Byla jednou jedna čingčongka která měla čingčongské rodiče, čingčongského bratra a čingčongské kamarády. Jednou si ale její čingčonští rodiče řekli, že z čingčongovské země odjedou. Proto musela čingčonka s její čingčongksou rodinou z čingčongské země odjet a nechat všechny její čingčongské kamarády tam. Její čingčongský bratr jí řekl: ,Čingčongská sestro, ty se netěšíš do nečingčongské země?’' Čingčonka se rozplakala. Zjistila, že v její čingčongské zemi je vše co jí v nečingčongské zemi bude chybět. Čingčongský pes, který je pohřbený v čingčongském hrobě společně s čingčongskou kočkou která tam je s ním, čingčongský dům ALE HLAVNĚ TAM NECHALA JEJÍ ČINGČONGSKÝ TELEFON
(Je to příběh o mě hehe)

Jednou jsem si řekl že bych si mohl v televizní aplikaci YouTube vyhledat sebe. Chvilku jsem se toho bál, že se tam skoro vůbec nenajdu, že tam ve výsledcích vyhledávání budou skoro samá herní videa. No prostě Češi už asi neumí vymýšlet jména, mám nedodělaný vtip jak mě potká Forrest Gump. No a tak jsem se bál, že jsem si myslel, že jestli to najde to, co si myslím, že najde, tak že se vzteky neovládnu a hodím ovladač na televizi. Tak jsem to jednou risknul a do vyhledávání jsem si tam v televizi zadal yakari. No a dopadlo to vcelku dobře. Vyhledalo mi to malého indiána a obrazovka televize zůstala celá. Takže z toho vyplývá že aplikace YouTube v televizi je primárně určená ke sledování filmů a pohádek pro děti a ne na sledování youtuberů a herních videí, protože od toho ta televize přece je, ne?

To je príliš podobné mojej rozprávke
Bol raz jeden MichP, ale bohužiaľ spadol do kanála. Koniec

Hm, možná by stálo za to to vytáhnout?

Byl jeden jednou MichP, a ten vytáhl nástěnku... Konec.

Super

Byla jednou jeden medved. Dřív to byl obyčejný medvěd. Jednou narazil na web alik.cz a tam potkal Dari. Ta se s ním zkamarádila, ale nevěděla jak mu říkat. Hmm, možná Míša? Je to roztomilý, ale medvědovi se to nelíbilo. Tak Dari hledala a hledala, vztekala se a vztekala, smutnila a smutnila, až se z toho hledání, smutku a vzteku zpotácela na zem. Usnula. Zdálo se jí o medvědovi, který říká ,,Ahoj! Já jsem Medvěd!" Medvrd z velkým M. Ano. A tak začala Dari medvědovi říkat prostě ,,Medvede!"

Vaivo viděl jsi hodnocení?

9/10 je to docela veselé

Najednou ucítil chladný závan vzduchu odněkud zezadu. Prudce se otočil. Spatřil zrůdu zahalenou v kápi, která se k němu blížila. A pak viděl jen ticho a černo a pak jen... smrt.

Tohle jsem, vážení lidičkové, napsala před dvěma roky a nyní to našla ve starém procvičovacím sešitě. Já úplně sípám a potím se z toho, jak je to strašlivě napsaný, ale chci vidět, jak to MichP ohodnotí.

Za devatero horami, sedmero lesy a dvanáctero řekami byl jednou jeden nešťastný člověk, který prostě netrefil zpátky...

Byla jednou jedna holčička

Krásný příběh tleskam

Byl jednou jeden krokodýl a ten se nikdy nenarodil.

Tak co?

Takže :
Hogo : hezký legrační příběh je originální a není krátký. 8/10 (8:o
Viava : též + je to trochu napínavé 8,5/10
Kubík : zatím nejlepší příběh tady nejde k tomu nic dodat 9,5/10

z mého webu soutěžení

TO je vše

O mluvící řepě
Žili, byli vůl a kráva. Jednoho dne vůl zasadil řepu, která mu po čase vyrostla a byla převeliká. Snažil se ji vyfotit. Fotil, fotil, ale nevyfotil. Přivolal si tedy na pomoc krávu.

