv než literatura umělecká, jelikož zatímco umělecká díla čte pár lidí, ta populární jsou čtena masově. Tak to bylo vždycky, snad od počátku existence literatury a ještě silněji od doby rozvoje knihtisku. A platí to i v moderní době a i o jiných médiích - všichni sice oceňují filmy Františka Vláčila, ale lidí, kteří by si s chutí pustili Marketu Lazarovou nebo Údolí včel je o dost méně než těch, kteří raději dají přednost Star Wars.

Takže ten klíč, podle kterého se vybírají kanonická literární díla, zase až tak subjektivní není (ono kdyby subjektivní byl, těžko by se na něm v průběhu let a desetiletí shodlo tolik lidí), ovšem to neznamená, že by měla být zcela opomíjena i díla do onoho klíče „nezapadající“. Jsem pro to, aby v hodinách literatury byl kladen větší důraz i na populární produkci - prostě právě proto, že i ona je významnou a neodmyslitelnou součástí naší kultury. Ten důvod, proč jsi na své škole nepochodil s Hobitem, je dost absurdní. Pokud mám říct svůj názor, tak ho ještě nikdo nestihl rozebrat ne proto, že by to dílo bylo příliš "nové", ale proto, že populární literatura je stále často považována za podřadnou vůči umělecké a málokomu z „odborníků“ přijde důležité se jí zabývat. (A mimochodem, my jsme Hobita v seznamu měli. ;-))

Příspěvek z 16. prosince 2017 v 15:12.
_kebaba_ v něm napsala:

Strucny? Pche

Příspěvek z 16. prosince 2017 ve 12:55.
VeverkaČiperka123 v něm napsala:

My povinnou četbu nemáme,máme jen doporučenou,jsem v 5.třídě

Příspěvek z 16. prosince 2017 ve 12:54.
klobáska v něm napsal:

Povinná četba – téma, na které jsem ochoten diskutovat dlouhé hodiny! Nu, pokusím se být stručný...

Četbu samotnou mám velice rád – číst umím od nějakých čtyř let, od té doby jsem vášnivým čtenářem. Ale tzv. „povinná četba“ mě nijak zvlášť neoslovila. Jednak proto, že je tím četba dávána na pozici nutnosti (a jak sami jistě víte, když něco musíte, zpravidla se vám do toho až zas tak moc nechce), jednak proto, že ten výběr děl je poněkud zvláštní.
Na základní škole se povinná četba, pokud vím, nijak nehrotila. Mé vzpomínky na školní četbu jsou spíše takové, že jsem si pod lavicí (nu, v první třídě, pravda, spíše na lavici) četl Verneho.
Na gymnáziu mě četba také bavila, hlavně v prvních dvou ročnících, kde jsme mohli číst tak nějak cokoli (třeba Kupce benátského, Robinsona nebo Draculu, kteréžto knížky mi pak k maturitě nebyly uznány, takže jsem je musel „přečítat“ jinými díly).
Od třeťáku se začala místo honby za vzděláním a dobrými znalostmi o knihách spíše honba za uděláním maturity, s čímž jsem měl veliký osobní problém a mám ho dodnes (vždycky jsem byl spíše pro vzdělání, než pro získání jakéhosi papíru – zvlášť po tom, co jsem byl svědkem propuštění skvělého učitele, který měl znalosti jako málokdo jiný, jen proto, že měl jen bakalářský titul). Nelíbilo se mi, že jsme četli knížky, u kterých už jsme z hodin věděli předem, jak dopadnou, a že jsme museli dělat rozsáhlé čtenářské deníky (to vlastně patří už k prváku), do kterých jsme museli psát nesmyslně podrobné jazykové rozbory, čímž se z krásného zážitku u četby stala buzerace v podobě hledání anafor, epitetonů, personifikací a také proslulého „co tím chtěl autor říci“ (tady už jsem začal v posledním ročníku švejkovat a hnal jsem vše do extrému, tedy hledání i toho, co tam nebylo přes nejrůznější oslí můstky, čímž jsem se tak nějak (svým vlastním způsobem) vysmíval celé té myšlence).
Co se týče samotného výběru děl, vadil mi přehršel psychologických románů na úkor odpočinkovější četby (která, ač označována za nekvalitní brak, patří k nejoblíbenějším u „prostého lidu“) a celkové rozmanitosti děl. Jediné „fantasy“ (ve skutečnosti sci-fi), které jsme si mohli vybrat, bylo 451°F (mimochodem velice pěkná knížka), detektivní žánr byl opomenut zcela, většina sci-fi taktéž (pomineme-li už zmíněného Bradburyho a Čapkova sci-fi), o fantasy nemluvím.
Když jsem se ptal, proč není v seznamu například Hobit od Tolkiena, bylo mi sděleno, že je to příliš nové dílo a že ho ještě nikdo nestačil rozebrat. Nové?! Vždyť byl vydán roku 1937! Jak to, že literáti už stihli rozebrat třeba Farmu zvířat (1945) nebo Malého prince (1943)?! Nebo jde snad o to, že se vybírají knížky podle nějakého jiného, mnohem prostšího klíče? Třeba podle subjektivního „tohle se mi líbí, tohle se mi nelíbí“?
Ale abych jen nenadával. Povinná četba (či spíše prezentace děl v hodinách literatury) mě přivedla například k absurdnímu dramatu (které však bylo prezentováno spíše jako nesrozumitelné cosi o ničem) nebo k řadě děl z naší „nedávné“ (čti: tak třicet čtyřicet let staré) literatury.
Řada dobrých děl však byla nejen opomenuta, ale musela počkat až na dobu, kdy jsem složil maturitní zkoušku. (Téměř ihned po maturitě jsem třeba vzal do ruky knížku Já, robot a s chutí se do ní začetl.) Nyní mám jakýsi pomyslný (i když přemýšlím, že už si ho začnu reálně psát, protože se nepřiměřeně rychle rozrůstá) seznam knih, které bych si chtěl přečíst a na které nebyl kvůli knihám v seznamu četby k maturitě čas. :-)