Kráva se chytla vola, vůl řepy a fotili, fotili, ale nevyfotili. Tak kráva vzala sekyru a promluvila: ,,Ustupte, tady není nic k vidění". Sekyrou chtěla řepu rozbít, ale řepa, jakoby z kamene byla. Přivolali si na pomoc kňučku.

Kňučka zakňourala, chytla se krávy, kráva vola, vůl řepy a mlátili, mlátili, ale nerozmlátili. Tak kňučka zakňourala na rejska. Ten byl rád, že jako skutečný rejsek může rýt, přikráčel k řepě a začal do ní rýt, ale čumák si natloukl.

Rejsek se chytil kňučky, kňučka krávy, kráva vola, vůl koštěte a chodili po zahradě a hráli si na mašinku. Řepa jim k tomu zpívala písničku: ,,Jede jede mašinka...". Tak rejsek zavolal na číslo 158- policii.

Policie přijela za chvíli a vydala se všem na pomoc. Vůl ale brečel, že chce řepu vyfotit, tak si to vybrečel a všichni se do toho pustili.

Policie se chytla rejska, rejsek kňučky, kňučka krávy, kráva vola, vůl řepy a fotili, fotili, ale nevyfotili. Tak policie zavolala vězně.

Vězni se chytli policie, policie rejska, rejsek kňučky, kňučka krávy, kráva vola, vůl řepy a fotili, fotili, selfí si vyfotili a najednou řepa udělala "KRK, PRD, BLINK" a byla tu tam.

Vůl přiznal svojí chybu, celou dobu měl telefon obráceně. 🤣😂

Zkopírováno ze 3. nejlepšího webu

Covidová Karkulka, Kaufland... Tady se ale najde zajímavostí!

ještě si neohodnotil.
Tobiase si minule přece hodnotil!
a ještě ohodnotit toto...

Mrtvo

Noooo, asi joooo

Milý Hogo, řekl bych že tam si povídáme o rozuzlení pohádek, jak skončili atd. Tady se píší příběhy nebo pohádky, které vymyslíme, podle názvu nástěnky je to jasně vidět. Nevidím tedy jediný důvod proč to psát tam
a v tamté nástěnce ani nevím co se dělá, je to tam takové všelijaké

Hogo: Já myslím, že je v tom trochu rozdíl.

https://www.alik.cz/n/prispevek/84832304
Kbíku, nešlo by toto řešit tady? https://www.alik.cz/n/pohadky-a-jejich-rozuzleni

Již nějakou dobu plánovala. Potřebovala na chvíli utéct od starého bytu, kde je vše moc drahé a ona se nesmí téměř ničeho, aniž by se to pod jejím dotekem nerozpadlo. Vybavila se nezbytnými věcmi, jako je nůž, děsivá maska a kabelka.

Šla temnou ulicí a neustále se ohlížela. Nikdo ji nesmí vidět. Každý závan větru, každé nepatrné škrtnutí kamínku o zem v ní vyvolávalo pocit děsu. Musela se však dostat k cíli a nikdo ji při tom nesměl vidět. Byl by to její konec.

Prošla opuštěným domem. Byl tajemný. Nikdo, kromě ní, do něj od záhadné smrti majitelů nevkročil. Kromě jejích kroků se zde ozývalo rytmické kapání vody, rozléhalo se, až jí běhal mráz po zádech.

Když vyšla z domu, spatřila schody, vedoucí někam do temna. Páchlo to tu ztrouchnivělým dřevem a ona se roztřesenou nohou dotkla prvního schodu. To teplo, které se jí rozlévalo v srdci, jí vydrželo až dolů. Kolečka potichu vrzala a ona se dál plížila. Kudrny jí vlály ve větru, jenž značil temnou a mrazivou noc.

Jakoby jí najednou někdo vytrhnul žaludek. Z domu vedle se ozvalo vyzvánění telefonu. Rychle vyndala z kabelky ten svůj, tiše ho položila pod malovanou lavičku a s mírným pocitem úlevy šla dál. Teď nikdo nebude vědět, kde je.

Tiše cupitala přes přechod. Nepatrně nahlédla za zdánlivě potemnělý roh, když v tom ho spatřila. Konečně, po děsném strachu, čekání a nervozitě ho spatřila. Svou lásku. Svůj sen. Smysl svého života.

Kaufland.

Vší silou se opřela do rozvrzaného chodítka (které musela ze schodů vláčet na zádech), zamávala růžovou kabelkou a vrhla se vstříc slevám a rohlíkům.

Kubíku, ta pohádka je geniální! To si musím nechat vytisknout a dát do rámečku (jen počkejte až to doopravdy udělám!)
Jediné, co mě překvapuje, je, že Zeman umí tak rychle běhat..

O covidové Karkulce

Žila jednou jedna hodná a milá dívenka. Všichni ji (ne)měli velice rádi a ze všech nejvíce maminka Alena Schillerová s babičkou. Babička jí ušila rouškový čepeček a podle něj jí začali říkat Covidová Karkulka. Babička bydlela na samotě u louže, kde široko daleko nebyla žádná jiná chaloupka. Babička se tam starala o nemocné s covidem.

Jednou v létě maminka udělala dezinfekci, do košíku přidala tři roušky a řekla Karkulce:
„Babička má dneska výročí uzdravení z koronaviru. Vezmi košík a zanes ho k babičce do chaloupky. Ale jdi oklikou, ať se v lese (ne)zatouláš!“ Karkulka pokývala rukou a zvesela se vydala na cestu. Cestu si zpříjemnila puštěním projevu Romana Prymuly a přeříkáváním české hymny. Brzy se dostala do lesa až došla k malému záchůdku. Karkulka neodolala, zula si boty a začala máchat nožky ve studené vodě. V tom se před ní objevil Zeman.

„Dobrý den, Karkulko, kampak jdeš?“ zeptal se. Hlas mu skřípal, přestože se snažil mluvit drobounce, aby Karkulku nepolekal. Ale Karkulka se Zemana nebála a povídala mu: „Jdu k babičce do chaloupky v lese. Má dnes výročí vyléčení z covidu, a tak jí maminka udělal dezinfekci.“
„Chceš ochutnat?“ nabízela Zemanovi. Ten si přičichl ke košíku a ušklíbl se. „Becherovku nemáš?“ zeptal se znechuceně.
„Nemám,“ odpovědělo děvčátko.
„No, nevadí, dezinfekci fakt nepiju, ale když není becherovka, tak si ji možná schovám na potom,“ řekl Zeman.

V duchu už ale přemýšlel, jak by dostal Karkulku do Lán. „A kdepak bydlí tvoje babička?“ „Ty to nevíš?“ divila se Karkulka, „přece v chaloupce za louží. Půjdeš kousek podle Kauflandu, potom zahneš dovnitř a už tam budeš.“ „Tak víš co, Karkulko, budeme závodit,“ navrhl Zeman. „Ty půjdeš dolů kolem Kauflandu a já proti pekařství. Schválně, kdo bude u babičky dřív.“ Karkulka se jen zasmála, popadla košík s dezinfekcí a rouškami a vydala se na cestu. Zeman šel kousek opačným směrem, ale za chvíli skočil do houští a hnal se křovím rovnou na kraj lesa. Za chvilku už stál před babiččinou chaloupkou a klepal na dveře. „Kdopak to je?“ ozvalo se zevnitř. „To jsem já, Karkulka,“ zavolal tiše Zeman. Babička se už nemohla vnučky dočkat a otevřela okno. Zeman se na babičku vrh a spolkl ji. Potom si dal na hlavu její podprsenku, nasadil si na nos náhubek a lehl si na stůl. Vzal si babiččiny noviny Blesk a dělal, že čte. Karkulka se zatím v lese honila za Kalouskem, sbírala houby a prozpěvovala si hymnu, až konečně došla k chaloupce. Zaklepala na dveře a zevnitř se ozval chraptivý hlas: „Kdopak to ťuká?“ Karkulka se zarazila, ale pak odpověděla: „To jsem já, babičko, vaše Karkulka.“ „Pojď dál, ty jedna slivovičko, je otevřeno.“ Karkulka vešla dovnitř, a když spatřila babičku, podivila se: „Babičko, máte takový divný hlas.“ „I nediv se, děvče, napila jsem se dezinfekce a teď trochu stůňu.“ Karkulka tedy nevěděla jestli má vstoupit, co když je babička nakažená, postavila na stůl košík, nasadila roušku a šla k babičce... Ale jak ji uviděla zblízka, vylekala se: „Babičko, vy máte velké dluhy!“ „To abych tě lépe zadlužila.“ „A babičko, vy máte velké nohy!“ „To abych tě lépe zadupala.“ „Ale babičko, vy jste opilá!“ podivila se Karkulka naposled. „To abych tě lépe mohl sníst!“ zařval Zeman, vyskočil z postele a Karkulku taky vdechl! Jenže ta dvě veliká sousta ho velmi tížila. Svalil se zpátky na stůl a tvrdě usnul.