PS. Dnes už beru sousloví „povinná četba“ trochu jinak než za školních let. Za „povinnou četbu“ označuji knížky, které si myslím, že bych měl znát a bez kterých prostě nemůžu být úplně šťastný. Zvláště pak do této kolonky spadají knihy, které bych měl přečíst kvůli dalšímu zamýšlenému studiu a svému plánovanému životnímu zaměření... ;-)

Příspěvek z 16. prosince 2017 v 11:43.
_kebaba_ v něm napsala:

Juu ja si pamatuju ze zakladky Honzikovu cestu, mela jsem si ji sehnat, ale snad nikde uz nebyla k mani, to same s O letadelku Kaneti-ale ta nebyla az tak povinna. Nakonec jsem Honzika sehnala a kazdy vecer s mamkou cetla.
Pak prisla matura a v ni seznam asi 60 knih, ze kterych jsem si zvolila 20. A dost mi pomohlo, ze jsme vetsinu s z nich v hodinach prosli

Příspěvek z 16. prosince 2017 v 11:40.
DžungaráčekChlupáček v něm napsala:

Teď povinnou četbu zrovna nemáme, ale myslím, že v 2. třídě jsme četli Já Baryk. Jinak už si moc nepamatuji, co jsme četli.

Příspěvek z 16. prosince 2017 v 11:28.
Češtinář v něm napsal:

Tak to bohužel určitě ani zdaleka nejsi sám, kdo má podobně negativní zkušenost. Mohl bys napsat, jaké konkrétní knihy máš na mysli, v jakém věku ses s nimi ve škole setkal a za jak dlouho a proč ses k nim pak vrátil? Aspoň nějaké příklady.

Příspěvek z 16. prosince 2017 v 1:17.
Pralinka2 v něm napsal:

Já už do školy nechodím, ale s povinnou četbou mám opačné zkušenosti - mnohé dobré a zajímavé knihy nám nutili o několik let dřív, než jsem jim mohl rozumět, čímž ve mně vyvolali jistou nechuť k těm knihám, takže místo toho, abych si je přečetl třeba za dva roky, kdy bych jim mohl rozumět, jsem se k nim dostal až o mnoho později.

Příspěvek z 15. prosince 2017 ve 23:35.
Češtinář v něm napsal:

Do které třídy chodíte a jak to máte s povinnou četbou? Máte zadanou nějakou povinnou četbu? Pokud ano, jaké knihy? Baví vás povinná četba nebo alespoň některé knihy z ní? A objevili jste někdy díky povinné četbě nějakou knihu nebo autora, kterou nebo kterého jste si oblíbili?

Kdo si nástěnku oblíbil?