Za malou chvíli šel kolem chaloupky Babiš, babiččin známý, a uslyšel zevnitř podivné chrápání, a tak se podíval oknem dovnitř. Vidí tam Zemana s velikým břichem, jak chrápe na babiččině stole. Na nic nečekal, vběhl dovnitř, nasadil roušku a tesákem rozpáral Zemanovi břicho. Z něj vyskočila Karkulka, za ní babička, naštěstí obě živé a zdravé, covid negativní. Zeman zatím stále spal jako zabitý. Společně mu nasypali do břicha lahve od piva a znovu ho zašili. Pak se schovali do trouby a čekali, co se bude dít. Zeman se za chvilku vzbudil a zaskuhral: „To mám ale žízeň!“ Dovlekl se k becherovce, nahnul se nad ni a lahve v břiše ho stáhly dolů. Becherovka praskla , lahve ho samou tíhou táhly ke dnu a Zeman se polepšil. Babička pak pohostila Babiše dezinfekcí a smaženým Kalouskem, najedli se a Babiš Karkulku pro jistotu odvedl domů.do poslanecké sněmovny.

děkuji za přečtení a MichP ohodnotí _/10. Děkuji doufám, že se vám má vymyšlená pohádka (parodie na Červenou Karkulku) líbila... Dobrou noc po tomto zážitku přeji!

Máš 8/10

To si takhle jednoho letního dne malý mráček plul zase po obloze. Lenošil, převaloval se a pozoroval děti, které jak malí mravenečci skotačily, běhaly a dováděly. Na hlavách měly kšiltovky a z nebe vypadaly jako malé barevné puntíky. Některé měly na nohách obuté sandály, jiné běhaly bosé. Mráček měl moc rád tyhle chvíle. Jednou, rošťák jeden, doplul až před slunce a nebe se zatáhlo. To pak děti odcházely od bazénů, rybníků a z pískovišť. Barevné tečky zmizely do domů a pod střechy. Všecno pomalu utichlo. Nebe bylo šedé a mráček byl najednou smutný. A tu se rozhodl: „Už nikdy nebudu plakat!“ A tak se rychle převalil a nechal sluníčko rozzářit jeho paprsky. Hlídal také, aby před slunce žádný jiný mrak nepřiplul. Děti zase nasadily své kšiltovky a klobouky, oblékly plavky a hračky vysypaly do pískovišť. Ti velcí zase připojili zahradní hadice a kropili trávníky a květinové záhony. Všude bylo živo a veselo. Mráček byl spokojený a radoval se. „Tohle je báječné! Takhle to má být!“ Když už to trvalo několik dnů, mráček si všimnul, že děti neskotačí tak často, velcí nezalévají a všichni na ulicích se plouží líně a znaveně. Připlul tedy ke slunci a ptá se: „Proč už si děti nehrají? Proč velcí nezalévají a jsou tak líní?“ Slunce se jen smutně pousmálo: „Je jim velké horko. Ve studnách už vyschla voda a lidé jsou velmi unavení. Tráva a květiny pomalu hynou. Nemají vodu, kterou potřebují k životu.“ Mráček byl zmatený a smutný. Odplul od slunce a cítil se velmi mizerně. Nedokázal myslet na nic jiného. Bylo mu tak těžko, že se z toho rozplakal. Když první kapky začaly dopadat na vyprahlou zem, nikdo si toho nevšiml. A mráček plakal a plakal. Po chvíli začaly kytky zvedat své lístky a tráva pomalu narovnávala svá stébla. A děti začaly radostně výskat a skákat v loužích. Studny se plnily vodou a všichni se radovali. A tak mráček plakal a plakal a zároveň se smál a slunce nakreslilo na nebi tu nejkrásnější duhu. A on najednou pochopil, že pro rovnováhu života jsou i slzy velmi, velmi důležité. A to nejen pro mráčky.